Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 4054/2011Rozsudek NS ze dne 25.09.2013

HeslaOdpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků
Pojištění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.4054.2011.1
Dotčené předpisy

§ 10 odst. 1 písm. f) předpisu č. 168/1999 Sb.

§ 10 odst. 1 písm. b) předpisu č. 168/1999 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 4054/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Česká podnikatelská pojišťovna, a. s. Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 63998530, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, proti žalovanému V. N., zastoupenému JUDr. Janem Károu, advokátem, se sídlem v Kaplici, Dlouhá 154, PSČ 382 41, o zaplacení částky 103.684,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 15 EC 1522/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. května 2011, č. j. 22 Co 791/2011-92, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. května 2011, č. j. 22 Co 791/2011-92, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 103.684,- Kč se zákonným úrokem z prodlení na základě tvrzení, že žalovaný při řízení osobního automobilu, na nějž se vztahuje sjednané pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, způsobil dopravní nehodu, při níž vznikla škoda třetím osobám. Žalobkyně jim poskytla pojistné plnění ve výši žalované částky a uplatňuje vůči žalovanému postižní právo podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., neboť žalovaný, u něhož byla provedena pozitivní dechová zkouška na alkohol, přes poučení o následcích odmítl lékařské vyšetření.

Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 15 EC 1522/2010-55, jímž byla žaloba zamítnuta, a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 103.684,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 14. září 2010 do zaplacení. Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 3. července 2008 ve 13.55 hodin došlo (podle obsahu spisu v obci K.) k dopravní nehodě, při níž žalovaným řízený osobní automobil tov. zn. Škoda 125 nedal přednost po hlavní silnici jedoucímu motorovému vozidlu tov. zn. Mercedes, načež nárazem tohoto vozidla do vozidla Škoda 125 došlo k jeho odražení a nárazu do stojícího vozidla tov. zn. Renault Kangoo. Žalobkyně na základě pojistné smlouvy č. 3048513612 o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla žalovaného vyplatila poškozeným pojistné plnění v celkové výši 103.684,- Kč. Po nehodě byl žalovaný podroben dechové zkoušce na alkohol přístrojem Dräger s pozitivním výsledkem – bylo naměřeno 0,49 ‰ alkoholu. Žalovaný souhlasil s odběrem biologického materiálu za účelem vyšetření a byl policistou odvezen na polikliniku v K., tam však nebyl přítomen nikdo, kdo by mohl odběr provést. Žalovaný byl proto odvezen zpět na místo nehody, kde jej policista vyzval, aby se podrobil vyšetření s odběrem krve nebo moči v nemocnici v Č. K., a opětovně jej poučil o následcích odmítnutí. Žalovaný požádal policisty, aby se cestou stavili u něho doma, tak aby zde mohl zanechat dva psy, které měl v havarovaném autě, a aby si vzal peníze, tak aby se měl jak dostat z Č. K. zpět do K. Když mu policisté sdělili, že mu vyhovět nelze, odmítl se z těchto důvodů odběru vzorků v Č. K. podrobit.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že předpoklady pro vznik postižního nároku pojišťovny upraveného v ustanovení § 10 odst. 1 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 47/2004 Sb. (dále též jen „zákon č. 168/1999 Sb.“ či „zákon“), jsou naplněny, neboť důvody, pro něž žalovaný odmítl jako řidič vozidla podrobit se na výzvu příslušníka Policie České republiky zkoušce na přítomnost alkoholu, nelze považovat za zákonem stanovené důvody hodné zvláštního zřetele. Odvolací soud vyjádřil názor, že o důvody hodné zvláštního zřetele se bude obecně vzato jednat tehdy, půjde-li o přímé ohrožení života nebo zdraví osob, případně hrozí-li vznik jiné obdobně vážné újmy, důvodem proto nemůže být nedostatek finančních prostředků ani přítomnost psů ve vozidle, resp. problémy, které vzniknou účastníku dopravní nehody v souvislosti s jeho převozem na vyšetření a zpět. Zdůraznil, že pokud zákonodárce umožnil odmítnutí zkoušky na přítomnost alkoholu v krvi z důvodů zvláštního zřetele hodných, nemohl mít na mysli nedbalost žalovaného, který bezdůvodně spoléhal, že se mu žádná dopravní nehoda nestane, přestože s tím jako účastník silničního provozu počítat měl a tudíž měl s sebou mít nezbytnou peněžní částku.

Odvolací soud argumentoval též tím, že nárok žalobkyně by byl dán také podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. e) zákona, neboť na základě hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně dovodil, na rozdíl od tohoto soudu, že žalovaný pod vlivem alkoholu s vysokou mírou pravděpodobnosti byl a že v rámci své obrany žádným způsobem požití alkoholu nevyvrátil, naopak jeho výpověď lze označit za nevěrohodnou.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, v němž z hlediska důvodů odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a § 237 odst. 3 o. s. ř. a jímž zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu o tom, že důvody, pro něž odepřel podrobit se vyšetření v Č. K., nejsou hodné zvláštního zřetele. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením § 241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé z hlediska uplatněného dovolacího důvodů, jsa jím v zásadě vázán, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že (mimo jiné) pojištěný

b) porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá,

f) bez zřetele hodného důvodu odmítl jako řidič vozidla podrobit se na výzvu příslušníka Policie České republiky zkoušce na přítomnost alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo.

Podle ustanovení § 10 odst. 2 tohoto zákona porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích se pro účely tohoto zákona rozumí (mimo jiné) e) řízení vozidla osobou, která při řízení vozidla byla pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo,

Účelem ustanovení § 10 odst. 1 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., vloženého do zákona novelou provedenou zákonem č. 47/2004 Sb., nepochybně je zamezit tomu, aby osoba, která při řízení vozidla byla pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo, se vyhnula právním důsledkům, které s takovým jednáním spojuje ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) ve spojení s ustanovením § 10 odst. 2 písm. e) zákona, jednoduše tím, že využije svého práva a odmítne se zkoušce na přítomnost uvedených látek podrobit. Lze proto odvolacímu soudu přisvědčit, že za důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž lze zkoušku na přítomnost uvedených látek odmítnout, aniž by pojišťovně vznikl postižní nárok podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. f) zákona, lze považovat jen důvody skutečně vážné, tj. takové, pro něž po řidiči nelze spravedlivě požadovat, aby se vyšetření podrobil. Jinak by se řidičům, kteří řídili pod vlivem uvedených látek, vytvářel touto cestou prostor k zneužití a ustanovení § 10 odst. 1 písm. f) zákona by prakticky ztrácelo smysl.

Odvolací soud též zcela správně zdůraznil, že při aplikaci posledně citovaného ustanovení půjde vždy o zvážení okolností konkrétního případu. Potud nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout. Nejvyšší soud se však nemůže ztotožnit s dovoláním zpochybněným právním závěrem odvolacího soudu, že zjištěné okolnosti, za nichž dovolatel vyšetření odepřel, důvodem zvláštního zřetele hodným nejsou. Nejvyšší soud je toho názoru, že odvolací soud situaci, v níž se dovolatel podle skutkových zjištění soudu prvního stupně po dopravní nehodě ocitl, podcenil. Důvody, pro něž dovolatel vyšetření odmítl, nelze posuzovat izolovaně, každý sám o sobě a mimo kontext celého děje, jak byl zjištěn. Dovolatel měl být odvezen z místa nehody v K., kde bydlí, na vyšetření do jiného města s tím, že zpět do K. dovezen nebude a nemá při sobě peněžní prostředky, jež by mu umožnily vrátit se zpátky s použitím veřejné dopravy. Přitom by musel v havarovaném autě ponechat dva psy (k tomu, zda bylo možno havarované auto uzamknout, skutková zjištění učiněna nebyla, stejně jako k tomu, jak se zvířata po havárii chovala, zejména zda byla vystresovaná). Souhlasem s vyšetřením v Č. K. by se dovolatel za těchto okolností vystavil situaci, v níž by nevěděl, jakým způsobem a po jak dlouhé době se dostane zpět k autu a v něm se nacházejícím psům, podstoupil by tedy poměrně značné riziko. Závěr, že mohl tento problém řešit jinak, např. prostřednictvím třetí osoby či městské policie, zjištěný skutkový stav věci učinit neumožňuje. Šlo o situaci vcelku mimořádnou, a odepřel-li dovolatel souhlas z těchto důvodů, pak je lze hodnotit jako důvody, jež jsou hodné zvláštního zřetele. Dovozovat zásadní závěry z úvahy, že dovolatel měl předpokládat možnost dopravní nehody a být pro ten účel vybaven peněžními prostředky na cestu k vyšetření na alkohol, podle přesvědčení dovolacího soudu nelze. S možností účasti na dopravní nehodě jistě musí počítat každý, kdo usedne za volant, a nakonec každý řidič motorového vozidla musí být srozuměn s tím, že může být – i bez účasti na nehodě – podroben dechové zkoušce a vzhledem k jejímu výsledku i následnému lékařskému vyšetření. Jen stěží však mohl dovolatel předpokládat, při jízdě v obci, kde bydlel, že bude za účelem vyšetření odvezen do jiného města, odkud se bude muset dopravit vlastními silami.

Pro závěr, že odepření souhlasu s vyšetřením z uvedených důvodů nebylo účelové (že dovolatel popsané situace nezneužil, aby se vyšetření vyhnul), svědčí zjištěná skutečnost, že dovolatel s vyšetřením na poliklinice v K. beze všeho souhlasil a že i poté, co vyšla najevo potřeba podstoupit vyšetření v Č. K., se nejprve pokusil o řešení právě těch problémů, pro něž pak – po neúspěchu tohoto pokusu – vyšetření v Č. K. odmítl.

Nelze tedy než uzavřít, že právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, správné není a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.

Není zcela jasné, zda právní závěr o tom, že by byl dán též postižní nárok upravený v ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. e) zákona, odvolací soud dovodil toliko hypoteticky (zda se jedná o obiter dictum), či zda na něm podpůrně své rozhodnutí založil. Jako podklad pro rozhodnutí obstát nemůže, a to kumulative ze dvou důvodů.

Je tomu tak především proto, že odvolací soud tento závěr založil na skutkovém stavu věci, k němu dospěl procesně nekorektním způsobem.

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.). Dospěje-li však k závěru, že tento skutkový stav neobstojí a je třeba jej změnit či doplnit, musí tak učinit způsobem předepsaným v ustanovení § 213 o. s. ř. Má-li za to, že je možné z dosud provedených důkazů dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, musí tyto důkazy zopakovat (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). To platí ve světle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v každém případě tam, kde skutková zjištění soudu prvního stupně vycházejí z výpovědí účastníků řízení a svědků. V takovém případě totiž spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti významné pro její hodnocení, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Je proto zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení výpovědí účastníků a svědků soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je zopakoval (k tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem 11, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Jestliže odvolací soud učinil z důkazů provedených soudem prvního stupně jiné skutkové závěry v otázce, zda dovolatel řídil pod vlivem alkoholu, aniž tyto důkazy (výslechy dovolatele a svědků) zopakoval, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a k níž dovolací soud v případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dále pak nelze pominout, jak byl žalobou vymezen předmět řízení. Nárok, který žalobkyně v řízení uplatnila, je nejen podle toho, jak jej v žalobě odkazem na příslušnou právní normu označila (jak jej právně stipulovala), nýbrž podle toho, z jakého tvrzeného skutku jej dovozuje, postižním nárokem vyplývajícím z ustanovení § 10 odst. 1 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. Dovodil-li odvolací soud právo žalobkyně na zaplacení požadované peněžní částky též z titulu jiného postižního nároku, jehož vznik je (vzhledem ke znakům skutkové podstaty obsažené v dispozici příslušné právní normy) podmíněn jiným skutkovým dějem, pak při právním posouzení věci vyšel z jiného než žalobou vymezeného skutkového základu a překročil žalobou vymezený předmět řízení. Tím porušil ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil (srov. například rozsudky ze dne 18. listopadu 2010, sp. zn. 25 Cdo 1607/2008, a ze dne 23. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, jež jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), že nepřípustným překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo přiznání jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce dle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl v žalobě vylíčen. Ústavní soud v porušení tohoto procesního pravidla spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a práva na rovnost účastníků řízení (srov. například nález ze dne 5. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 2780/08, uveřejněný pod číslem 109/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, uveřejněný pod číslem 160/1997 tamtéž).

Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není správné, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, spolu se závislým výrokem o nákladech řízení před soudy obou stupňů [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. září 2013

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru