Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 3765/2019Usnesení NS ze dne 26.05.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.3765.2019.3
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 3765/2019-338

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně PD - obchodní s. r. o., se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Korunní 1208/74, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 06588956, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 2/2, proti žalovaným 1) OMAYA s. r. o., se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Dlouhá 720/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24768138, zastoupené Mgr. Michalem Čížkem, advokátem se sídlem v Praze, Růžová 1416/17, a 2) E.ON Energie, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 26078201, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, o zaplacení částky 714 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1665/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, č. j. 4 Cmo 276/2018-296, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 62 920 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 62 823,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní – v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání proti v záhlaví označenému rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena.

Argument, že nalézací soud se v otázce posouzení účinnosti postoupení pohledávky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 (uveřejněného pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), k závěru o přípustnosti nevede již z toho důvodu, že dovoláním lze napadnout toliko rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.), nikoliv rozhodnutí soudu prvního stupně, v důsledku čehož se též předpoklady přípustnosti dovolání váží výlučně k rozhodnutí odvolacího soudu a k právním otázkám, které tento soud řešil. Odvolací soud otázku účinnosti postoupení pohledávky neřešil a vzhledem k důvodům, o něž opřel své rozhodnutí, ani neměl důvod řešit a jeho rozhodnutí tudíž na řešení této otázky nezávisí.

Přípustnost dovolání nezakládá ani výtka, že odvolací soud se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1042/2008 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), jestliže se nezabýval otázkou důvodnosti intervenční žaloby, tj. zda dovolatelce svědčí lepší právní titul k žalované pohledávce, přestože soud prvního stupně tak učinil a zároveň byla předmětem jejího odvolání. Závěr vyjádřený v uvedeném rozhodnutí, podle něhož byla-li uplatněna hlavní intervence, soud při rozhodování o věci samé se vždy nejdříve zabývá tím, zda je důvodná, nelze vytrhovat z kontextu a vnímat ho tak, že se soud musí zabývat důvodností žaloby, jíž je uplatněna hlavní intervence, z hlediska všech v úvahu přicházejících aspektů i tam, kde již z petitu žaloby je bez dalšího zřejmé, že žalobě nemůže být vyhověno. Uvedeným závěrem měl Nejvyšší soud na mysli, že v případě podání intervenční žaloby se soud zabývá nejprve touto žalobou, nikoliv žalobou podanou v původním řízení. Ostatně též závěr o tom, že žalobě tak, jak je v ní předložen návrh na rozhodnutí soudu, nelze vyhovět, je závěrem o nedůvodnosti žaloby. Tak je tomu též v posuzované věci, v níž se dovolatelka domáhá, aby byla oběma žalovaným uložena povinnost uspokojit peněžním plněním její tvrzenou pohledávku; vzhledem k tomu, že v postavení dlužníka pohledávky je pouze žalovaná 2), zatímco žalovaná 1) je v postavení „konkurenčního“ věřitele, je bez dalšího zřejmé, že žalobě nelze vyhovět, neboť přisuzující rozsudek by ukládal procesní povinnost k plnění též osobě, která zcela jistě v hmotném právu takovou povinnost nemá. U ní je z pohledu dovolatelky jako hlavního intervenienta sporné právě jen to, zda je věřitelem předmětné pohledávky či nikoliv. Tím, že by jí byla v očividném rozporu s hmotným právem uložena povinnost splnit dovolatelce předmětnou pohledávku společně s dlužníkem, by se rozhodně spor o to, kdo je skutečným věřitelem této pohledávky, adekvátním způsobem nevyřešil.

Od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1042/2008 se měl odvolací soud odchýlit rovněž v otázce „formulace žalobního petitu a posuzování významu hlavní intervence“. Dovolatelka argumentuje, že žalobní petit formulovala ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když směřuje proti všem žalovaným a představuje zčásti konečné řešení právního vztahu nebo práva, o něž jde v probíhajícím řízení. Z citovaného rozhodnutí však rozhodně nevyplývá, že by se v případech, kde jde o splnění dluhu, mohl spor o to, kdo je věřitelem pohledávky, řešit žalobou, jíž se jeden z tvrzených věřitelů domáhá, aby byla povinnost k zaplacení dluhu z pohledávky uložena společně druhému z tvrzených věřitelů a dlužníkovi. Talový žalobní petit, jak bylo již zdůrazněno, staví „konkurenčního“ věřitele do postavení dlužníka, což vztahům v systému hlavní intervence neodpovídá. Tím, že by byla žaloba vůči druhému z věřitelů zamítnuta, by se oproti mínění dovolatelky spor částečně nevyřešil; důvodem zamítnutí žaloby by logicky nebyla skutečnost, že druhý z tvrzených věřitelů podle hmotného práva věřitelem není (to by soud v žalobě na plnění proti němu neměl důvod zkoumat), nýbrž skutečnost zjevná bez dalšího, již z tvrzení žalobce, totiž že tento subjekt není dlužníkem.

Oproti tomu, čím dovolatelka argumentuje, tu nejde stran žalobního petitu o jeho pouhou formulaci. Bez zřetele na to, jak je petit formulován, je podstatné to, že osobě, která tvrdí, že je věřitelem, a jejíž postavení věřitele žalobce popírá, je petitem přisuzováno postavení dalšího dlužníka. Žalobní petit tedy neodpovídá nároku řešenému v intervenovaném řízení.

Otázku, kterou má za dosud nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, dovolatelka nezformulovala. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že má-li být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, dovolatel musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má v rozhodovací praxi za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, jak pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, tak pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [§ 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů] (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008).

„Otázku poučovací povinnosti soudu v situaci, kdy má soud za to, že je v dané věci namístě odchýlit se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak tomu bylo v předmětné věci“, odvolací soud ani neřešil a nakonec ani neměl důvod řešit; z odůvodnění jeho rozhodnutí v žádném ohledu nevyplývá, že by dospěl k názoru, podle něhož je namístě odchýlit se od judikatury Nejvyššího soudu. Dovolatelka tu ostatně nečiní nic jiného, než že předkládá námitku procesní vady, kterou měl řízení zatížit odvolací soud. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. neodpovídá (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. není ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 274/2016). Proto také § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.

Pro úplnost zbývá dodat, že závěr, podle něhož žalobní návrh neodpovídá hmotně právnímu postavení žalované 2) a nelze mu tedy vyhovět, vyslovil již soud prvního stupně jako jeden z důvodů, pro něž žalobu zamítl, rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo tedy být pro dovolatelku překvapivé.

Dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné ze zákona [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. 5. 2020

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru