Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 3706/2014Rozsudek NS ze dne 01.09.2016

HeslaPrivatizace
Přerušení řízení
Vlastnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3706.2014.1
Dotčené předpisy

§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 3706/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně IMMOBILIEN PIRKER REALITY, s. r. o., se sídlem ve Všechromech 26, PSČ 251 63, identifikační číslo osoby 60747641, zastoupené JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem, se sídlem v Brně, Ječná 1321/29a, PSČ 621 00, proti žalovanému městu Rožnov pod Radhoštěm, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Masarykovo náměstí 128, PSČ 756 61, identifikační číslo osoby 00304271, zastoupenému Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, PSČ 702 00, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 56/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2014, č. j. 11 Co 559/2013-197, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 6. 5. 2013, č. j. 19 C 56/2009-115, v odvoláním napadené části výroku o věci samé pod bodem I, jíž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je vlastníkem budovy č. p. na pozemku parc. č. st. 822 v katastrálním území, a změnil jej ve výroku pod bodem II o nákladech řízení. Zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž Ministerstvo strojírenství a elektrotechniky České republiky rozhodlo dne 28. 11. 1990 o zrušení státního podniku Tesla Rožnov bez likvidace s vložením veškerého hmotného majetku do akciové společnosti Tesla Rožnov, založené zakladatelskou smlouvou ze dne 29. 11. 1990 a zapsané do obchodního rejstříku dne 1. 12. 1990. Dne 17. 3. 1992 Hospodářská rada vlády České republiky schválila privatizační projekt akciové společnosti Tesla Rožnov formou transformace na obchodní společnosti, v němž byl vyjádřen záměr převést majetek nepoužitelný pro podnikatelské účely na žalovaného. Ke dni 31. 12. 1991 byl zpracován aktualizovaný privatizační projekt, v jehož části, formuláři č. 4F – samostatně privatizovaná jednotka – bezúplatný převod, je jako navržený vlastník (nabyvatel na základě bezúplatného převodu) uveden žalovaný a v připojeném soupisu budov je uvedena mimo jiné budova typu C33 – Klub. Ministerstvo průmyslu České republiky rozhodnutím ze dne 24. 4. 1992, č. j. 400/333/92, zrušilo společnost Tesla Rožnov bez likvidace ke dni 1. 5. 1992 a rozdělilo ji na 14 nástupnických společností. Jmění, práva a povinnosti zaniklé akciové společnosti přešla na nově vzniklé společnosti v rozsahu vymezeném v jejich zakladatelských listinách. Jednou z nástupnických společností byla akciová společnost SVAS, a. s. (dále jen „SVAS“), která dne 11. 5. 1992 v souladu s privatizačním projektem uzavřela s žalovaným dohodu o bezúplatném převodu nemovitostí specifikovaných v přílohách 1 – 8 na žalovaného. V připojené příloze, sepsané dne 5. 5. 1992 dle stavu k 30. 4. 1992, je účastníky dohody stvrzen mimo jiné převod domu označeného jako „T klub C 33“. Dne 11. 11. 1992 byl sepsán předávací protokol o převodu pozemků, podle jehož bodu II je jeho předmětem realizace příslušné části schváleného privatizačního projektu, a společný návrh obou stran na zápis změn vlastníka u pozemků, mimo jiné pozemku stavebního č., na němž je postaven dům č. p., a dne 30. 12. 1992 byl pořízen protokol o převzetí bytového fondu. Následně byly uvedená stavba a stavební pozemek zapsány v katastru nemovitostí jako vlastnictví žalovaného, jenž se též ujal jejich držby a užívání; tento stav trvá dosud. Vlastnické právo žalovaného nebylo nijak zpochybňováno až do 2. 2. 2000, kdy byla u Okresního soudu ve Vsetíně podána žaloba o určení vlastnictví k jiným nemovitostem, zpochybňující proces, jímž došlo k převodu též předmětné stavby na žalovaného.

Odvolací soud se ztotožnil též s právním posouzením věci soudem prvního stupně, jež shledal souladným se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4326/2011 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz). Podle nich by nemělo zůstat nepovšimnuto, že naložení s předmětnými nemovitostmi bylo předurčeno privatizačním projektem společnosti TESLA Rožnov, a. s., podle něhož měly být tyto nemovitosti bezúplatně převedeny do vlastnictví žalovaného; i když privatizační projekt představuje pouze přípravnou fázi v procesu privatizace a i když se teprve na jeho základě privatizace realizuje právně závaznými formami, má zcela zásadní význam při určení rozsahu privatizovaného majetku, a to jak proto, že v rámci privatizace nelze převést jiný majetek, než ten, který je v něm vymezen, tak i při určení subjektu, na nějž má být privatizovaný majetek převeden, neboť majetek lze převést pouze na toho, kdo je v něm jako nabyvatel uveden. Odvolací soud akcentoval, že to byl stát, kdo v rámci velké privatizace rozhodoval o tom, na který subjekt svůj majetek převede, a že ze schváleného privatizačního projektu vyplývá zcela jednoznačný záměr státu převést mimo jiné též předmětnou budovu bezúplatně do vlastnictví žalovaného. Vlastníkem budovy se neměl stát SVAS, nýbrž žalovaný, a byl to žalovaný, kdo byl na základě dohod realizovaných v důsledku privatizačního procesu zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné budovy. Odvolací soud uzavřel, že jednání žalobkyně snažící se dobrat majetku, který jí od samého počátku nikdy nebyl určen a jehož vlastníkem se nikdy neměla stát, nelze přiznat právní ochranu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Rozsah, v němž rozhodnutí odvolacího soudu napadá, nevymezila, z obsahu dovolací argumentace však je zřejmé, že dovolání směřuje toliko do potvrzujícího výroku o věci samé.

Předpoklad přípustnosti dovolání dovolatelka shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2007, č. j. 29 Odo 1430/2005-171, tím, že připustil nabytí vlastnického práva k nemovité věci na základě převodní smlouvy, i když nebyla registrována bývalým státním notářství ani nebyl podle ní proveden vklad do katastru nemovitostí.

V rámci vymezení důvodu dovolání dovolatelka především namítá, že soudy nižších stupňů si nesprávně vyložily § 1 občanského soudního řádu, neboť toto ustanovení nezakládá soudům pravomoc rozhodovat na základě „spravedlnosti“, a v důsledku toho v souzené věci svou pravomoc překročily. V soudy odkazovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2736/07 (jde o nález ze dne 14. 4. 2010, uveřejněný pod číslem 83/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) je podle jejího mínění z hlediska přepjatého formalismu posuzována situace odlišná a zákonný požadavek na registraci smlouvy či vklad práva jako projev přepjatého formalismu kvalifikovat nelze. Dovolatelka též odvolacímu soudu vytýká, že vyšel z nesprávné premisy „o obsahu původní vůle, jak naložit s majetkem“, neboť o způsobu privatizace rozhodoval stát a šlo tudíž o vůli osoby odlišné od její právní předchůdkyně. Je zároveň přesvědčena, že ani v opačném případě by jí nemohla být odepřena právní ochrana, zvláště když na požadovaném určení měla naléhavý právní zájem.

Dovolatelka dále zdůrazňuje, že podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1430/2005 je podmínkou nabytí vlastnického práva k nemovitosti registrace převodní smlouvy bývalým státním notářstvím nebo rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva, a prosazuje názor, že žalovaný tuto podmínku nesplnil a splnit ani nemohl a nemůže být proto správný závěr odvolacího soudu, podle něhož na základě dohod předložených v tomto řízení bylo vlastnické právo k předmětné budově převedeno na žalovaného. Zpochybňuje též závěr, že převod nemovitostí na její právní předchůdkyni byl v rozporu se záměrem vyjádřeným v privatizačním projektu. Argumentuje, že majetek privatizovaného subjektu byl v souladu s projektem vložen do základního jmění její právní předchůdkyně a ta se stala jeho vlastníkem, čímž byl privatizační projekt realizován. O neplatnost převodu by mohlo jít jen tehdy, pokud by privatizační projekt určoval, že vybrané nemovitosti budou v rámci privatizace převedeny přímo žalovanému. Nic podle jejího mínění nenasvědčuje tomu, že by jí vlastnické právo nesvědčilo.

Konečně pak dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že usnesením vydaným při jednání dne 28. 1. 2014 nevyhověl jejímu návrhu, aby řízení bylo přerušeno za účelem vyčkání rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva žalovaného k předmětné budově do katastru nemovitostí, ačkoliv v jiné věci mezi týmiž účastníky, týkající se jiných nemovitostí, odvolací soud ve stejném složení senátu návrhu žalovaného na přerušení řízení podanému z téhož důvodu usnesením ze dne 18. 11. 2009, č. j. 11 Co 239/2009-513, vyhověl a řízení přerušil. Tím odvolací soud podle jejího názoru porušil zásadu rovnosti účastníků a příslušnou otázku procesního práva vyřešil nesprávně.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Zdůrazňuje, že zatímco v rozsudku sp. zn. 29 Odo 1430/2005 Nejvyšší soud neřešil otázku, zda dovolatelka může být vlastníkem předmětných nemovitostí, v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4326/2011 se k této otázce přímo vyjádřil. Popírá tvrzení dovolatelky, podle něhož k převodu majetku do základního jmění její právní předchůdkyně došlo v souladu s privatizačním projektem, poukazuje na to, že privatizační projekt jako nabyvatele majetku uváděl jeho, a prosazuje názor, že jakýkoliv jiný způsob nakládání s tímto majetkem, tedy i jeho nabytí dovolatelkou, by znamenal rozpor s privatizačním projektem. Aplikaci § 1 občanského soudního řádu považuje v souzené věci za plně opodstatněnou.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., jako je tomu i v souzené věci, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013).

Odvolací soud založil své rozhodnutí ve věci samé, jímž potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, na závěru, že dovolatelce s ohledem na zjištěné okolnosti případu nelze přiznat právní ochranu. Ve vztahu k řešení této právní otázky dovolatelka předpoklad přípustnosti dovolání nevymezila (na jeho vymezení zcela rezignovala) a tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jedná se přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení v příslušné jeho části, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

Otázka správnosti právního posouzení odvolacího soudu při řešení otázky, zda byl v souzené věci opodstatněn tak mimořádný postup, jakým je odepření soudní ochrany, tak není otevřena dovolacímu přezkumu.

Řešením otázky, zda žalovaný je či není vlastníkem předmětné stavby, ve vztahu k níž dovolatelka předpoklad přípustnosti dovolání vymezila, se odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně výslovně nezabýval a žádný právní závěr v tomto ohledu neučinil. Zda mu lze též tento závěr přičítat vzhledem k obecné formulaci obsažené v důvodech jeho rozhodnutí, že zcela souhlasí s právním hodnocením věci soudem prvního stupně, je tu bez významu. I kdyby tomu tak totiž bylo, je v situaci, kdy se dovolatelce nezdařilo otevřít dovolacímu přezkumu závěr odvolacího soudu, že jí nelze přiznat právní ochranu, řešení otázky vlastnického práva žalovaného bez významu pro výsledek sporu; závěr o důvodech k odepření soudní ochrany je pro zamítnutí žaloby dovolatelky na určení jejího vlastnického práva sám o sobě plně postačující. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srov. již usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a shodně např. usnesení ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015). Není-li totiž řešení jedné z takových právních otázek otevřeno dovolacímu přezkumu, pak věcný přezkum ostatních otázek nemůže výsledek dovolacího řízení nikterak ovlivnit (tj. přivodit takové rozhodnutí dovolacího soudu, jež bude pro dovolatele příznivější) a dovolání je tudíž nepřípustné jako celek (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 tamtéž, a z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5169/2015).

Dovolání Nejvyšší soud shledává přípustným pouze potud, pokud dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že svým procesním postupem zasáhl do jejích ústavně garantovaných základních práv. Důvodné však dovolání není. Zásada rovnosti účastníků v občanském soudním řízení, vyjádřená v článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky, v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v § 18 odst. 1 větě první o. s. ř., se promítá v požadavku na takový postup soudu v řízení, jímž bude účastníkům zajištěna stejná, tj. rovnocenná možnost k uplatňování jejich práv; žádný z nich nemůže být vůči ostatním jakkoli procesně zvýhodněn (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 13/98, uveřejněný pod číslem 98/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, uveřejněný pod číslem 134/2003 tamtéž). Na porušení této zásady v souzené věci nelze usuzovat z toho, jak odvolací soud postupoval v jiném, byť věcně souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, již proto ne, že odvolací soud v těchto řízeních rozhodoval o návrhu na jejich přerušení s časovým odstupem delším čtyř let a v souzeném případě založil své rozhodnutí ve věci samé na jiných důvodech než v rozsudku ze dne 22. 3. 2012, č. j. 11 Co 239/2009-662, takových, z jejichž pohledu tu nebyl důvod vyčkávat rozhodnutí o návrhu žalovaného na vklad jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí. Názor soudu na řešení určitého právního problému se může v čase vyvíjet a změnu v jeho pohledu může nepochybně přivodit mimo jiné též rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. odkaz odvolacího soudu na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4326/2011).

Tím je zároveň dána též odpověď na otázku, zda odvolací soud řešil existenci důvodů k přerušení řízení nesprávně. Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. soud, neučiní-li jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Pro závěr, zda v souzené věci lze dovolatelce odepřít poskytnutí soudní ochrany, je výsledek řízení o vkladu vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí bez právního významu.

Protože v mezích, v nichž bylo dovolání shledáno přípustným, je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a dovoláním neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se ve vztahu k závěrům odvolacího soudu otevřeným dovolacímu přezkumu ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, která byla v dovolacím řízení neúspěšná, je povinna nahradit úspěšnému žalovanému náklady, jež v dovolacím řízení účelně vynaložil a které sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 2 500 Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2014, neboť úkon byl učiněn 1. 8. 2014 (srov. čl. II vyhlášky č. 390/2013 Sb.), a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. 588 Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 3 388 Kč je žalobkyně povinna žalovanému zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta (§ 243b ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 9. 2016

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru