Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 3816/2019Usnesení NS ze dne 28.01.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Splnění dluhu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.3816.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 341 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 3816/2019-227

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce

J. C., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, proti žalovanému J. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 188/119d, o určení doby splatnosti dluhu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 267/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2019, č. j. 8 Cmo 222/2018-164, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 8. 2018, č. j. 50 Cm 267/2017-134, rozhodl, že dluh žalovaného vůči žalobci ve výši 374 210 Kč z titulu dohody o nevyužití přednostního práva žalobce k nabytí obchodního podílu v korporaci V., je splatný do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalovaný dovolání, maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny, a že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.

Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel předkládá otázku „zda případ, kdy dohoda o určení splatnosti dluhu zní, že splatnost dluhu bude řešena jinou dohodou podobného typu, lze právně posoudit tak, že doba plnění byla ponechána na vůli dlužníka a pro tento případ aplikovat právní úpravu v ustanovení § 341 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění tehdejších předpisů (dále jen ‚obch. zák.’), anebo ho lze právně posoudit tak, že doba splatnosti není dohodnuta a pro tento případ aplikovat právní úpravu podle ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák“, maje za to, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Dovolatel pomíjí, že při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem - v mezích právních otázek vytyčených dovolatelem - správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Odvolací soud k závěru o splatnosti dluhu ponechané na vůli dlužníka a nutnosti aplikace ustanovení § 341 obch. zák. dospěl na základě toho, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že mezi účastníky byla ústně uzavřena dohoda, že úplata za vzdání se přednostního práva k nabytí obchodního podílu bude uhrazena po prodeji obchodního podílu žalovaného, případně až na to bude mít z prodeje firmy. Na dlužníku tak bylo plně ponecháno, kdy a jak bude doba splnění závazku stanovena, neboť na něm bylo ponecháno, zda a kdy svůj obchodní podíl prodá. Dohoda ze dne 14. 5. 2007 pouze potvrzovala existenci dluhu a vázala okamžik jeho splnění na novou skutečnost, jíž byl příjem dlužníka z „transakce skupiny V.“. Podle zjištění odvolacího soudu tato transakce byla pouze přerušena, což znamená, že k ní může nadále dojít.

Má-li dovolatel za to, že odvolací soud se při řešení otázky určení doby splatnosti dluhu založené dohodou účastníků odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu, která konkrétně cituje, není jeho názor správný. Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 665/2005, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1869/2013, shodně uzavřel, že doba splnění může být na vůli dlužníka ponechána pouze dohodou, tj. musí být výslovně dohodnuto, že splatnost dluhu závisí na vůli dlužníka. Takováto dohoda může být formulována různě, zpravidla tak, že dlužník zaplatí, až bude chtít nebo až bude moci. V každém případě však musí vůle účastníků smlouvy směřovat k tomu, že je to pouze dlužník, kdo určí splatnost dluhu. Pouze za předpokladu, že došlo k takovéto dohodě, může se věřitel domáhat určení doby plnění soudem. Judikatura pak dovodila, že domáhat se určení doby plnění dluhu návrhem u soudu podle ustanovení § 564 (dříve podle § 79) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, může věřitel nejen tehdy, je-li plnění výslovně přenecháno na vůli dlužníka, ale i v těch případech, v nichž splnění závazku závisí na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník. Uzavřel-li v projednávané věci odvolací soud, jak již bylo shora uvedeno, že podle skutkového zjištění to byl žalovaný (a nikoliv žalobce), kdo mohl ovlivnit uskutečnění transakce a tím přivodit splatnost dluhu, splatnost dluhu tak byla ponechána na vůli žalovaného, postupoval v souladu s citovanými závěry rozsudků dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 780/2001, se Nejvyšší soud otázkou určení doby plnění ponechané na vůli dlužníka (oproti názoru dovolatele) nezabýval a závěry tam uvedené na projednávanou věc nedopadají.

Rovněž otázkou, „zda právní úprava začátku běhu promlčecí doby u práva na plnění závazku obsažená v § 391 odst. 1 obch. zák. platí v závazkových vztazích tehdy, kdy splatnost dluhu není určena“, dovolatel zpochybňuje skutkový závěr, z něhož odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí, neboť odvolací soud vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla splatnost dluhu ponechána na vůli žalovaného a nikoliv na závěru, že splatnost nebyla určena, jak dovolatel tvrdí. Jak již Nejvyšší soud uvedl shora, takovým způsobem přípustnost dovolání nemůže být založena. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Přípustnost dovolání tudíž nemůže založit ani odkaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 846/2006, a ze dne 9. 10. 2013,

sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, neboť v těchto jiných věcech dovolací soud řešil situaci, kdy splatnost závazku nebyla mezi stranami dohodnuta. Rozhodnutí tak vycházejí z jiného skutkového stavu a jejich závěry na projednávanou věc nedopadají. Nad rámec uvedeného lze poukázat na to, že v dovolatelem citovaném rozsudku ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, Nejvyšší soud užití tam uvedených závěrů v situaci, kdy podle dohody smluvních stran byla doba splnění ponechána na vůli dlužníka, výslovně vyloučil.

Považuje-li dovolatel za nesprávné skutkové závěry odvolacího soudu, ke kterým dospěl z výslechu provedených svědků, s argumentací, že mají podle jeho názoru ekonomický zájem na výsledku sporu, nemůže ani tato námitka založit přípustnost dovolání, protože jejím prostřednictvím dovolatel zpochybňuje hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů. Dovolatel přehlédl, že v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 nelze ani hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, in www.usoud.cz).

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v té části prvního výroku, jíž bylo rozhodnuto ve věci samé, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud tak dovolání i v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

O návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud již nerozhodoval, neboť rozhodnutím o dovolání se tento návrh stal bezpředmětným.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. 1. 2020

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru