Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 3802/2011Usnesení NS ze dne 27.05.2013

HeslaPřípustnost dovolání
Smlouva o úvěru
Zásady poctivého obchodního styku
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3802.2011.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 265 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 3802/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 č. p. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, proti žalovanému M. K., zastoupenému Mgr. Janem Hrudkou, advokátem se sídlem v Praze 1-Novém Městě, Vodičkova 30, o zaplacení částek 1,318.247,41 Kč s příslušenstvím a 1,004.591,71 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 18 C 220/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. března 2011, č. j. 29 Co 765/2010-212, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 31. srpna 2010, č. j. 18 C 220/2007-186, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1,318.247,41 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku (výrok I.) a částku 1,004.591,71 Kč s příslušenstvím tam uvedeným (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatel spatřuje napadené rozhodnutí zásadně právně významné v řešení otázky rozporu jednání žalobkyně s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku. Podle jeho názoru postupovala žalobkyně jako bankovní ústav při vymáhání pohledávky přímo vůči dlužníku R. T. liknavě a svým neprofesionálním postupem ztratila možnost plné úhrady pohledávky ze zástavy, když s dlužníkem vedla ohledně zaplacení dluhu jednání téměř dva roky. Mezitím se hodnota zástavy snižovala exekucemi a dalším zástavním právem a následně byla prodána za velmi nízkou cenu. Žalobkyně tak vlastním přičiněním znemožnila úhradu pohledávky dlužníkem a porušila svoji prevenční povinnost.

Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávné posouzení otázky promlčení práva odstoupit od smluv od úvěru, neboť pominul, že podle obchodního zákoníku mohl práva na odstoupení od smluv využít i po uplynutí promlčecí doby, jestliže takové právo bylo užito při obraně proti nároku žalobkyně.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se zcela ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla dovolání zamítnout.

Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Dovolání není přípustné.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v projednávané věci naplněny (soud prvního stupně v pořadí prvním rozsudkem žalobě rovněž vyhověl), a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.

Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat z hlediska námitky, že právo žalobkyně domáhat se zaplacení dluhu po dovolateli je v rozporu s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku. Ustanovení § 265 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), které je speciální pro obchodní závazkové vztahy, jak je tomu v daném případě, je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládáno tak, že toto ustanovení předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Ujednání, ze kterého účastníku vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná - soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, dále ze dne 16. února 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, a ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, které jsou stejně jako dále uvedené veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V rozsudku ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007 (a dále například v rozsudku ze dne 9. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009), pak Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak - ve výjimečných případech - zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení § 265 obch. zák. tak je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou. V rozsudku ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006 (a dále například v rozsudku ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007), pak Nejvyšší soud dovodil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na konkrétní skutečnosti v každé věci.

V projednávané věci nevyšly v řízení najevo žádné skutečnosti, které by svědčily o naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 265 obch. zák., a závěr odvolacího soudu je v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že jednání věřitele s dalším ze solidárních dlužníků o úhradě dluhu nijak nebrání dlužníkovi ve splnění povinnosti, k níž se zavázal ve smlouvě o úvěru, splatit dluh v dohodnuté době. Jestliže by tak učinil ve lhůtě, kdy byl povinen plnit a kdy byl k úhradě vyzván, nenarůstaly by k jistině úroky a úroky z prodlení do té výše, kterou dovolatel považuje pro něho nyní za likvidační.

Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska námitky, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení práva dovolatele odstoupit od smluv o úvěru, bylo-li právo na odstoupení od smluv užito při obraně proti nároku žalobkyně. Dovolatel patrně přehlédl, že odvolací soud žádný takový závěr neučinil, neboť se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odstoupení dovolatele od smluv o úvěru je neplatné. Ostatně dovolatel k této své výhradě žádnou otázku, jež by měla po právní stránce zásadní význam, nezformuloval a pomíjí, že podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. července 2009 závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nemůže přivodit námitka, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti výroku o nákladech odvolacího řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2013

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru