Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 4196/2019Usnesení NS ze dne 25.03.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.4196.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1702/20


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 4196/2019-819

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně AB - CREDIT a. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, identifikační číslo osoby 40522610, proti žalovaným 1) J. P., narozenému XY, bytem XY, 2) V. V., narozenému XY, bytem XY, 3) Z. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, 4) J. F., narozenému XY, bytem XY a 5) J. Z., narozené XY, bytem XY, o zaplacení částky 3 574 354,04 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 423/1997, o dovolání žalovaného 3) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2019, č. j. 2 Cmo 79/2019-753, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného 3) potvrdil usnesení ze dne 5. 2. 2019, č. j. 46 Cm 423/1997-722, kterým Městský soud v Praze zamítl návrh žalovaného 3) na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015, č. j. 46 Cm 423/1997-281.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 3) dovolání, maje za to, že odvolací soud postupoval v rozporu s jeho ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel má za to, že odvolací soud ignoroval jeho návrhy na provedení dokazování k rozhodným a důležitým okolnostem, „čímž porušil základní lidská práva dovolatele a to zejména zásadu řádného a spravedlivého řízení“ a odchýlil se tak od judikatury Ústavního soudu, na kterou odkazuje. Nejvyšší soud s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS 45/16, bod 43, 44 (jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách), posuzoval, zda se odvolací soud odchýlil od dovolateli citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, a dospěl k závěru, že nikoli.

V nálezu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud uzavřel, že v řízení před soudem (obecným), musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl)navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V projednávané věci soud prvního stupně v usnesení ze dne 2. 5. 2018, č. j. 46 Cm 423/1997-596, žalovaného 3) vyzval k označení překážky, jež mu bránila ve včasném podání odvolání proti rozsudku a k uvedení, kdy tato překážka odpadla, a současně k předložení důkazů prokazujících tato tvrzení. Z obsahu spisu se pak podává, že dovolatel na tuto výzvu reagoval pouze námitkami proti asistence soudkyně, která tuto výzvu vydala, žádostí o prodloužení lhůty k doložení tvrzení a námitkou podjatosti soudců nižších stupňů [srov. podání žalovaného 3) ze dne 27. 5. 2018 a ze dne 29. 6. 2018]. Pakliže žalovaný 3) na shora označenou výzvu neuvedl žádná tvrzení a nenavrhl žádné důkazy k prokázání těchto tvrzení, a to ani v situaci, kdy mu byla lhůta k předložení tvrzení a důkazů prodloužena, nemohl odvolací soud zatížit řízení vadou tzv. opomenutých důkazů a odchýlit se od shora citovaného závěru Ústavního soudu. Odvolací soud se tak neodchýlil ani od nálezu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, v němž Ústavní soud dospěl k obsahově totožným závěrům.

Obdobně odkazuje-li dovolatel v této části dovolání na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 510/2003, a ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002 (jenž jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), v nichž dovolací soud uzavřel, že o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se při zjišťování skutkového stavu věci jedná například tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy. Jak již bylo shora uvedeno, k tomu v projednávané věci nedošlo, neboť žalovaný 3) žádná tvrzení (natož důkazy k jejich prokázání) nepředložil. Nad rámec uvedeného lze doplnit, že k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Dovolacímu soudu pak není zřejmé, jakým způsobem se měl odvolací soud odchýlit od nálezů Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, či ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. IV. ÚS 267/02, jež v této části dovolatel rovněž uvádí a v nichž se Ústavní soud zabýval povinností obecných soudů vykládat právní předpisy podle jejich smyslu a účelu a nalezení spravedlivého řešení. Dovolací soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do práva dovolatele na spravedlivý proces, když toto právo představuje garanci určitého zákonem stanoveného postupu při domáhání se ochrany práv, nelze ho však chápat jako jakousi apriorní záruku úspěšného výsledku řízení pro dovolatele, jelikož pochopitelně neexistuje právo účastníka na úspěch v soudním řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 2493/18, ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2405/18, či ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. I. ÚS 353/2000, na které dovolatel sám odkazuje).

Námitkou, podle níž v odvolacím řízení rozhodovali v dovolání označení vyloučení soudci, dovolatel z obsahového hlediska uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jež není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3. K této vadě, jakož i k jiným vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, smí dovolací soud přihlédnout toliko v případě, že je dovolání přípustné (srov. ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Obdobně argumentuje-li dovolatel ve prospěch názoru, že bylo ve věci rozhodováno neoprávněnou osobou, a to asistentkou soudkyně M. M., která podle jeho názoru „není soudcem a nesložila soudcovský slib, není teda ani nestranná ani nezávislá a nemůže rozhodovat o právu a povinnosti osoby“. I v tomto případě totiž uplatnil zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jež, jak již Nejvyšší soud uvedl shora, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Pro úplnost lze doplnit, že odvolací soud se s ohledem na argumentaci uvedenou shora neodchýlil ani od rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, na které dovolatel v rámci dovolací argumentace rovněž odkazuje.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 3. 2020

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru