Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 3827/2019Rozsudek NS ze dne 28.04.2020

HeslaOdstoupení od smlouvy
Prodlení dlužníka
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.3827.2019.1
Dotčené předpisy

§ 349 odst. 1 obch. zák.

§ 351 odst. 1, 2 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 3827/2019-251

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně M. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janou Fráňovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jakubská 670/14, proti žalované MULTIBRAND s. r. o., se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, identifikační číslo osoby 28227093, zastoupené JUDr. Vratislavem Vlčkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Běluňská 258/68, o zaplacení částky 1 446 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 88/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. 3 Cmo 109/2018-214, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. 3 Cmo 109/2018-214, v té části výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do úroků z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 1 296 500 Kč od 1. 3. 2013 do zaplacení, ve výroku III. o nákladech řízení a změněn ve výroku IV. o nákladech řízení, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2017, č. j. 46 Cm 88/2013-179, v té části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 1 296 500 Kč od 1. 3. 2013 do zaplacení, a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

V řízení zahájeném dne 18. 7. 2013 se žalobkyně domáhá zaplacení finanční náhrady ve výši 1 446 500 Kč s úroky z prodlení za propagaci značky a firmy Nordblanc, které žalované poskytla podle smlouvy o spolupráci uzavřené mezi účastnicemi dne 1. 1. 2012, od níž žalobkyně odstoupila přípisem ze dne 11. 4. 2013.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 46 Cm 88/2013-179, uložil žalované zaplatit žalobkyni 1 296 500 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 1. 3. 2013 do zaplacení (výrok I.), zastavil řízení o zaplacení částky 150 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. 2. 2012 do zaplacení, dále o zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 1 296 500 Kč od 16. 2. 2012 do 28. 2. 2013 a smluvních úroků z prodlení ve výši 0,03 % denně z částky 1 446 500 Kč od 1. 3. 2013 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastnic (výrok III.) a státu (výrok IV.).

V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III., změnil jej ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, podle nichž účastnice uzavřely dne 1. 1. 2012 smlouvu o spolupráci, jež je nepojmenovanou smlouvou podle ustanovení § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), v níž se žalobkyně zavázala propagovat dohodnutým způsobem zboží značky Nordblanc a žalovaná se zavázala zaplatit sjednanou odměnu. Žalobkyně za plnění poskytnuté podle smlouvy vyúčtovala žalované k úhradě odměnu ve výši 360 000 Kč fakturou č. 2012001 splatnou dne 15. 2. 2012, z níž zbývá uhradit 300 000 Kč, dále ve výši 360 000 Kč fakturou č. 2012004 splatnou dne 15. 5. 2012 a ve výši 786 500 Kč vyúčtovanou fakturou č. 2013001 splatnou dne 15. 2. 2013. Žalovaná vyúčtovanou odměnu neuhradila, žalobkyně přípisem ze dne 11. 4. 2013, doručeným žalované dne 15. 4. 2013, od smlouvy odstoupila pro prodlení žalované s úhradou odměny. Podle soudů obou stupňů žalobkyně odstoupila od smlouvy po právu, neboť prodlení žalované s úhradou peněžitých závazků je podstatným porušením smlouvy podle ustanovení § 345 obch. zák. V případě zániku smlouvy odstoupením se účastníci smlouvy vypořádají, není-li ujednáno jinak, podle zásad v ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák., tedy strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžitého závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak ve výši podle ustanovení § 502 obch. zák. Žalobkyně poskytla nepeněžité plnění, které nelze vydat, žalovaná je proto povinna vydat peněžní ekvivalent. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že takovým ekvivalentem je odměna obvyklá v místě a čase poskytovaného plnění. Při určení hodnoty poskytnutého plnění v době od ledna 2012 do dubna 2013 soud prvního stupně správně vyšel ze znaleckého posudku a ten porovnal s předchozí smlouvou uzavřenou mezi účastnicemi dne 1. 8. 2010 a smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní a společností AEGON Pojišťovna, a. s. dne 1. 9. 2007. Takto zjištěná hodnota plnění poskytnutého žalobkyní činí 1 572 961,70 Kč. Požadovala-li žalobkyně zaplacení částky 1 446 500 Kč, je její nárok důvodný. Zastavil-li soud prvního stupně řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby a zavázal-li žalovanou k úhradě zbývající částky 1 296 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky od 1. 3. 2013 do zaplacení podle ustanovení § 369 obch. zák., neboť žalovaná potvrdila, že všechny neuhrazené faktury před tímto datem obdržela, rozhodl správně.

Námitku žalované, že soud prvního stupně nesprávně určil počátek prodlení se zaplacením žalované částky, nepovažoval za důvodnou. Uvedl, že stejně jako v případě odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení je i v případě vzájemného plnění ze zaniklé smlouvy předpokladem odpovědnosti za vydání plnění objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), resp. získání plnění na základě zaniklé smlouvy. K vydání tohoto plnění byla žalovaná vyzvána před 1. 3. 2013, soud prvního stupně určil správně toto datum jako počátek prodlení žalované se splněním peněžitého dluhu.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně jen proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, podala žalovaná dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně aby je zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka, aniž by vymezila jakoukoliv otázku procesního práva, namítá, že soud prvního stupně nepřípustně přenesl důkazní břemeno z žalobkyně na žalovanou, majíc za to, že odvolací soud se v této části odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu, která konkrétně cituje, a argumentuje ve prospěch názoru, že nelze připustit, aby z chování účastnic smlouvy za trvání smlouvy, jež byla posléze zrušena, byla dovozována existence nároků vzešlých stranám jako důsledek zrušení takové smlouvy včetně jejich výše. Dovolatelka zakládá kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze, srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), a přisuzuje odvolacímu soudu právní závěry, které neučinil a na nichž tudíž jeho rozhodnutí nezávisí. Podle skutkového zjištění, z něhož soudy nižších stupňů vycházely, nebyla mezi stranami rozporná otázka rozsahu poskytnutého plnění, neboť žalovaná výslovně učinila nesporným, že žalobkyně se zúčastnila tvrzených soutěží ve vymezeném časovém období a že přitom používala oblečení značky Nordblanc, spornou zůstala pouze otázka obvyklé hodnoty tohoto plnění a při jejím zjišťování soud vyšel ze závěrů znaleckého posudku. Dovolatelkou předložená argumentace tak k závěru o přípustnosti dovolání nevede.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že je-li dovolání mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu, pak pro posouzení jeho přípustnosti podle ustanovení § 237 o. s. ř. jsou nevýznamné námitky týkající se údajných pochybení soudu prvního stupně.

Dovolatelka dále předkládá otázky, zda „lze při oceňování věcí, práv a jiných majetkových hodnot a služeb v rámci vypořádání vzájemně poskytnutých plnění z bezdůvodného obohacení, resp. z titulu povinnosti vypořádat se podle zásad stanovených v ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. ocenit majetek nebo službu smluvní cenou sjednanou účastnicemi v posléze zrušené smlouvě“ a zda „lze v rámci porovnání předmětu ocenění se stejným nebo obdobným předmětem a cenou sjednanou při jeho prodeji podle zákona o oceňování majetku porovnávat ve sportovních odvětvích plnění poskytnuté individuálním sportovcem s plněním poskytnutým kolektivem sportovců (herním týmem)“, majíc za to, že tyto otázky dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Argumentuje ve prospěch názoru, že závěry znaleckého posudku, z něhož soudy nižších stupňů vycházely při zjišťování obvyklé hodnoty žalobkyní poskytnutého plnění, nejsou správné. Dovolatelka však přehlíží, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., od jiných důkazů se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad v ustanovení § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018). Od těchto závěrů se odvolací soud neodchýlil, neboť se zabýval porovnáním souladnosti závěrů znaleckého posudku s ostatními důkazy a logikou jeho závěrů (srov. bod 10. jeho rozhodnutí). O neřešené otázky tak nejde a tvrzený předpoklad přípustnosti není dán.

Otázkou, zda „zahrnuje povinnost účastnic vypořádat vzájemně poskytnutá plnění z titulu bezdůvodného obohacení, resp. z titulu povinnosti vypořádat se podle zásad stanovených v ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. bez dalšího také náhradu za možnost využití jména, iniciálů, podpisů, podoby, podobizny, fotografie, obrazového a zvukového záznamu a jiných projevů osobní povahy ochuzené osoby, i pokud takováto plnění nebyla ve skutečnosti využita“, dovolatelka opět zpochybňuje správnost závěrů odvolacího soudu na základě vlastní verze skutkového stavu. Jak již Nejvyšší soud uvedl shora, správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 zpochybnit nelze. Odvolací soud nevyšel (oproti názoru dovolatelky) ze zjištění, že možnost využití osobnosti žalobkyně žalovaná ve skutečnosti nevyužila. Nad rámec uvedeného lze doplnit, že podle závěrů znaleckého posudku možnost využití osobnosti žalobkyně neměla vliv na závěr o obvyklé ceně skutečně poskytnutého plnění žalobkyně.

Jelikož výše uvedená argumentace dovolatelky, prostřednictvím které zpochybňovala správnost závěru odvolacího soudu o její povinnosti k zaplacení částky 1 296 500 Kč, nezakládá přípustnost dovolání, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl v rozsahu, v němž dovolatelka napadla právě tu část výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé ohledně částky 1 296 500 Kč.

Dovolatelka konečně namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně určily počátek prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení, neboť podle jejího názoru není možné požadovat plnění z bezdůvodného obohacení dříve, než vzniklo, tedy před odstoupením od smlouvy, a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterých se odvolací soud při vypořádání se s touto otázkou odchýlil.

Nejvyšší soud shledal dovolání žalované přípustným v otázce počátku prodlení žalované s plněním povinnosti vrátit žalobkyni finanční náhradu za plnění, které žalované poskytla na základě smlouvy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle ustanovení § 349 odst. 1 obch. zák. odstoupením od smlouvy smlouva zaniká, když v souladu s tímto zákonem projev vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně; po této době nelze účinky odstoupení od smlouvy odvolat nebo měnit bez souhlasu druhé strany.

Z ustanovení § 351 odst. 1 věty první obch. zák. vyplývá, že odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy.

Podle ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle § 502. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených.

Odvolací soud závěr o počátku prodlení žalované s plněním povinnosti vrátit žalobkyni finanční náhradu za plnění poskytnuté podle smlouvy založil na úvaze, že i v případě vzájemného plnění ze zaniklé smlouvy je předpokladem odpovědnosti za vydání takového plnění objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot) a byla-li žalovaná k vydání tohoto plnění vyzvána před 1. 3. 2013, lze toto datum stanovit jako počátek prodlení žalované se splněním peněžitého dluhu.

Odvolací soud však pominul, že žalobou uplatněný nárok na finanční náhradu, který žalobkyni vznikl na základě jejího odstoupení od smlouvy o spolupráci, představuje zcela jiný nárok, než je nárok na zaplacení odměny dohodnuté ve smlouvě a vyúčtované fakturami podle této smlouvy. Jde o nároky s odlišným a samostatným skutkovým základem, právním důvodem a především odlišným okamžikem vzniku, tudíž i rozdílným počátkem prodlení s plněním. Nárok žalobkyně na finanční náhradu za poskytnuté plnění byl oproti nároku na zaplacení odměny dohodnuté ve smlouvě podmíněn odstoupením žalobkyně od smlouvy o spolupráci.

K této otázce se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 622/2006, v němž vysvětlil, že odstoupením od smlouvy mimo jiné zaniká závazek, jehož porušení bylo důvodem vedoucím k odstoupení od smlouvy, tj. nezaplacení sjednaného finančního plnění, ale odstoupení se též vztahuje na plnění uskutečňované stranou smlouvy, která od ní odstoupila, neboť tím se umožňuje, aby strana odstupující od smlouvy měla právo na vrácení plnění, popř. na vyrovnání. Odstoupením od smlouvy zaniklo právo žalobkyně na zaplacení odměny dohodnuté ve smlouvě a namísto toho vzniklo žalobkyni právo na vrácení poskytnutého plnění podle ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. (popř. na vyrovnání za poskytnuté plnění).

V podmínkách odstoupení od leasingových smluv se k témuž závěru Nejvyšší soud přihlásil ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že závazky stran vrátit si plnění poskytnuté druhou stranou mají charakter synallagmatických závazků, včetně možnosti provést vzájemné zúčtování těchto svých nároků. Synallagmatický charakter těchto závazků je založen zákonem, který v ustanovení § 351 odst. 2 och. zák. ukládá každé ze stran vrátit plnění poskytnuté druhou stranou. Jde o právo, jež vzniká odstoupením od smlouvy.

Z uvedených judikatorních závěrů vyplývá, že žalobkyně v projednávané věci nemohla požádat žalovanou o zaplacení finanční náhrady za poskytnuté plnění dříve, než došlo k odstoupení od smlouvy. Teprve odstoupením od smlouvy totiž vznikl její nárok vůči žalované na vrácení plnění poskytnutého podle smlouvy (tj. nárok na peněžitou náhradu za nepeněžité plnění), bez ohledu na skutečnost, kdy takové plnění v průběhu trvání smluvního vztahu žalované poskytla a vyúčtovala. Tato peněžitá náhrada je odlišným nárokem od odměny sjednané ve smlouvě, k jejíž úhradě žalobkyně žalovanou vyzývala fakturami, neboť nárok na sjednanou odměnu zanikl okamžikem odstoupení od smlouvy a tento nárok již žalobkyně nemohla v řízení úspěšně požadovat.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu o počátku prodlení žalované se zaplacením přisouzené částky není správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. ohledně úroků z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 1 296 500 Kč od 1. 3. 2013 do zaplacení zrušil, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení státu a účastnic [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1 část věty před středníkem, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2020

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru