Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 3884/2019Usnesení NS ze dne 10.03.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.3884.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 1436/20


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 3884/2019-120

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně SETARIA s.r.o., se sídlem v Praze 10 - Hostivaři, Pražská 810/16, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 25220357, zastoupené Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V jámě 699/1, proti žalované DAVO CAR, s.r.o., se sídlem v Praze 10, U Tvrze 669/40b, PSČ 108 00, identifikační číslo osoby 27934799, zastoupené JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem se sídlem v Praze 5, U hrušky 63/8, o zaplacení 320 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 309/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2019, č. j. 55 Co 132/2019-95, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení žalované částky představující bezdůvodné obohacení, které mělo žalované vzniknout poté, co žalobkyně odstoupila od kupní smlouvy uzavřené se žalovanou dne 9. 4. 2018.

Rozsudkem ze dne 18. 12. 2018, č. j. 46 C 309/2018-68, Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Podle soudu prvního stupně žalobkyně jako kupující a žalovaná jako prodávající dne 9. 4. 2018 uzavřely kupní smlouvu č. 5810608, jejímž předmětem bylo vozidlo tovární značky XY s reg. zn. XY, č. karoserie XY (dále jen „vozidlo“), a to za kupní cenu 320 000 Kč. Kupní cena byla uhrazena a žalobkyně vozidlo převzala. Podle přílohy č. 1 kupní smlouvy – technického stavu vozidla, vykazovalo vozidlo sníženou účinnost klimatizace, motor byl hlučný, měl nižší výkon, docházelo u něj k úniku oleje, rozvodovka byla též hlučná a unikal z ní olej. Žalobkyně vzala technický stav vozidla na vědomí svým podpisem. Ve dnech 10. 4. 2018 a 18. 4. 2018 žalobkyně u žalované uplatnila právo z vadného plnění, a to z důvodu nefungující klimatizace, úniku nafty z motoru, oleje v chladící kapalině, chybějícího dorazu kolejnic bočních posuvných dveří a závady servořízení, přičemž vozidlo bylo již částečně opraveno společností BRNOCAR a.s. a žalobkyni byla za tuto opravu vyfakturována částka ve výši 1 810 Kč. Žalobkyně následně od kupní smlouvy odstoupila, a to z důvodu nefunkční klimatizace, defektní pneumatiky, vytečení náplně systému řízení po manipulaci technikem žalované po předání vozidla žalobkyni, vytečení nafty do motorového prostoru, chybějících dvou držáků potrubí přívodní trubky v motoru, vadného výměníku, jehož důsledkem bylo značné množství oleje v chladící kapalině, chybějícího dorazu kolejnic bočních posuvných dveří nákladového prostoru a nemožnosti otevření křídla zadních dveří do úhlu 90°. Žalovaná odmítla odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy akceptovat a tři z pěti reklamovaných vad vozidla částečně odstranila.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by od předmětné kupní smlouvy platně odstoupila. Její odstoupení nenaplnilo zákonné předpoklady podle § 2169 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), neboť neprokázala existenci odstranitelných vad vozidla, které pro jejich opakovatelný výskyt po opravě nemohla používat, ani větší počet vad, a toto právo z vadného plnění jí nesvědčí ani vzhledem k dikci § 2170 o. z. Všechny vady reklamované žalobkyní jsou vadami, které jsou na první pohled patrné, tedy nikoli skrytými, jejich příčinou je degradace a opotřebení vozidla vlivem jeho stáří a byly uvedeny v příloze č. 1 kupní smlouvy. Žalobkyně o reklamovaných vadách vozidla věděla již v době jeho převzetí a podle znaleckého posudku ze dne 31. 7. 2018, č. 424/30/2018, vypracovaného Ing. Adamem Dušákem, vozidlo v současné době trpí pouze jedinou vadou, která je odstranitelná.

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud, vycházeje z rozhodných skutečností zjištěných soudem prvního stupně, věc po právní stránce posoudil podle jiných ustanovení občanského zákoníku než soud prvního stupně, a sice podle § 2107 odst. 1 a 3 o. z. za použití § 2158 o. z. s odůvodněním, že účastnice jsou obchodní společnosti, předmětem činnosti žalobkyně je obchod a distribuce léčiv a předmětem kupní smlouvy bylo užitkové vozidlo.

Podle odvolacího soudu existovaly na vozidle pouze dvě vady (jedna částečně), za které žalovaná odpovídá, a to i s ohledem na to, že v případě předmětného vozidla šlo o použitou věc. Z přílohy č. 1 kupní smlouvy žalobkyně věděla o snížené účinnosti klimatizace, nikoli však o úplné nefunkčnosti klimatizace. Při reklamaci dne 10. 4. 2018 žalobkyně nefunkční klimatizaci vozidla žalované vytkla a ohledně této vady zvolila jako formu uspokojení svého nároku z odpovědnosti za vady opravu, ke které však z důvodů na straně žalobkyně nedošlo, neboť potřebovala vozidlo použít. Jinou vadu vozidla žalobkyně dne 10. 4. 2018 u žalované neuplatnila.

Následně žalobkyně dne 18. 4. 2018 reklamovala další vady vozidla (celkem pět) a odstoupila od smlouvy. V případě chybějících držáků potrubí v motoru, chybějícího dorazu kolejnice posunu dveří, nemožnosti otevření zadních dveří do úhlu 90° a defektní pneumatiky jde podle odvolacího soudu o vady, které vozidlo mělo již v době prodeje a jsou zjistitelné již pouhou prohlídkou vozidla, nejde tedy o vady skryté, za něž by žalovaná odpovídala. Na úniky oleje servořízení a nafty z motoru, jejichž důsledky jsou i vytečení náplně systému řízení a vytečení nafty do motorového prostoru, byla žalobkyně upozorněna v příloze č. 1 předmětné kupní smlouvy. Jedinou další vadou, za kterou žalovaná odpovídá, je tedy olej v chladící kapalině. Odstranění této vady však žalobkyně nepožadovala.

Odvolací soud uzavřel, že ony dvě shora zmíněné vady (nefunkční klimatizace a olej v chladící kapalině), které žalovaná uznala, nejsou vadami podstatnými a k prodlení žalované s odstraněním těchto vad nedošlo, právo žalobkyně na odstoupení od předmětné kupní smlouvy podle § 2107 o. z. tedy nezakládají. I kdyby odvolací soud posoudil nárok žalobkyně podle § 2169 odst. 2 o. z., nešlo by o případ nemožnosti užívat věc pro větší počet vad, neboť jejich počet nedosahuje tří.

Žalobkyně podala proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.).

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Těmi jsou podle dovolatelky čtyři otázky, a sice „zda došlo mezi účastnicemi ke sjednání možnosti žalobkyně postupovat v souladu s § 2169 odst. 2 o. z. a při výskytu tří vad najednou odstoupit od kupní smlouvy“, zda „lze mezi podnikateli sjednat v rámci zásady autonomie vůle a zásady dispozitivnosti soukromého práva, že pro právní vztah založený kupní smlouvou se budou uplatňovat ustanovení § 2165-2174 o. z., resp. § 2518 a násl. o. z.“, zda „výslovné uznání důvodnosti existence vad věci ve smyslu § 2165 a násl. o. z. má jako výslovný projev vůle prodávajícího účinky uznání ve smyslu § 2053 o. z. či jako uznání práva z vadného plnění“ a dále otázka předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 662/2001. Účastnice si v předmětné kupní smlouvě (čl. 7) dohodly, že právní ochrana kupující bude rozšířena nad rámec zákona tím, že může využít i práv vyplývajících z § 2165-2174 o. z. Touto otázkou se však odvolací soud nezabýval. Podle dovolatelky tedy došlo k porušení zásady autonomie vůle a zásady dispozitivnosti soukromého práva. V této souvislosti dovolatelka odkázala rovněž na nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 1336/18, a ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05. Podle dovolatelky není správný ani závěr odvolacího soudu, že na vztah mezi účastnicemi není možné aplikovat § 2165-2174 o. z., přestože si to účastnice v kupní smlouvě výslovně dohodly, s odůvodněním, že se jedná o podnikatelky. I mezi podnikateli lze podle dovolatelky smluvně zakotvit režim aplikace § 2165-2174 o. z.

Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud pochybil, pokud výslovně neřešil otázku, zda prohlášení žalované učiněná v dopise ze dne 1. 5. 2018, v němž určité vady (celkem tři) uznává jako oprávněné, nejsou uznáním jejího závazku s účinky podle § 2053 o. z. Protože tomu tak je, zakládá to podle dovolatelky její právo odstoupit podle § 2169 odst. 2 o. z. od předmětné kupní smlouvy, neboť žalovaná uznala jako oprávněné tři vady. Dovolatelka k této námitce odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1084/2013.

Dovolatelka odvolacímu soudu s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2435/2009, a nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, také vytýká, že jeho rozhodnutí je nepředvídatelné a překvapivé, neboť odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k „radikální změně právního názoru“ a aplikoval na věc § 2107 o. z. Se změnou právního názoru byla dovolatelka seznámena až v rozhodnutí samém a nemohla tedy na právní názor odvolacího soudu reagovat.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].

První a druhá z dovolatelkou formulovaných otázek je vlastně variací otázky jediné, a sice otázky aplikace § 2169 odst. 2 o. z., která však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Dovolatelka staví tuto svou otázku na mylném předpokladu (z nějž vycházejí i její odkazy na judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu), že se na věci (vozidle) vyskytl větší počet vad, za něž žalovaná odpovídá. To je však zcela v rozporu se závěrem, k němuž v otázce počtu vad dospěl odvolací soud a proti němuž dovolatelka neargumentuje, a sice že šlo toliko o vady dvě (viz bod 10. napadeného rozsudku). Lichá je rovněž námitka dovolatelky, že odvolací soud se otázkou aplikace § 2169 odst. 2 o. z. vůbec nezabýval. Je tomu přesně naopak – odvolací soud výslovně uvedl (viz bod 15. napadeného rozsudku), že „i v případě, že by odvolací soud posuzoval nároky žalobkyně podle příznivějších ustanovení, zejména § 2169 odst. 2 o. z. (tak jako soud I. stupně), nemohl by odstoupení uznat za odpovídající zákonu, neboť relevantní počet vad nedosahuje 3 – tudíž nejde o případ nemožnosti věc užívat pro větší počet vad.“ I kdyby se tedy na projednávanou věc vztahovala úprava § 2169 odst. 2 o. z., nelze dospět k závěru o existenci práva dovolatelky od předmětné kupní smlouvy odstoupit.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nebyla způsobilá založit ani podle dovolatelky dovolacím soudem dosud neřešená otázka uznání vad za použití § 2053 o. z. Závěry vyslovené v dovolatelkou citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1084/2013, nelze na nyní projednávanou věc vztáhnout, neboť je Nejvyšší soud přijal v poměrech skutkově i právně naprosto odlišné věci, čehož si je vědoma i sama dovolatelka. Skutečnost, že v nyní souzené věci žalovaná existenci některých vad uznala, jak vyplývá z jejího dopisu ze dne 1. 5. 2018, nemůže vyvolat účinky uznání dluhu podle § 2053 o. z. ve smyslu uznání existence práva dovolatelky na odstoupení od předmětné kupní smlouvy v situaci, kdy žalovaná odstoupení od smlouvy zároveň výslovně odmítla.

Tvrdí-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, čímž namítá možnou vadu řízení, je tato její výhrada irelevantní. Vady řízení nejsou totiž samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).

Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že při vymezení překvapivého rozhodnutí vychází z pojetí zastávaného judikaturou Ústavního soudu, která ho spatřuje v tom, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce významné pro rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, nebo ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012). O takový případ v nyní projednávané věci nejde.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení však není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle § 243c dst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 3. 2020

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru