Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 3781/2019Usnesení NS ze dne 08.12.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.3781.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 3781/2019-383

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Nemocnice AGEL Valašské Meziříčí a. s., se sídlem ve Valašském Meziříčí, U Nemocnice 980, identifikační číslo osoby 26822105, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, proti žalovaným 1) J. Č., se sídlem XY, zastoupenému Mgr. et Mgr. Janou Jankovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3c, a 2) L. P., se sídlem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Zašovská 750, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaných Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 1 155 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 113 C 13/2017, o dovoláních žalobkyně a žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2019, č. j. 8 Co 123/2019-316, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 5. 2019, č. j. 8 Co 123/2019-319, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Dovolání žalovaného 1) se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí v pořadí druhým, mezitímním rozsudkem ze dne 16. 1. 2019, č. j. 113 C 13/2017-276, rozhodl, že nárok žalobkyně, aby jí žalovaný 1) zaplatil peněžní plnění z titulu odpovědnosti způsobené v souvislosti s výkonem advokacie, není po právu (výrok I.), a že nárok žalobkyně, aby jí žalovaný 2) zaplatil peněžní plnění z titulu odpovědnosti způsobené v souvislosti s výkonem advokacie, je po právu, přičemž o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II.).

Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně a žalovaného 2) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že nárok žalobkyně vůči žalovanému 1) je co do základu důvodný s tím, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (první výrok), ve výroku II. tak, že žaloba se vůči žalovanému 2) zamítá (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2) [třetí a čtvrtý výrok].

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku a navazujícím výrokům o nákladech řízení podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Žalobkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že nárok žalobkyně vůči žalovanému 1) i žalovanému 2) je po právu.

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podal dovolání rovněž žalovaný 1), v němž co do přípustnosti uvedl, že soud nesprávně vyřešil několik otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Žalovaný 1) navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že odvolání žalobkyně a žalovaného 2) se zamítají.

Vedlejší účastnice podala vyjádření k dovolání žalobkyně, v němž odmítá její argumentaci, tvrdí, že žaloba není důvodná proti žalovanému 1) ani žalovanému 2) a žaloba by měla být vůči oběma žalovaným v plném rozsahu zamítnuta.

Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

K dovolání žalobkyně:

Žalobkyně namítá, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku hmotného práva spočívající v rozlišení, kdy právní zástupce jedná jako přímý zmocněnec a kdy jako substitut. Žalobkyní předestřená otázka však ve skutečností není otázkou právní, nýbrž skutkovou. Odvolací soud dospěl v bodě 17 napadeného rozhodnutí k závěru, že mezi společností AGEL a. s. (příp. žalobkyní) a žalovaným 2) nebyla uzavřena jakákoli smlouva o právní pomoci a žalovaný 2) vůči společnosti AGEL a. s. (resp. žalobkyni) jednal výlučně v substituci žalovaného 1). K uvedeným závěrům přitom odvolací soud dospěl na základě výkladu učiněných projevů vůle stran, zejm. smlouvy o poskytování právní pomoci uzavřené mezi žalovaným 1) a společností AGEL a. s. Nejvyšší soud v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, jež jsou - stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího

soudu - veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách, vysvětlil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích ustanovení § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o zjištění obsahu právního úkonu) dospěl. Žalobkyně však takové pochybení odvolacímu soudu nevytýká.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně směřující proti druhému výroku napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Dovolání žalobkyně proti třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu, tj. proti výrokům o nákladech řízení, není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud dovolání rovněž v této části odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

K dovolání žalovaného 1):

Žalovaný 1) podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. K podání dovolání proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně vůči žalovanému 2), není dovolatel subjektivně oprávněn, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Uvedenými výroky rozsudku odvolacího soudu nebyla žalovanému 1) způsobena žádná újma na jeho právech, neboť o jeho právech nebylo těmito výroky rozhodováno. Nejvyšší soud proto v této části dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř., a dále posuzoval přípustnost dovolání žalovaného 1) výlučně proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí.

Přípustnost dovolání žalovaného 1) nemůže podle ustanovení § 237 o. s. ř. založit jeho námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda je subjekt rámcové smlouvy o právní pomoci povinen každou právní pomoc poptávat jen po advokátovi, se kterým má tuto smlouvu uzavřenou, neboť odvolací soud se touto otázkou v napadeném rozhodnutí nezabýval a stran této otázky neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSCR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Dovolání žalovaného 1) není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné ani pro námitku, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku, zda lze platně uzavřít dohodu o postoupení smlouvy o poskytování právní pomoci, neboť odvolací soud své rozhodnutí na řešení této otázky nezaložil. Založil je na závěru, že odpovědnost za škodu žalovaného 1) ze smlouvy o poskytování právní pomoci uzavřené se společností AGEL a. s. je odpovědností objektivní, přičemž žalovaný 1) odpovídá podle ustanovení § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“), i za škodu způsobenou jeho zástupcem. S ohledem na uvedené odvolací soud dovodil, že platnost dohody o postoupení smlouvy o poskytování právní pomoci uzavřená mezi B. S. a žalovaným 2) nemá na vztah žalovaného 1) vůči žalobkyni žádný vliv. Smlouvu o poskytování substituční právní pomoci uzavřenou dne 22. 12. 2009 mezi žalovaným 1) a B. S. a dohodu o postoupení smlouvy o poskytování právní pomoci ze dne 18. 5. 2015 (v textu dohody je nesprávně uveden rok 2014) uzavřenou mezi žalovaným 1), B. S. a žalovaným 2) považoval pro posouzení nároku žalobkyně za irelevantní, poněvadž upravovaly vztahy mezi advokáty, nebyly podstatné ve vztahu k žalobkyni. Závěr o platnosti dohody o postoupení smlouvy o poskytování právní pomoci odvolací soud připojil nad rámec důvodů svého rozhodnutí.

Ani námitka žalovaného 1), že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda advokát, který má s klientem uzavřenou rámcovou smlouvu o právní pomoci, odpovídá podle ustanovení § 24 zákona o advokacii za škodu, nebyl-li v dané věci klientem požádán o pomoc, nemůže založit přípustnost dovolání. Uvedenou otázkou žalovaný 1) ve skutečnosti zpochybňuje existenci příčinné souvislosti mezi jeho porušením povinnosti a vznikem škody na straně žalobkyně. Otázkou, zda taková příčinná souvislost existuje, se však odvolací soud v napadeném rozhodnutí nezabýval, neboť jde pouze o rozhodnutí mezitímní povahy označující žalovaného 1) za pasivně legitimovanou osobu. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu také soud zváží, zda by žalobkyně v řízení o náhradu škody způsobené na zdraví pacienta byla, nebýt pochybení žalovaného 1), úspěšná (mutatis mutandis srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5819/2017).

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 1) směřující proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. 12. 2020

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru