Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 4118/2017Usnesení NS ze dne 27.09.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Společné závazky
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4118.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 511 odst. 3 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 4080/17 ze dne 26.01.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 4118/2017-308

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně E. M., zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jičínská 2348/10, proti žalovanému R. S., zastoupenému Mgr. Tomášem Bubrjakem, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, o zaplacení částky 1 122 309,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 128/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2017, č. j. 30 Co 52/2015-257, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 262 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 10. 2014, č. j. 39 C 128/2013-108, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 585 809,12 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 536 500 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) zastavil řízení o odvolání žalobkyně (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (výslovně pouze v rozsahu druhého a třetího výroku), v němž co do přípustnosti s odkazem na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a aby žalobkyni uložil nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení.

Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v ustanovení § 237 o. s. ř. míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Jestliže by dovolatel uplatnil čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení § 237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, o kterou otázku jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Dovolatel považuje za nesprávný závěr, který Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3603/2015 (jde o předchozí rozhodnutí v projednávané věci, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 440/17, odmítl), tedy že splnil-li dlužník víc, než odpovídalo vzájemnému poměru mezi dlužníky (jejich dohodě), má následný regres proti ostatním podle ustanovení § 511 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Při plnění poskytovaném ve splátkách vzniká regresní nárok ohledně každé splátky samostatně a dlužník může od ostatních postupně požadovat náhradu za každou splátku zvlášť. V projednávané věci žalobkyně a žalovaný plnili věřiteli ve splátkách, a proto regresní nárok mezi nimi vznikal ohledně každé splátky samostatně. Tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5088/2007, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 856/2012) a Nejvyšší soud neshledává důvod odchýlit se od tohoto závěru.

Námitka, že Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí ve věci „ignoruje i odborné právní názory, které sám užil při posuzování jiných případů“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Pro úplnost lze uvést, že odkazuje-li dovolatel v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2004/2013, závěry tohoto rozhodnutí vychází z odlišného skutkového stavu, kdy byla uzavřena dohoda o vypořádání společného jmění manželů, v níž byl solidární dluh bývalých manželů rozvržen na oba manžele rovným dílem, a nešlo o plnění ve splátkách.

Kritizuje-li dovolatel správnost skutkových závěrů odvolacího soudu, na nichž založil právní posouzení věci, nejsou tyto námitky způsobilým dovolacím důvodem (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Nutno připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).

Dovolatelem tvrzené porušení jeho práva na spravedlivý proces spočívající údajně ve formalistickém postupu soudů Nejvyšší soud neshledal. Odvolací soud se otázkou, zda výkon práva žalobkyně je či není v rozporu s dobrými mravy, podrobně zabýval a svůj závěr náležitě odůvodnil.

Dovolatel výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu druhého a třetího výroku. V části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů však dovolání trpí vadou, poněvadž dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného částečně jako nepřípustné a částečně jako vadné odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. 9. 2017

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru