Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 3784/2017Usnesení NS ze dne 17.10.2017

HeslaPoplatky soudní
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.3784.2017.1
Dotčené předpisy

§ 138 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 3784/2017-124

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně OBLESOLAR s. r. o., se sídlem v Praze 10, Strančická 3387/45, identifikační číslo osoby 25677446, zastoupené Mgr. Václavem Linhartem, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované Hexfilm, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Antala Staška 1859/34, identifikační číslo osoby 28391608, o zaplacení 3 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 250/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2016, č. j. 35 Co 363/2016-65, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2016, č. j. 35 Co 363/2016-65, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 13. 6. 2016, č. j. 28 C 250/2015-48, vydaným vyšším soudním úředníkem nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že žalobkyně si své nepříznivé majetkové poměry způsobila sama.

V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že odvoláním napadené usnesení vydal vyšší soudní úředník k tomu oprávněný podle platného rozvrhu práce soudu prvního stupně a podle § 11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zákon o VSÚ“), ve znění účinném od 1. 1. 2014. Přisvědčil žalobkyni, že soud prvního stupně ji řádně nevyzval k doložení rozhodných okolností týkajících se celkových poměrů žalobkyně od roku 2011 nutných k posouzení, zda se povinnosti k zaplacení soudního poplatku nevyhýbá. Žádost žalobkyně o osvobození od soudních poplatků však nepovažoval za důvodnou, neboť s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách, uzavřel, že ve věci jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Podle odvolacího soudu již ze žalobních tvrzení vyplývá, že žalobkyně nemůže být úspěšná se žalobou, kterou se domáhá zaplacení částky 3 000 000 Kč s příslušenstvím jako neuhrazené úplaty za postoupení pohledávky, protože současně tvrdí, že její pohledávka ze smlouvy o půjčce poskytnuté společnosti PRAGOMETAL, spol. s r. o. nebyla žalované platně postoupena, protože byla postoupena V. Č.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Domnívá se, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jedné otázky, kterou sice vyřešil v souladu s některými rozhodnutími Nejvyššího soudu, avšak tato otázka má být vyřešena Nejvyšším soudem jinak z důvodu protiústavnosti dosavadních rozhodnutí dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby jej dovolací soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatelka předkládá otázku, zda „může odvolací soud potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků z důvodu zjevně bezúspěšného uplatňování práva, když soud prvního stupně nepřiznal osvobození od soudních poplatků z důvodu toho, že to neodůvodňují poměry účastníka, aniž odvolací soud seznámil účastníka se svým odlišným právním názorem, nedal tak účastníkovi možnost se k odlišnému posouzení věci vyjádřit a vydal tak pro účastníka překvapivé rozhodnutí“. Podle názoru dovolatelky se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 266/2012, a od rozsudku ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, a rozhodl též v rozporu se závěry uvedenými v nálezech Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, či ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 3844/12, které jsou veřejnosti dostupné, stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz.

Dovolatelka též namítá, že rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků bylo vydáno u soudu prvního stupně vyšším soudním úředníkem, a vznáší otázku, zda může takové rozhodnutí vydat namísto soudce vyšší soudní úředník. Domnívá se, že tato otázka je v judikatuře Nejvyššího soudu (např. v usnesení ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3001/2014) řešena odlišně od nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10, a měla by být dovolacím soudem řešena jinak než dosud. Má za to, že § 11 zákona o VSÚ je i ve znění účinném od 1. 1. 2014 v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, neboť nerespektuje závěry výše uvedeného rozhodnutí pléna Ústavního soudu, které vedlo ke zrušení tehdejšího znění § 11 zákona o VSÚ nejen pro vzájemný rozpor s § 10 téhož zákona, ale též pro zásadní rozdíly v postavení vyšších soudních úředníků (resp. asistentů soudců) a soudců. Považuje proto za nutné, aby dovolací soud předmětný zákon předložil Ústavnímu soudu s návrhem na jeho zrušení a zároveň řízení o dovolání do doby rozhodnutí Ústavního soudu přerušil.

Podle dovolatelky se dále odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu při řešení otázky, zda „může soud rozhodnout o nepřiznání osvobození od soudních poplatků pro zřejmě neúspěšné uplatňování práva za situace, kdy z tvrzení účastníka a obsahu spisu nevyplývá zcela jednoznačně, že se jedná o zřejmě neúspěšné uplatňování práva …“. Namítá, že odvolací soud sice odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, avšak toto rozhodnutí použil „nepříhodně“ a rozhodl v rozporu s ním. Poukazuje na to, že odvolací soud vytrhl z kontextu pouze jedno žalobní tvrzení, které představuje její právní názor o neplatnosti uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky, byť dovolatelka současně v žalobě připouští možnost, že uvedená smlouva je platná, a pro tento případ se z důvodu, aby nedošlo k promlčení, domáhá zaplacení úplaty za postoupení podle této smlouvy.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 138 odst. 1 věty první o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.

První ze žalobkyní položených otázek přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť prostřednictvím této otázky žalobkyně fakticky namítá jinou vadu odvolacího řízení, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci, jež sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže a přihlédnout k ní lze jen tehdy, pokud je dovolání přípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4077/2014, či ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5242/2015). Rozhodnutí odvolacího soudu navíc za překvapivé považovat nelze.

Nejvyšší soud ve shodě s konstantní judikaturou Ústavního soudu opakovaně označuje za překvapivé takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Překvapivé rozhodnutí z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jeho přijetím je účastník zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. například dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 266/2012).

Odvolací soud nevyhověl žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků pro nesplnění předpokladu, že nejde o zjevně bezúspěšné uplatnění práva, zatímco soud prvního stupně tuto žádost zamítl pro nesplnění předpokladu spočívajícího v poměrech žalobkyně. V odůvodnění usnesení soudu prvního stupně však bylo citováno ustanovení § 138 odst. 1 věty první o. s. ř., z něhož je zřejmé, že pro osvobození od soudních poplatků je zapotřebí splnit kumulativně oba z uvedených předpokladů. Žalobkyně se v odvolání podaném proti tomuto usnesení domáhala jeho změny a vyhovění žádosti o osvobození od soudních poplatků. Současně se v odvolání vyjadřovala i k tomu, že z její strany nejde o svévolné ani zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Žalobkyni tedy bylo zřejmé, že odvolací soud se při přezkumu usnesení soudu prvního stupně bude muset zabývat i tím, zda byl splněn i tento z předpokladů pro osvobození od soudních poplatků. Skutečnost, že odvolací soud otázku splnění tohoto předpokladu posoudil odlišně od názoru žalobkyně, překvapivost jeho rozhodnutí nezpůsobuje.

Dovolání není přípustné ani ve vztahu k otázce, zda může rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků vydat vyšší soudní úředník. Odvolací soud tuto otázku posoudil zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu týkající se rozhodování vyšších soudních úředníků či asistentů soudců ve věcech osvobození od soudních poplatků nebo ustanovení zástupce podle zákona o VSÚ ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3001/2014, ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 754/2016, ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5514/2016, či ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1933/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 3327/15). Dovolací soud nemá důvod se odchýlit od této judikatury ani v projednávané věci a nesdílí názor dovolatelky o rozpornosti úpravy zákona o VSÚ ve znění účinném od 1. 1. 2014 s ústavním pořádkem České republiky podle nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10. Dovolací soud se zcela ztotožňuje se závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 767/16, či ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 846/16, v nichž byla konstatována přípustnost rozhodování vyššího soudního úředníka nebo asistenta soudce v případech, na které se nevztahuje omezení uvedené v ustanovení § 11 zákona o VSÚ ve znění účinném od 1. 1. 2014.

Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné v otázce posouzení podané žaloby jako zřejmě neúspěšného uplatňování práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je též důvodné.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněném pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno. V projednávané věci ze žalobních tvrzení ani z dalšího obsahu spisu však nelze jednoznačně uzavřít, že by žalobě nemohlo být vyhověno. Žalobkyně po skutkové stránce tvrdí existenci smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 13. 10. 2011 se žalovanou a v ní sjednaného závazku na zaplacení úplaty, jejíž úhrady se v řízení domáhá. Taková skutková tvrzení o zjevné bezúspěšnosti žaloby nesvědčí. Skutečnost, že žalobkyně současně prezentuje svůj právní názor o neplatnosti této smlouvy, při jehož správnosti by žaloba byla vskutku nedůvodnou, nemůže být důvodem pro závěr o zřejmé bezúspěšnosti žalobou uplatněné pohledávky. Soud není při rozhodování vázán právním názorem účastníka řízení a je povinen otázku platnosti předmětné smlouvy o postoupení pohledávky posoudit sám na základě tvrzení o rozhodných skutečnostech a na základě hodnocení provedených důkazů. Žalobkyně přitom netvrdí konkrétní skutečnosti, z nichž by bez dalšího vyplývala neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky, neboť jako důvod její neplatnosti uvádí nesplnění formálních náležitostí k jejímu uzavření, které však blíže neupřesňuje, a dále skutečnost, že pohledávka byla postoupena také jiné osobě, aniž by však uvedla bližší časové okolnosti takového dalšího postoupení.

Právní posouzení odvolacího soudu proto není správné a Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 10. 2017

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru