Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 3612/2017Usnesení NS ze dne 06.11.2017

HeslaSmlouva mandátní
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.3612.2017.1
Dotčené předpisy

§ 571 odst. 2 obch. zák.

§ 266 obch. zák.

§ 35 odst. 2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 3612/2017-715

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně M-art kovo, spol. s r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, Hraniční 2255, PSČ 370 06, identifikační číslo osoby 60746564, zastoupené JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1747/16, proti žalované SETERM CB a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, Nemanická 2765/16a, PSČ 370 10, identifikační číslo osoby 26031949, zastoupené Mgr. et Mgr. Jánem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, o zaplacení 1 275 028,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1897/2010, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017, č. j. 4 Cmo 118/2016-688, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017, č. j. 4 Cmo 118/2016-688, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou po žalované zaplacení odměny za zajištění ostrahy objektů v období od listopadu 2007 do května 2008, kterou na základě smluv o dílo č. 2005/124 HS a č. 2006/002 HS ve znění jejich dodatků pro žalovanou vykonávala její právní předchůdkyně – společnost H-SECURITY s.r.o., jež postoupila svou pohledávku za žalovanou společnosti CLOVE TREE PROPERTY LIMITED a ta žalobkyni. Tvrdila, že za poskytnutí těchto služeb by jí měla náležet sjednaná měsíční paušální odměna za každý zabezpečený objekt a dále odměna za výjezdy.

Krajský soud v Českých Budějovicích (v pořadí druhým ve věci) rozsudkem ze dne 22. 9. 2015, č. j. 13 Cm 1897/2010-637 (poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 6. 2013, č. j. 4 Cmo 339/2012-348, zrušil v pořadí jeho první vyhovující rozsudek ve věci ze dne 26. 6. 2012, č. j. 13 Cm 1897/2010-279, a věc mu vrátil k dalšímu řízení) zamítl žalobu a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalované a České republice náklady řízení. Soud prvního stupně, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, že obě předmětné smlouvy o dílo se svým charakterem blíží smlouvě mandátní podle § 566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“), se po poučení účastnic ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v intencích pokynu odvolacího soudu zabýval otázkou, zda společnost H-SECURITY s.r.o. ostrahu objektů (byť prostřednictvím subdodavatelů) podle předmětných smluv fakticky vykonávala. Za tím účelem doplnil dokazování řadou listinných důkazů, které popsal v odůvodnění rozsudku. Z nich vzal zejména za prokázané, že obě předmětné smlouvy byly ukončeny výpovědí k 31. 5. 2008, že po tomto datu žalobkyně pro žalovanou již žádnou činnost podle těchto smluv nevykonávala a že faktury žalobkyně nejsou doloženy evidencí výjezdů ani odsouhlaseným soupisem skutečně provedených prací. V období od listopadu 2007 do konce května 2008 vykonávaly pro žalovanou činnost přímo jiné společnosti, kterým žalovaná za tuto jejich činnost platila.

Soud prvního stupně vyšel při rozhodování z judikatury Nejvyššího soudu, podle jejichž závěrů vzniká mandatáři nárok na odměnu jen za řádně uskutečněnou činnost, když z pouhého označení úplaty jako paušální nelze dovozovat, že by nárok na tuto úplatu náležel i v případě nevykonávání žádné činnosti. Soud prvního stupně přitom odkázal na konkrétní ustanovení smlouvy č. 2005/124 HS, podle něhož měla být fakturace doložena odsouhlaseným soupisem výjezdů; u účtování paušálu musí být prokázáno, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, činnost podle smlouvy skutečně vykonávala. Na základě výsledků provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně činnost pro žalovanou fakticky (byť prostřednictvím subdodavatelů) vykonávala, a proto nemůže účtovat paušální úplaty. Žalobu tak posoudil jako nedůvodnou a zamítl ji.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel částečně ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o svá zjištění ze smluv o dílo č. 2005/124 HS a č. 2006/002 HS, jimiž opakoval dokazování. Z nich zjistil, že obě smlouvy byly uzavřeny mezi žalovanou a společností H-SECURITY s.r.o. k zajišťování bezpečnosti nemovitostí žalované poskytováním pohotovostních výjezdních služeb ze strany společnosti H-SECURITY s.r.o. na signalizované alarmové stavy. Dále se v nich společnost H-sekurity s.r.o. zavázala provádět kontrolní výjezdy pohotovostních vozidel do objektů uvedených v příloze, a to na základě telefonického oznámení požadavku výjezdu, a vést na svém dispečinku o výjezdech evidenci. Cena služby byla sjednána jednak ve formě paušálu ve výši 270 Kč (ve smlouvě č. 2005/14), resp. 290 Kč (ve smlouvě č. 2006/002) bez daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) měsíčně za každý zabezpečovaný objekt uvedený v příloze smlouvy, a jednak 300 Kč bez DPH při výjezdu k místu plnění.

Odvolací soud dospěl k závěru, že smluvní strany využily možnosti odchýlit se od dispozitivního § 571 odst. 2 obch. zák. a sjednaly si cenu, resp. úplatu jinak, a to jednak jako paušální částku bez ohledu na to, zda došlo k výjezdům či nikoliv, a dále jako další cenu – úplatu ve výši 300 Kč bez DPH za každý uskutečněný výjezd. Z uvedeného lze podle odvolacího soudu dovodit, že společnost H-SECURITY s.r.o. má nárok na paušální odměnu podle smluvního ujednání i v případě neuskutečnění žádného výjezdu, jinak řečeno, že paušál byl dohodnut bez toho, že by musela být splněna podmínka uskutečněného výjezdu v tom kterém měsíci. Odvolací soud uzavřel, že paušální částkou měla být pokryta připravenost (pohotovost) společnosti H-SECURITY s.r.o. poskytnout pohotovostní výjezdovou službu. Přistoupit na argumentaci žalované o tom, že dohodnutá paušální částka měla být vázána pouze na výjezdy, by bylo možné podle odvolacího soudu pouze při existenci takového výslovného ujednání ve smlouvě. Existence takového ustanovení v předmětné smlouvě však zjištěna nebyla.

Paušální odměna podle předmětných smluv přísluší podle posouzení odvolacího soudu žalobkyni až do 31. 5. 2008, kdy na základě výpovědi žalované došlo k ukončení smluvního vztahu se společností H-SECURITY s.r.o. Na tomto jejím nároku nic nemění skutečnost, že si žalovaná ještě před ukončením spolupráce se společností H-SECURITY s.r.o. sjednala smlouvy s původními dodavateli této společnosti, kteří jí služby včetně výjezdů poskytli a dostali za tuto svou činnost od žalované zaplaceno. Jiná situace je však u odměny za výjezdy, u nichž měl být podkladem pro účtování soupis provedených prací – výjezdů odsouhlasený žalovanou. Pokud tyto soupisy nebyly předloženy, není nárok žalobkyně na úplatu za výjezdy podle odvolacího soudu oprávněný. Pakliže žalobkyně vzala v průběhu odvolacího řízení žalobu ohledně částek účtovaných za výjezdy zpět, rozhodne o tomto zpětvzetí s ohledem na výsledek odvolacího řízení soud prvního stupně v dalším řízení.

Vzhledem k tomu, že se počet objektů v průběhu předmětného období měnil, soud prvního stupně se tímto rozsahem nezabýval a dokazování v tomto směru by již přesahovalo rámec možné přezkumné činnosti odvolacího soudu, odvolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř. spojuje s tvrzením, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Dovolatelka s odkazem na právní závěry Nejvyššího soudu odvolacímu soudu vytýká, že při řešení otázky nároku žalobkyně na paušální odměnu za zajištění ostrahy právně pochybil, neboť § 571 odst. 2 věta první obch. zák. zcela jednoznačně váže vznik nároku mandatáře na úplatu na řádně vykonanou činnost. Zákon sice dává stranám možnost odchýlit se od zákonné úpravy a sjednat si nárok na paušální odměnu i pro případ, že k žádné činnosti ze strany mandatáře nedošlo, nicméně v rámci uzavřených smluv nebylo dohodnuto, že má žalobkyně (její právní předchůdkyně) právo na úhradu paušální částky i v případě, že k žádnému výjezdu nedojde. Ačkoli právní úprava zcela jasně hovoří o vzniku nároku mandatáře na odměnu pouze v případě poskytnutí plnění, odvolací soud přijal nelogicky výklad zcela opačný, jestliže podle jeho názoru by mandatáři nevznikl nárok na dohodnutou paušální odměnu pouze v situaci, že by si strany sjednaly nárok na paušální odměnu pouze v případě výjezdů, tedy v případě plnění. S ohledem na zákonnou úpravu dovolatelka považuje takové ujednání ve smlouvě za nadbytečné. Podle jejího názoru je výklad uvedené právní normy, který provedl odvolací soud, v rozporu jak se zákonem, tak i s judikaturou Nejvyššího soudu.

Dovolatelka oponuje i závěru odvolacího soudu, podle něhož paušální částkou měla být pokryta jakási připravenost k zajištění případného požadovaného plnění. Namítá, že takový závěr nemá oporu ve smlouvě, ani ve zjištěném skutkovém stavu, a že je v rozporu s jazykovým a obsahovým vyjádřením uvedeným v textu samotné smlouvy. Dovolatelka, vycházejíc z podstaty a smyslu paušálních náhrad, tvrdí, že o paušálním plnění nelze uvažovat tehdy, pokud takové plnění není poskytováno nejen vůbec, ale není ani vůle, aby bylo kdykoli v budoucnu poskytováno. V takovém případě nelze hovořit o nějakém průměrném vyjádření plnění, neboť není co průměrovat. Tak tomu bylo podle dovolatelky i v souzené věci, kdy již neměla zájem na jakémkoliv plnění ze strany žalobkyně a toto plnění jí poskytovaly jiné subjekty. Sama žalobkyně jí tedy plnění neposkytovala a nebyla připravena tak činit ani v budoucnu.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožňuje, neboť odvolací soud aplikoval § 571 odst. 2 obch. zák. v souladu se soudní judikaturou, přičemž nijak nepochybil ani při výkladu předmětných smluvních ujednání, který je v souladu nejenže s judikaturou, ale i s dlouholetou spoluprací mezi smluvními stranami. Žalobkyně tak ve shodě s odvolacím soudem zastává názor, že její nárok na paušální odměnu není v předmětných smlouvách o dílo spojen s nutností provedení výjezdu. Proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky vzniku práva mandatáře na úplatu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (včetně rozsudku ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 303/2005, z něhož vycházel odvolací soud již v prvním kasačním usnesení ze dne 26. 6. 2013, č. j. 4 Cmo 339/2012-348).

Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 571 odst. 2 věty první obch. zák. nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, vznikne mandatáři nárok na úplatu, když řádně vykoná činnost, ke které byl povinen, a to bez ohledu na to, zda přinesla očekávaný výsledek, či nikoliv.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 1056/2004 (jenž je veřejnosti – stejně jako dále uvedená rozhodnutí – k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), vysvětlil, že z § 571 odst. 2 věty první obch. zák., který je ustanovením dispozitivním (srov. § 263 odst. 1 obch. zák.), zcela jednoznačně vyplývá, že není-li ve smlouvě dohodnuto jinak, je jedinou podmínkou pro vznik nároku mandatáře na úplatu jen jím řádně vykonaná činnost. Zákon, který tak dává účastníkům možnost smluvně se od něj odchýlit, neváže vznik nároku na úplatu na skutečnost, zda mandant dal či nedal mandatáři pokyny či v jaké formě byla sjednána úplata (např. ve formě paušálu či za skutečně odpracované dny), případně na jiné skutečnosti, ale pouze na řádně vykonanou činnost. Pokud tedy mandatář činnost řádně nevykonal, a to z jakéhokoliv důvodu (třeba i pro okolnosti na straně mandanta), nemá na úplatu nárok. K tomuto závěru se přihlásil Nejvyšší soud dále například v usneseních ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3992/2011, a ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4901/2010.

V usnesení ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, Nejvyšší vysvětlil, že § 571 odst. 2 obch. zák. se aplikuje v situaci, kdy nejsou účastníky ve smlouvě sjednány žádné podmínky pro vznik nárok na odměnu. Jestliže tedy ze smlouvy nevyplývá něco jiného, je splněna zákonná podmínka pro užití právní úpravy v § 571 odst. 2 obch. zák. a soudy (v jiné souzené věci) rozhodly v souladu s hmotným právem, dospěly-li k závěru, že pokud mandatář nevykonal činnosti z mandátní smlouvy, nemá nárok na úplatu.

V rozsudku ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 303/2005, se Nejvyšší soud vyjadřoval ke sjednané paušální odměně mandatáře, jehož povinnost provádět ve smlouvě vymezenou činnost nebyla koncentrována do konkrétních časových období. V této věci, kdy podle skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení nedošlo k žádné dohodě účastníků v předmětné mandátní smlouvě ani mimo ni v tom směru, že by bylo podmínkou nároku žalobkyně na dohodnutou paušální odměnu provádění dohodnuté práce každý měsíc, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jedinou podmínkou pro nárok mandatáře na dohodnutou paušální odměnu tak bylo provádět práce pro mandanta v rámci plnění předmětu mandátní smlouvy, bez ohledu na to, zda tyto práce budou vykonávány každý měsíc po celou dobu trvání mandátní smlouvy.

K podstatě jakýchkoliv paušálních náhrad nebo úhrad (ať již smluvně dohodnutým či stanoveným právními předpisy) se Nejvyšší soud vyjadřoval například v rozsudku ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5192/2007. Vysvětlil, že jejich podstata tkví ve zprůměrování příslušných nákladů tak, že vybočení z tohoto průměru jedním či druhým směrem je pro konkrétní případy oběma stranám takového vztahu vynahrazeno zjednodušením systému dokládání těchto náhrad či úhrad a vede ke snížení administrativní náročnosti při vykazování příslušných výdajů a při jejich kontrole.

Podle zjištění odvolacího soudu byla sjednána ve smlouvách o dílo č. 2005/124 HS a č. 2006/002 HS cena jednak jako paušální ve výši 270 Kč (smlouva č. 2005/124), resp. 290 Kč (smlouva č. 2006/002) bez DPH měsíčně za každý zabezpečený objekt uvedený v příloze smlouvy, přičemž v této částce jsou započteny náklady na zaměstnance, dispečerské pracoviště, tel. spojení z místa plnění na CBD objednatele, ujeté km, a jednak 300 Kč bez DPH při výjezdu k místu plnění (v této částce jsou zahrnuty vzniklé náklady související se zásahem), přičemž podkladem pro vystavení daňového dokladu je soupis skutečně provedených prací – výjezdů.

Odvolací soud však v souladu s § 571 odst. 2 větou první obch. zák. a ve světle shora uvedených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu nepostupoval, dospěl-li na základě zhodnocení shora uvedeného zjištění o sjednané úplatě k závěru, že smluvní strany si sjednaly úplatu odchylně od § 571 odst. 2 věty první obch. zák., a to jednak jako paušální částku bez ohledu na to, zda došlo k výjezdům či nikoliv, a dále ještě jako úplatu za uskutečněné výjezdy. Ze smluvního ujednání citovaného odvolacím soudem a ze zjištění, které z něho učinil, v žádném případě neplyne, že by se strany mandátních smluv hodlaly odchýlit od uvedené právní normy tak, že právo na úplatu mandatáři vzniká i tehdy, když nevykoná žádnou činnost. Ze samotné skutečnosti, že byla sjednána jednak paušální měsíční úplata a dále ještě úplata za uskutečněné výjezdy, takový interpretační závěr učinit nelze. Ani dohoda o paušální úhradě neopravňuje mandatáře požadovat úplatu bez řádně vykonané činnosti (srov. již cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 303/2005).

Kromě toho je třeba odvolacímu soudu vytknout, že učinil výklad příslušných smluvních ujednání, aniž by použil výkladová pravidla projevu vůle, neboť jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v § 35 odst. 2 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013) a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v § 266 obch. zák.

V souzené věci tu pochybnosti o obsahu smlouvy zcela zřejmě byly, a to jak vzhledem k argumentaci stran sporu, tak z pohledu soudu. V takové situaci bylo povinností odvolacího soudu vyložit obsah příslušných smluvních ujednání postupem vyplývajícím z hmotného práva a blíže vysvětleným v judikatuře, leč odvolací soud této své povinnosti nedostál.

Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobkyni vznikl nárok na sjednanou paušální úplatu, aniž by bylo v řízení prokázáno, že se účastníci mandátních smluv hodlali odchýlit od § 571 odst. 2 věty první obch. zák. tak, že mandatáři vzniká právo na úplatu, i když nevykoná žádnou činnost, nemůže tento jeho závěr obstát a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 6. 11. 2017

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru