Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 399/2020Usnesení NS ze dne 19.05.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.399.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2229/20


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 3611/2019

32 Cdo 399/2020-241

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ŠTÁDLÍK STAVBY s.r.o., se sídlem v Praze 3, Jičínská 2348/10, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 05821037, zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem v Praze, Jičínská 2348/10, proti žalované Generali Česká pojišťovna a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení 213 666 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 267/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2018, č. j. 20 Co 426/2017-189, takto:

I. Věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Cdo 3611/2019 a 32 Cdo 399/2020 se spojují ke společnému řízení.

II. Dovolání se odmítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Původní žalobkyně J. K., narozená XY, bytem XY, se podanou žalobou domáhala zaplacení žalované částky představující pojistné plnění, na něž jí měl vzniknout nárok na základě smlouvy o pojištění obytných budov a souvisejících staveb, uzavřené se žalovanou jako pojistitelkou.

Rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, č. j. 30 C 267/2013-147, Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi (výrok II.) a nákladech řízení státu (výrok III.).

Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně odvoláním. V průběhu odvolacího řízení soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 8. 2017, č. j. 30 C 267/2013-176, vyhověl návrhu žalobkyně J. K., aby na její místo vstoupila do řízení nynější žalobkyně.

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu jeho zamítavého výroku ve věci samé (výrok I.), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi tak, že změnil jejich výši (výrok II.), a ve výroku o nákladech řízení státu tak, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).

Odvolací soud částečně zopakoval dokazování a ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že původní žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 11. 7. 2002 Smlouvu o pojištění obytných budov a souvisejících staveb č. 61290080-15, jejímž předmětem bylo pojištění rodinného domu, garáže, kolny a opěrné zdi na adrese XY. Nedílnou součástí této smlouvy jsou Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění majetku VPPM 2000 (dále též jen „VPPM 2000“) a Doplňkové pojistné podmínky pro pojištění obytných budov a souvisejících staveb DPPSO1 (dále též jen „DPPSO1“). Podle čl. 12 bodu 9 DPPSO1 „sesouváním půdy, zřícením skal nebo zemin se rozumí sesuv půdy, zřícení skal nebo zemin vzniklé působením gravitace a vyvolané porušením dlouhodobé rovnováhy, ke které svahy zemského povrchu dospěly vývojem a pokud k nim došlo v důsledku přímého působení přírodních sil a klimatických vlivů a nikoliv v důsledku lidské činnosti (např. průmyslovým nebo stavebním provozem). Sesouváním půdy není klesání zemského povrchu v důsledku působení přírodních sil nebo lidské činnosti. Pojištění se však nevztahuje na poškození nebo zničení pojištěné věci, jestliže škoda nastala přímo nebo nepřímo v důsledku objemových změn základové půdy“. Podle odvolacího soudu vyplynulo jak ze znaleckého posudku Ing. Vodičky, tak ze znaleckého posudku Znaleckého ústavu stavebního, s. r. o., že škodu, která na poškozených objektech ve vlastnictví původní žalobkyně vznikla dne 3. 1. 2013 a již původní žalobkyně u žalované uplatnila, zapříčinil zásah do půdy vybudováním nevhodně provedené opěrné zdi a následné zborcení její konstrukce, jehož následkem a nikoli příčinou byl sesuv půdy ze svahu. Odvolací soud uzavřel, že žalované nevnikla povinnost k pojistnému plnění, neboť žalobkyni se nepodařilo prokázat, že ke škodné události došlo v příčinné souvislosti se sesuvem půdy.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež směřovala proti všem jeho výrokům, vyjma měnícího výroku o nákladech řízení státu. Dovolatelka, majíc za to, že dovolání je přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Dovolatelka namítá, že v rozhodnutí odvolacího soudu zcela absentuje právní posouzení věci – odvolací soud toliko formálně přejal argumentaci soudu prvního stupně, který věc posoudil podle § 788 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013, ačkoli citované ustanovení bylo zrušeno zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, a v občanském zákoníku již nebylo obsaženo. Dovolatelka dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2120/2015, a ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. 32 Cdo 1325/2013, a na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3199/12-1, odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatelky odvolací soud neuvedl jednoznačně skutkový závěr o prokázání existence skutečností, které opravňují žalovanou odmítnout plnění z pojistné smlouvy. Odvolací soud ani nedoplnil dokazování (neprovedl dovolatelkou navrhovaný důkaz výslechem likvidátora N.) a své rozhodnutí řádně a srozumitelně neodůvodnil. Dovolatelka shledává „napadené rozhodnutí zásadně právně významné v otázce výkladu ujednání pojistné smlouvy o rozsahu pojištění v návaznosti na obsah pojistných podmínek, kterou odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, resp. taková otázka řešena dosud nebyla“. Ustanovení všeobecných a doplňkových pojistných podmínek obsahující výklad pojmů jsou totiž podle dovolatelky nesrozumitelná a neurčitá a odvolací soud pochybil, pokud se „nijak nevypořádal s neurčitým pojmem sesuv půdy v důsledku lidské činnosti“.

Žalovaná (u níž dne 21. 12. 2019 došlo ke změně obchodní firmy z Česká pojišťovna a.s. na Generali Česká pojišťovna a.s.) ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, resp. zamítnutí.

Usnesením ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2186/2019, Nejvyšší soud dovolací řízení o dovolání žalobkyně zastavil pro nezaplacení soudního poplatku za dovolání. Dovolatelka dne 3. 10. 2019 podala proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost a toto usnesení bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. III. ÚS 3213/19. Ještě před podáním ústavní stížnosti však bylo dovolání žalobkyně soudem prvního stupně (na základě předkládací zprávy ze dne 2. 10. 2019) znovu předloženo Nejvyššímu soudu a řízení o něm je vedeno pod sp. zn. 32 Cdo 3611/2019. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud spojil věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Cdo 3611/2019 a 32 Cdo 399/2020 ke společnému řízení, neboť odpovídají kritériím stanoveným pro takový postup v § 112 o. s. ř.

Nejvyšší soud dovolání znovu projednal a rozhodl o něm se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].

Námitka dovolatelky, že v napadeném rozhodnutí absentuje právní posouzení věci, nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Právní posouzení v rozsudku odvolacího soudu neabsentuje. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně (viz bod 8 rozsudku odvolacího soudu), jenž věc „posoudil s odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a § 72 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, podle § 788 odst. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013“ (viz bod 3 rozsudku odvolacího soudu). Ani skutečnost, že odvolací soud v popisné části svého rozhodnutí nesprávně ztotožnil rozhodné znění § 788 obč. zák. (do 31. 12. 2004) s účinností občanského zákoníku jako celku (do 31. 12. 2013), nic nemění na správnosti jeho právního posouzení a na tom, že na věc aplikoval správnou právní normu.

Přípustnost dovolání nebyla způsobilá založit ani námitka dovolatelky, že v řízení nebyly prokázány skutečnosti opravňující žalovanou odmítnout pojistné plnění. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. totiž je, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti – stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – k dispozici na www.nsoud.cz). Otázku odmítnutí pojistného plnění odvolací soud neřešil a ani řešit nemohl – zabýval se toliko otázkou, zda lze dovolatelkou tvrzenou událost považovat podle pojistné smlouvy a pojistných podmínek za událost pojistnou, neboť v projednávané věci nejde o právo pojistitelky odmítnout pojistné plnění, nýbrž o splnění předpokladů pro vznik pojistné události sjednaných v pojistné smlouvě a pojistných podmínkách a vznik práva na pojistné plnění.

Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že vady řízení nejsou samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci) a že k jejich případné existenci by podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. mohl přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015), což v projednávané věci není naplněno. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, namítá tím existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Brání-li totiž nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 1292/2006, ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1702/2005, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2050/2010, ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, a ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011).

Podle ustálené praxe dovolacího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Již z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelkou vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jí nijak nebránily v tom, aby jasně a zřetelně vymezila dovolací důvod a předpoklad přípustnosti dovolání. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu tudíž v daném případě nepřichází do úvahy.

K námitkám dovolatelky stran dokazování, jež jsou rovněž námitkami vad řízení a o nichž tedy také platí, co bylo o vadách řízení uvedeno výše, a k jejímu tvrzení, že neprovedením důkazu výpovědí svědka N. jí byla odepřena spravedlnost, Nejvyšší soud uvádí, že je na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jedná-li se o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, a ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (z četných rozhodnutí Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, uveřejněný pod číslem 63/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, uveřejněný pod číslem 109/2002 tamtéž, a nález ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněný pod číslem 85/2008 téže sbírky, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak např. rozsudky ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017, ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4075/2016, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1554/2018). O takový případ však v nyní projednávané věci nejde, neboť odvolací soud se k námitce neprovedení důkazu výslechem svědka N., uplatněné dovolatelkou již v odvolání, vyjádřil a vysvětlil, z jakých důvodů považoval provedení tohoto důkazu za nadbytečné (viz bod 8 dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu).

S argumentací o neurčitosti pojmů použitých v pojistných podmínkách a otázkou jejich výkladu dovolatelka přichází až v dovolání, aniž by tuto námitku uplatnila v řízení před soudy nižších stupňů, Nejvyšší soud k ní proto vzhledem k § 241a odst. 6 o. s. ř. nemohl přihlédnout. Dovolatelka navíc přehlíží, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a že (jak Nejvyšší soud zdůraznil v usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 267/2014) z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, přičemž vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není řádné, bylo-li provedeno označením několika alternativ přípustnosti dovolání zároveň. Pro úplnost a nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že na způsobu, jímž odvolací soud vyložil definice pojmů obsažené ve VPPM 2000 a DPPSO1, neshledal nic rozporného s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Podané dovolání obsahuje rovněž žádost dovolatelky o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. však nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Jelikož Nejvyšší soud o dovolání bez zbytečných odkladů po předložení věci rozhodl, nebylo již třeba o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodovat (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3128/2019).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 19. 5. 2020

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru