Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 3777/2012Usnesení NS ze dne 27.05.2013

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3777.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2437/13 ze dne 20.10.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 3777/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ISLAMORADA s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Jihlavě, Znojemská 2716/78, PSČ 586 01, identifikační číslo osoby 26258901, proti žalované REALITY INVESTMENT s.r.o., se sídlem v Liberci, Tovaryšský vrch 1358/3, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby 25460773, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Kroftova 329/1, o zaplacení 137 246 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 39 ECm 6/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2012, č. j. 4 Cmo 139/2012-202, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. ledna 2012, č. j. 39 ECm 6/2010-162, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 137 246 Kč a náhradu nákladů řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. bod 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl oběma rozsudky ve věci samé stejně – žalobě vyhověl). Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu) lze dovodit, že jím dovolatelka brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť důvod založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.

Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka nevymezuje žádnou otázku, pro jejíž řešení odvolacím soudem by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí při splnění kritérií uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.

Dovolatelkou formulovaná otázka, zda v situaci, kdy soud míní vyhovět návrhu na procesní nástupnictví při přechodu práv a povinností dle § 107a odst. 2 o. s. ř., je jeho úřední povinností v rámci prokazování právní skutečnosti potřebné k přechodu práva či povinnosti zkoumat, zda je účastník vstupující do řízení procesně způsobilý, nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným, neboť ji odvolací soud neřešil a ani řešit nemusel. Nehledě k neschopnosti odlišit věcnou legitimaci účastníků řízení od procesní způsobilosti účastníka a způsobilosti být účastníkem řízení, vychází dovolatelka též z mylného názoru, že „pro absenci statutárního zástupce“ nemůže mít účastník procesní způsobilost, a aniž reflektuje ustanovení § 68 obchodního zákoníku upravující otázku zrušení a zániku společnosti, hovoří o „právní smrti“ žalobkyně. Dovolatelka tak přehlíží, že způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.) a procesní způsobilost účastníka (§ 20 o. s. ř.) není závislá na tom, zda právnická osoba má či nemá statutární orgán.

Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2013

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru