Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 3985/2017Usnesení NS ze dne 31.10.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Smlouva o dílo
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.3985.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 43/18 ze dne 05.03.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 3985/2017-282

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně NOVÉ VÝTAHY 2000, s. r. o., se sídlem v Brandýse nad Labem, Výletní 1050/40, identifikační číslo osoby 25670212, zastoupené Mgr. Bc. Michalem Hessem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek Myslbekova 685, se sídlem v Praze 6, Myslbekova 685/19, identifikační číslo osoby 26498278, zastoupenému JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, o zaplacení částky 97 840 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 80/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, č. j. 51 Co 54/2017-264, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 437 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, č. j. 28 C 80/2012-235, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 97 840 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a na náhradu nákladů řízení částku 121 179,30 Kč (výrok II.).

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), ve výroku II. jej změnil tak, že výše nákladů řízení činí 134 054 Kč a jinak tento výrok potvrdil (druhý výrok), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 12 874,40 Kč (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalovaný dovolání. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, navrhuje jeho zrušení a též zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k novému projednání. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 1375/2004, a ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 32 Odo 1751/2006, jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách, zdůrazňuje, že žalobkyně nesplnila svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením, neboť dílo mělo při předání dne 8. 9. 2010 vady. Právo žalobkyně na cenu za provedení díla vzniklo dle žalovaného až předáním díla dne 22. 3. 2011 podle článku 4 písm. d) smlouvy o dílo. Dovozuje, že termín provedení díla byl ve smlouvě o dílo stanoven alternativně a dle článku 6 písm. c) a d) smlouvy byl vázán na uhrazení druhé zálohy. Dílo tak mělo být provedeno 20. 9. 2010. Namítá nesprávnost jazykového výkladu čl. 6 a čl. 10 smlouvy o dílo, podle kterého je smluvní pokuta vázána na termín předání díla a považuje jej za rozporný s § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák“). Konstatuje, že bylo zřejmým úmyslem stran stanovit v článku 6 smlouvy o dílo termín dokončení díla s ohledem na všechny možné očekávané okolnosti. Dle výkladu dovolatele odkazuje ujednání o smluvní pokutě na „předání díla dle čl. 6 smlouvy“, který je nadepsán „Termín provedení díla“, a smluvní pokuta se tak váže k celému článku 6 smlouvy o dílo.

Žalobkyně považuje napadený rozsudek za správný, vydaný v souladu s právním názorem vysloveným v této věci Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 25. 4. 2016, č. j. 32 Cdo 4318/2015-214. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jej jako nedůvodné zamítl.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2 článku II, části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Z uvedených ustanovení i z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, představuje obligatorní náležitost dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Těmto požadavkům dovolatel v projednávané věci nedostál. V dovolání namítá nesprávné právní posouzení otázky výkladu ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o dílo, avšak nijak nevymezuje, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. ve vztahu k této otázce považuje za splněné. Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.

Odkazuje-li dovolatel na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 1375/2004, a ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 32 Odo 1751/2006, nelze dovolání považovat za přípustné, ani pokud by bylo možno dovodit, že tímto zamýšlel uplatnit předpoklad dovolání, podle něhož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V těchto rozsudcích byla dovolacím soudem řešena otázka, kdy lze považovat dílo za provedené dle § 554 obch. zák. Odvolací soud však své rozhodnutí o důvodnosti nároku žalobkyně na zaplacení ceny díla založil na závěru, že smluvní pokuta uplatněná a započtená žalovaným proti pohledávce žalobkyně byla sjednána pro případ porušení povinnosti žalobkyně předat dílo žalovanému v termínu do 30. 3. 2010 a že v tomto jediném sjednaném termínu pro předání díla ještě ani nebylo připraveno staveniště pro provedení díla žalobkyní výlučně z důvodu porušení smluvních povinností žalovaným. Otázka, zda a kdy následně došlo k provedení díla, nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující a na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).

Dovolatel výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu i v jeho druhém a třetím výroku o nákladech řízení mezi účastníky, avšak k těmto výrokům neuvedl žádnou argumentaci. Chybí údaj, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení.

Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 31. 10. 2017

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru