Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 3549/2019Rozsudek NS ze dne 15.01.2020

HeslaUznání závazku
Započtení pohledávky
Poučovací povinnost soudu
Právní domněnka
Náklady řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.3549.2019.1
Dotčené předpisy

§ 323 odst. 1 obch. zák.

§ 407 odst. 3 obch. zák.

§ 118a o. s. ř.

§ 6 o. s. ř.

§ 213 o. s. ř.

§ 133 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 3549/2019-289

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce V. Ž. se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Janem Siostrzonkem, advokátem se sídlem v Ostravě, U Cementárny 1303/16, proti žalované RAMIRENT s. r. o., se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 27392431, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení částky 201 484,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 122/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2017, č. j. 15 Co 559/2016-248, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2017, č. j. 15 Co 559/2016-248, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se v souzené věci po žalované domáhal zaplacení částky 201 484,74 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Uplatněný nárok opřel o tvrzení, že s žalovanou ústně uzavřel rámcovou smlouvu o spolupráci, na základě které (a telefonických konkrétních objednávek) pro ni realizoval činnosti spočívající v zaměření staveb pro stavbu lešení a dále v montáži a demontáži lešení včetně jeho dopravy na stavebních akcích Bohumín, Hasičárna Horní Bečva, Dobrá ZŠ, Cukrovar Opava a Hlubočky ZŠ, avšak žalovaná všechny řádně vyúčtované služby neuhradila. Žalovaná částka představuje souhrn cen vyúčtovaných pěti fakturami s tím, že třemi z nich, č. 110 na částku 43 647,12 Kč, č. 116 na částku 32 754,70 Kč a č. 129 na částku 22 810,92 Kč, byla vyúčtována doprava, a dvě, č. 117 na částku 64 298 Kč a č. 124 na částku 37 974 Kč, představovaly vyúčtování ceny za zaměření lešení a jeho montáž a demontáž.

Žalovaná v rámci své procesní obrany uvedla, že nároky žalobce neuznává a „zcela rozporuje“. Potvrdila jak uzavření tvrzené rámcové smlouvy, tak i skutečnost, že žalobce prováděl montáž a demontáž lešení i na uvedených stavbách. Argumentovala však, že žalobce byl odpovědný za předané lešení a jeho vrácení a že jí z uvedených zakázek nebyly vráceny komponenty v odhadované pořizovací hodnotě 1 054 451 Kč. Dopisy ze dne 12. 12. 2013 a 13. 2. 2014 vyzvala žalobce k vrácení chybějících komponentů, a když nevyhověl, vyúčtovala mu fakturou č. 4113003076 ze dne 29. 9. 2014 způsobenou škodu ve výši 194 782 Kč představující zůstatkovou cenu nevrácených komponentů. Dopisem ze dne 22. 10. 2014 doručeným žalobci dne 31. 10. 2014 tuto pohledávku „započetla vůči fakturám žalobce, které však neuznává“, a současně se zavázala uhradit zbylou částku ve výši 6 702,74 Kč do 15 dnů od doručení zápočtu. Dopisem ze dne 28. 11. 2014 doručeným žalobci dne 5. 12. 2014 učinila další započtení a svou pohledávku ve výši 6 422 Kč vzniklou na základě faktur č. 3113003586 a 3113003735 započetla vůči pohledávce žalobce ve výši 6 422 Kč,

tj. zůstatku zbylého dle prvního započtení. Současně se zavázala uhradit zbylou částku ve výši 280,74 Kč do 15 dnů od doručení započtení. Platbu žalobci poukázala dne 23. 12. 2014 a tím byly vzájemné pohledávky mezi ní a žalobcem zcela vyrovnány. V doplňujícím podání ze dne 23. 11. 2015 zdůraznila, že žalobcem uplatněné nároky neuznala a požaduje, aby žalobce prokázal skutečnosti, z nichž je dovozuje.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 8. 2016, č. j. 29 C 122/2015-209, uložil žalované zaplatit žalobci částku 201 484,74 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a na nákladech řízení částku 78 609,40 Kč (výrok pod bodem II).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky řízení docházelo ke spolupráci na základě dohody o rámcové smlouvě spočívající v tom, že žalovaná konkrétní objednávky svých klientů „přenášela“ na žalobce, který po vyměření rozsahu lešení převzal od žalované komponenty lešení, které dopravil na určenou stavbu, provedl montáž a posléze demontáž lešení a zajistil vrácení lešení žalované. Žalobce popsané činnosti vyúčtoval žalované mj. uvedenými fakturami, ta je však co do celkové výše 201 484,74 Kč neuhradila.

Soud prvního stupně konstatoval, že mezi účastníky řízení je sporné, zda byly učiněny konkrétní objednávky činnosti žalobce ke stavbám uvedeným na fakturách. Zjistil, že žalovaná fakturou č. 4113003076 ze dne 29. 9. 2014 a splatnou dne 20. 10. 2014 vyúčtovala žalobci škodu ve výši 194 782 Kč, kterou jí měl způsobit neodevzdáním komponentů lešení; faktura obsahuje specifikaci komponentů, počtu kusů a jednotkové ceny. Dopisem ze dne 22. 10. 2014 nazvaným jako „Započtení jednostranným prohlášením“ žalovaná provedla zápočet své pohledávky z faktury č. 4113003076 proti žalobou uplatněné pohledávce ze shora vymezených faktur v celkové výši 201 484,74 Kč, přičemž rozdíl 6 702,74 Kč se zavázala uhradit do 15 dnů. Dopisem nazvaným „Započtení jednostranným prohlášením“ ze dne 28. 11. 2014 pak započetla svou pohledávku z faktur č. 3113003586 a 3113003735 v celkové výši 6 422 Kč proti pohledávce žalobce z faktury č. 129 v zůstatkové výši 6 702,74 Kč s tím, že zůstatek 280,74 Kč se zavázala uhradit do 15 dnů od doručení tohoto započtení. Tuto částku žalobci zaplatila. Soud prvního stupně uvedl, že „si byl vědom jednak důsledku spočívajícího v uznání pohledávky věřitele dle obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, dále jen „obch. zák.“), v případě, že dlužník realizuje částečnou platbu, aniž by došlo k reklamaci či vrácení faktury, jednak judikatury oponující fikci uznání pohledávky provedením zápočtu vzájemných pohledávek dotčených stran, nicméně v daném případě bylo nutno logicky vycházet z konkrétní dané situace, kdy žalovaná částečně platila a uplatnila dva jednostranné zápočty, neboť žalovaná trvala na své argumentaci, že neuznala pohledávky žalobce, ačkoli tyto prokazatelně vyrovnala. Proto mu nezbylo než spor projednat a řešit, a to ohledně vzniku závazkových vztahů dle konkrétních objednávek včetně prokázání dohody účastníků řízení o základních podmínkách spolupráce“.

Vzal přitom za prokázané, že „rámcový závazkový vztah o spolupráci byl účastníky řízení v ústní formě plně smluven, včetně smluvních cen za montáž, demontáž a dopravu“. Navázal sdělením, že přestože žalobce netvrdil konkrétní vznik závazkových vztahů na základě telefonicky uzavřených objednávek, má na základě svědeckých výpovědí za plně prokázanou „existenci a realizaci osmi staveb, u nichž žalobce zajišťoval svou konkrétní činnost týkající se lešení“. S ohledem na svědecké výpovědi „neměl důvod zpochybnit“, že objednávky ohledně konkrétních staveb probíhaly dle dohody telefonicky, když svědci potvrdili realizaci činnosti, tj. zajištění lešení a dopravy, na osmi stavbách, na které bylo odkázáno v příslušných fakturách. Žalobce současně činnost prokázal odkazem na e-maily, byť neměl k dispozici všechny.

Ve vztahu ke škodě, jež měla být způsobena žalované, soud prvního stupně uvedl, že vyšel z nesporné skutečnosti, že všechny komponenty byly zaznamenány ve výdejce potvrzené oběma účastníky, žalobce po dokončení montáže lešení potvrdil předávací protokol smontovaného lešení, který obsahoval specifikaci lešení, rozsah a poučení, včetně prohlášení, že lešení bylo předáno a převzato, po skončení nájmu žalobce provedl demontáž lešení a takto rozebrané lešení vrátil do příslušné provozovny, přičemž byl vyhotoven předávací protokol k demontáži lešení a poté při konkrétním vrácení lešení byla sepsána příjemka obsahující konkrétní výčet a počet všech komponentů. Dotazem na žalobce zjistil, že „veškeré“ protokoly o převzetí a vrácení lešení nemá v dispozici, neboť přebírání demontovaného zboží probíhalo neprotokolárně, když skladník neměl časový prostor „fakticky účetně konat“. Vzal za prokázané, že součástí rámcové smlouvy nebyly všeobecné obchodní podmínky zavazující žalobce k odpovědnosti za ztrátu lešení. Účastníci řízení řešili problém týkající se odpovědnosti za ztrátu lešení, přičemž žalobce a dopravce, s jehož účastí na dopravě byla žalovaná plně srozuměna, předmětnou odpovědnost odmítli; žalovaná tuto část spolupráce řešila kontrolou odpovědného pracovníka ve funkci skladníka, nicméně vzhledem k objemu zakázek nebylo možno zabezpečit neprodleně při vrácení lešení fyzickou kontrolu komponentů ve vztahu k výdejce komponentů. Soud prvního stupně dovodil, že „v této fázi spolupráce ležela plná odpovědnost na žalované, která tak za plného vědomí a odpovědnosti v rámci péče řádného hospodáře činila nedostatečně, když svědci potvrdili, že byli odkázáni na potvrzení skladníka, kterému museli důvěřovat, přestože skutečná kontrola byla zajištěna i po týdnu po vrácení lešení“. Z tohoto důvodu neprovedl navržený důkaz výslechem svědkyně E. P., která vycházela z dokumentů potvrzovaných skladníkem. Uvedl, že aplikoval ustanovení § 420 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, dále jen „obč. zák.“), přičemž z ekonomických důvodů nepřistoupil k dalšímu prokazování vzniku škody a příčinné souvislosti, neboť vycházel z prokázané skutečnosti, že žalovaná (resp. její dopravce) v rámci své odpovědnosti stran kontroly lešení přebíraného od žalobce nejednala odpovědně a s péčí řádného hospodáře, přičemž žalobce ani dopravce nebyli k této odpovědnosti smluvně zavázáni. Uzavřel, že žalovaná „neprokázala právní titul ke svému nároku ohledně vzniku práva na náhradu škody z tvrzených důvodů s odkazem na všeobecné obchodní podmínky“

a její pohledávku opírající se o tvrzenou škodu nebylo možno ve smyslu § 580 obč. zák. započíst.

O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že žalobci přiznal náhradu dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) [dále jen „AT“] za tyto úkony: převzetí věci, žaloba, stanovisko dle dok. č.: 74-78, 83-96 a účast na dvou ústních jednáních ve věci; přiznal též příslušný počet režijních paušálů a náhradu za daň z přidané hodnoty a zaplacený soudní poplatek. Vysvětil, že takto rozhodl, neboť žalobce nesplnil svou povinnost náklady řízení vyčíslit ve stanovené lhůtě.

Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil, ve výroku pod bodem II jej změnil tak, že výše nákladů řízení před soudem prvního stupně činí 108 564 Kč, a uložil žalované zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 21 188 Kč.

Odvolací soud vyjádřil názor, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav správně a v dostatečném rozsahu, a proto lze v podrobnostech plně odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí. Dodal však, že při posouzení žalobního nároku vycházel především z dopisu ze dne 22. 10. 2014, v němž žalovaná započítává svoji pohledávku ve výši 194 782 Kč vůči pohledávce žalobce specifikované ve fakturách, které jsou předmětem žaloby, na které výslovně odkazuje a uvádí jejich čísla, datum splatnosti a výši. Zdůraznil, že § 323 odst. 1 obch. zák. stanoví jako podmínku uznání závazku, že musí jít o závazek „určitý“, tj. že musí být jednoznačně identifikován, a uzavřel k tomu, že v dopise ze dne 22. 10. 2014 žalovaná projevila svou vůli, z níž je patrné, že uznává přesně specifikovanou pohledávku žalobce, která s ohledem na uvedení jednotlivých čísel faktur a jejich výše není zaměnitelná s jiným závazkem.

Odvolací soud uvedl, že se vzhledem k závěru, že žalovaná uznala nárok žalobce, zaměřil se na obranu žalované. Zdůraznil, že žalovaná byla soudem prvního stupně při jednání dne 25. 4. 2016 vyzvána k doložení důkazů prokazujících tvrzený nárok na náhradu škody, na což reagovala podáním ze dne 10. 8. 2016, ve kterém označila výdejky a příjemky vztahující se k jednotlivým obchodním případům, ke svému podání je však nepřipojila, a dále navrhla výslech E. P., která měla podle těchto listin vzniklou škodu vyúčtovat. Při jednání konaném dne 18. 8. 2016 byla znovu v souladu s § 118a občanského soudního řádu vyzvána k prokázání tvrzené škody, odkázala však na vystavenou fakturu a výslech E. P. a žádné další důkazy nepředložila; nepředložila ani jí označené příjemky a výdejky. Z toho odvolací soud dovodil, že žalované se ani přes opakovanou výzvu soudu nepodařilo prokázat, že by jednotlivé komponenty lešení nebyly žalobcem vráceny. Dodal, že ze svědeckých výpovědí bývalých zaměstnanců žalované navíc vyplynulo, že při vrácení lešení byly kontroly jednotlivých komponentů z časových důvodů prováděny s několikadenním časovým zpožděním a v mezidobí se s jednotlivými komponenty mohlo stát cokoli. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o nadbytečnosti výslechu E. P.

Změnu rozsudku soudu prvního stupně v nákladovém výroku odvolací soud odůvodnil tak, že zástupce žalobce prokazatelně učinil čtyři úkony právní služby a ve svém odvolání je správně vyčíslil; konkrétně se jednalo o výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, nahlédnutí do spisu a dva úkony další porady s klientem přesahující jednu hodinu.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky hmotného i procesního práva“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V prvé řadě se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2431/2007 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), a jeho usnesení ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1206/2004, při řešení otázky, „zda seznam faktur, uvedení jejich výše a data splatnosti má za následek uznání závazku“, respektive zda z uvedení těchto údajů v listině označené jako „započtení jednostranným prohlášením“ lze usoudit na projev vůle směřující k uznání závazků ve smyslu ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. Dovolatelka obsáhle argumentuje ve prospěch názoru, že v dopise ze dne 22. 10. 2014 takový projev vůle obsažen není.

Jako v pořadí druhou otázku hmotného práva dovolatelka předkládá otázku, „zda jednostranné započtení v sobě implicite obsahuje uznání závazku“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, a jeho rozsudku ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3552/2009, jestliže se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, podle něhož mělo dopisem ze dne 22. 10. 2014 dojít k uznání závazku, přestože se jednalo o právní úkon započtení. Dovolatelka polemizuje se závěrem, který přikládá soudu prvního stupně, že částečnou platbou předmětných faktur založila fikci uznání dle § 407 odst. 3 obch. zák. a že provedeným jednostranným započtením pohledávek uznala pohledávky žalobce.

První otázkou procesního práva formulovanou v dovolání měla být otázka, „zda měla být žalovaná poučena dle § 118a odst. 2 o. s. ř.“, resp. „zda soud musí poučit účastníky o změně právního názoru oproti právnímu názoru soudu prvního stupně“, jejíž řešení odvolacím soudem dovolatelka shledává odchylným od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006. Dovolatelka tu vychází z názoru, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který k závěru o uznání závazku dospěl na základě aplikace ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. na „skutkový stav vycházející z údajné částečné platby předmětných faktur“, odvolací soud učinil tento závěr na základě ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák., který aplikoval na skutkový stav vycházející z existence uznání pohledávek v listině ze dne 22. 10. 2014, a to aniž by ji s touto změnou právního názoru seznámil a umožnil jí se k ní vyjádřit; tím měl zasáhnout do jejího práva na spravedlivý proces.

Za další (v pořadí druhou) otázku procesního práva, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně s jeho rozsudky ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 32 Odo 1030/2004, ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4418/2009, ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011, a ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003, dovolatelka považuje otázku, „zda musí dojít k zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene a břemene tvrzení v situaci, kdy účastník řízení ani po poučení dle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodné skutečnosti a důkazy neoznačí“. Argumentuje, že zpochybnila, že by žalobcem vyfakturované služby vůbec někdy objednala a za jakých podmínek, načež byl žalobce již při prvním ústním jednání poučen soudem prvního stupně, aby doplnil tvrzení a důkazy o tom, kdy a jak došlo k objednání služeb a jak a na základě čeho byly služby provedeny a předány. Žalobce však po tomto poučení relevantní tvrzení a důkazy nepředložil, v důsledku čehož měla být žaloba pro neunesení důkazního břemene zamítnuta, protože konkrétní okolnosti vzniku závazkového právního vztahu mezi žalobcem a dovolatelkou zůstaly nedotvrzeny a neprokázány. Namítá, že soud prvního stupně dané poučení negoval tím, že s nedoplněním tvrzení a neoznačením důkazů nespojil důsledky, a odvolací soud, jenž měl toto procesní pochybení napravit, tak neučinil.

V poslední řadě dovolatelka brojí proti tomu, že odvolací soud žalobci přiznal náhradu nákladů řízení za další úkony právní služby. Je přesvědčena, že náhrada odměny za nahlížení do spisu byla přiznána v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015. Zpochybňuje účelnost dvou porad s klientem a odvolacímu soudu vytýká, že ji v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1748/2015, vůbec nezkoumal a náhradu těchto nákladů žalobci přiznal zcela automaticky.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil, případně aby zrušil též rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Se zřetelem k době zahájení řízení a době vydání napadeného rozhodnutí se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva formulované jako v pořadí první, zda listina datovaná dnem 22. 10. 2014 a označená jako „započtení jednostranným prohlášením“ obsahuje projev vůle směřující k uznání závazku, odchýlil od dovolatelkou označené judikatury Nejvyššího soudu.

Podle § 323 odst. 1 věty první obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání.

Podle § 407 odst. 3 obch. zák. plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.

Nejprve je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně přes značně matoucí úvahy o splnění předpokladů pro závěr o uznání závazku, a to zřejmě nejen cestou aplikace § 407 odst. 3 obch. zák., jak se domnívá dovolatelka, nýbrž nejspíš též podle § 323 odst. 1 věty první obch. zák., na závěru o uznání závazku své rozhodnutí nezaložil. S odkazem na argumentaci žalované přeci konstatoval, že mu „nezbylo než celý spor projednat a řešit, a to ohledně vzniku závazkových vztahů dle konkrétních objednávek včetně prokázání dohody stran … o základních podmínkách spolupráce“, a vyšel ze zjištění, že „svědci potvrdili jednoznačně existenci jak vzniku, tak realizace žalobcem a to konkrétně 8 staveb, u kterých žalobce zajišťoval svou konkrétní činnost týkající se lešení“ a „žalobce současně činnost prokázal odkazem na e-maily, byť neměl všechny zcela k dispozici“. Odvolací soud, ačkoliv v obecné poloze odkázal na skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, se od nich ve skutečnosti odchýlil a založil své rozhodnutí na názoru, že dopis ze dne 22. 10. 2014 obsahuje projev vůle žalované uznat žalobcovy pohledávky ve smyslu § 323 obch. zák. Ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. tedy neaplikoval, a to ani nepřímo, cestou akceptace závěrů soudu prvního stupně. Námitky dovolatelky založené na zpochybnění důsledků částečného plnění či samotného jeho poskytnutí jsou tedy nepřípadné a k závěru o přípustnosti dovolání vést nemohou.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že písemné uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. je jednostranným právním úkonem dlužníka adresovaným věřiteli (srov. důvody rozsudku ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1297/2004, uveřejněného pod číslem 101/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), s nímž zákon spojuje dva účinky, jednak založení vyvratitelné právní domněnky, že v době uznání právo v uznaném rozsahu existuje, jednak přetržení promlčecí doby upravené v § 407 odst. 1 a 2 obch. zák. (srov. např. rozsudek ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 720/2017). Právní úkon uznání závazku směřuje k potvrzení existence závazku v okamžiku jeho uznání; jde o institut zajištění závazku (srov. např. rozsudek ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1497/2013). Protože právní úkon je projev vůle směřující (zejména) ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 34 obč. zák.), je uznáním závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. jen takový projev vůle, který směřuje k přivození právě těch účinků, které zákon spojuje s uznáním závazku (srov. již citované rozsudky sp. zn. 32 Cdo 1497/2013 a 32 Cdo 720/2017). Nejvyšší soud proto kupříkladu dovodil, že pouhá účetní inventarizace zůstatků pohledávek (identifikace vzájemných pohledávek, které účastníci proti sobě evidují) projev vůle směřující k uznání závazku neobsahuje (vedle rozsudku sp. zn. 32 Cdo 1497/2013 srov. rozsudek ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1248/2005), respektive že listina obsahující pouhý seznam faktur, zaslaná jako informace o tom, že dlužník má ve svém účetnictví evidovány závazky, není projevem vůle směřujícím k následkům, které zákon s uznáním závazku spojuje (rozsudek ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2431/2007), a že ani označení závazku dlužníkem v seznamu závazků připojeném k insolvenčnímu návrhu podle § 104 odst. 3 věty první insolvenčního zákona nemá účinky uznání závazku (rozsudek sp. zn. 32 Cdo 720/2017), a nelze též dovozovat, že právní úkon započtení v sobě implicitně obsahuje uznání závazku, pokud uznání nebylo v právním úkonu započtení určitě vyjádřeno (usnesení ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007).

Nelze jistě vyloučit, že listina označená jako započtení obsahuje jak projev vůle směřující k započtení vzájemných závazků, tak projev vůle uznat zároveň závazky adresáta; uznání však musí být v právním úkonu určitě vyjádřeno, jak se zdůrazňuje již v posledně zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pochybnosti o tom, jaká vůle byla projevena, se odstraňují výkladem za užití interpretačních pomůcek upravených zákonem (§ 35 odst. 2, 3 obč. zák. a § 266 obch. zák.) a blíže vysvětlených judikaturou. Závěru odvolacího soudu, že v dopise ze dne 22. 10. 2014 žalovaná projevila svou vůli uznat pohledávky, proti nimž provádí započtení, však žádný výklad zaměřený na zjištění úmyslu žalované (srov. § 266 odst. 1 obch. zák.) v napadeném rozhodnutí nepředchází; odvolací soud se tu soustředil jen na zkoumání určitosti v označení závazků, ačkoliv v této otázce snad ani důvod k pochybnostem nebyl. Z ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. nepochybně vyplývá, že má-li jít o (platné) uznání závazku, musí být závazek jednoznačně identifikován. To ostatně plyne již z obecného ustanovení § 37 obč. zák. Rozhodně však neplatí, že je-li závazek v právním úkonu jednoznačně identifikován, plyne z toho vůle tento závazek uznat ve smyslu § 323 odst. 1 obch. zák. Kdyby tomu tak mělo být, pak by každý platně, tedy i určitě, učiněný kompenzační právní úkon byl bez dalšího zároveň uznáním závazku. Názor, že právní úkon započtení v sobě implicitně obsahuje uznání závazku, byl však judikaturou jednoznačně odmítnut. Tím je tedy zároveň vypořádána též druhá z předložených otázek hmotného práva v té části, jež se týká uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. a splývá podle obsahu s otázkou první.

Protože Nejvyšší soud příslušnou svou rozhodovací praxi měnit nehodlá (neshledává důvod, proč by měl otázku náležitostí právního úkonu uznání závazku řešit v této věci jinak), je dovolání nejen přípustné, nýbrž zároveň i důvodné. Právní posouzení odvolacího soudu není správné a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.

V pořadí druhá z předložených otázek procesního práva přípustnost dovolání nezakládá, předně z toho důvodu, že odvolací soud takto formulovanou otázku neřešil a neměl důvod řešit. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaného dne 25. 4. 2016 totiž nevyplývá, že by byla žalovaná v rámci výzvy učiněné podle 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poučena též o následcích nevyhovění, tj. že k příslušným rozhodným skutečnostem, o nichž nepředložila tvrzení, nebude prováděno dokazování a žaloba bude bez dalšího zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení a tedy i důkazního břemene. Nejvyšší soud zdůraznil již v rozsudku ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 2003, pod číslem 59, že soud může založit své rozhodnutí na závěru o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene ze strany účastníka přítomného při soudním jednání jen tehdy, jestliže mu předtím bezvýsledně poskytl řádné poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Vedle toho odkaz dovolatelky na judikaturu je nepřípadný, neboť žádné z jí označených rozhodnutí neřeší otázku, jaké procesní důsledky jsou spojeny s pochybením soudu, který prováděl dokazování a zjistil skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti žaloby, ačkoliv žalobce nesplnil povinnost tvrzení.

To, co dovolatelka předkládá jako první otázku procesního práva, není otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. takovou právní otázkou, kterou odvolací soud řešil. Dovolatelka tu odvolacímu soudu vytýká nesprávný procesní postup, procesní pochybení. Vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem; tím je toliko nesprávné právní posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Tím spíše pak nemůže procesní vada založit přípustnost dovolání. V souzené věci se ostatně odvolací soud, jak shora vysvětleno, vytýkané vady ve skutečnosti ani nedopustil.

V případě přípustného dovolání ovšem dovolací soud k existenci kvalifikovaných vad řízení přihlíží, a to z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). V souzené věci nemohl přehlédnout, že odvolací soud ústavní zásadu předvídatelnosti rozhodnutí soudu porušil, byť nikoliv přímo v namítaném ohledu.

Podle 118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).

Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi dovozuje, že postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci [srov. např. rozsudek ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 4255]. Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., na něž dovolatelka odkazuje, pak míří speciálně na situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. O situaci, na niž pamatuje ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., v posuzované věci striktně vzato nejde. Předvídatelnost soudního rozhodnutí však patří mezi obecné principy civilního procesu a neomezuje se jen na ty procesní situace, na něž míří speciálně ustanovení § 118a o. s. ř. V ustálené rozhodovací praxi soudů je za překvapivé (nepředvídatelné) považováno též takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, uveřejněný pod číslem 134/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, z rozhodnutí Nejvyššího soudu pak např. rozsudek ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, rozsudek ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, rozsudky ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010, a ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011, a usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010). Občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 pak v ustanovení § 6 větě první výslovně soudu ukládá, aby v řízení postupoval předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny.

Nejvyšší soud ve své judikatuře vyložil, že uznáním dluhu podle § 323 odst. 1 obch. zák. se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v § 133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. shodně též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, uveřejněný v časopise Obchodní právo č. 1, ročník 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 633/2000, uveřejněný v časopise Obchodní právo č. 7, ročník 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2003, pod číslem 113 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, uveřejněný v Souboru pod číslem C 2736). V řízení tedy mohou nastat jen dvě možné situace – buď má soud skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě právě opačná, než jak ji uvádí domněnka) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo 170/2010].

O tom, že má soud žalobou uplatněné závazky za uznané a že je tedy na něm, aby tvrdil a prokazoval skutečnosti opodstatňující závěr, že uznané závazky ve skutečnosti nevznikly, popř. nevznikly jemu anebo že ještě před uznáním zanikly, se ovšem musí žalovaný v řízení dozvědět. Hodlal-li tedy odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně založit závěr o vzniku žalovaných pohledávek na posouzení, že dopis žalované ze dne 22. 10. 2014 je uznáním pohledávek podle § 323 odst. 1 obch. zák., pak bylo jeho povinností s tímto svým názorem dovolatelku seznámit. Jestliže tak neučinil, je jeho procesní postup nejen v rozporu s ustanovením § 6 věty první o. s. ř, nýbrž má především ústavně - právní rozměr; Ústavní soud a shodně s ním též Nejvyšší soud důsledně posuzují překvapivost rozhodnutí soudu jako odepření práva na právní slyšení ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a tedy jako porušení práva na spravedlivý proces. Nezbývá než uzavřít, že odvolací soud zatížil řízení vadou, kterou mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci, a též z tohoto důvodu nemůže jeho rozhodnutí obstát.

Odvolací řízení je ostatně zatíženou ještě další vadou. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí v otázce tvrzeného práva žalované na náhradu škody zřejmě (neboť ani v tomto ohledu není odůvodnění jeho rozhodnutí zcela srozumitelné) na závěru, že žalobce za škodu neodpovídá, neboť nebyl k odpovědnosti za ztrátu lešení či k odpovědnosti za kontrolu přebíraného lešení smluvně zavázán, a byla to naopak žalovaná, kdo při kontrole lešení přebíraného od žalobce nejednala s péčí řádného hospodáře. Není sice jasné, proč se v rámci avizované aplikace § 420 obč. zák. zabýval otázkou, kdo byl povinen provádět kontrolu, když škoda měla být způsobena porušením povinnosti lešení vrátit (a nevysvětlil mimochodem ani to, proč vůbec na závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti aplikoval § 420 obč. zák.), zdá se však být zřejmé, že jeho úvaha nesměřovala k posouzení, kdo nese důkazní břemeno stran nevrácení komponentů lešení. Nejenže takový závěr nevyslovil (posouzení, že žalovaná „neprokázala právní titul ke svému nároku“, v kontextu jako závěr o neunesení důkazního břemene stran vzniku škody nevyznívá), nýbrž výslovně zdůraznil, že na základě popsané úvahy nepřistoupil k dalšímu prokazování vzniku škody a příčinné souvislosti. Odvolací soud však z důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž je zopakoval, učinil skutkový závěr o tom, že se žalované přes daná poučení nepodařilo prokázat skutečnosti umožňující závěr, že jí v příčinné souvislosti s jednáním žalobce vznikla škoda (tj. že jí žalobce komponenty lešení nevrátil).

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.), dospěje-li však k závěru, že tento skutkový stav neobstojí a je třeba jej změnit či doplnit, musí tak učinit způsobem předepsaným v ustanovení § 213 o. s. ř. Má-li za to, že je možné z dosud provedených důkazů dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, musí tyto důkazy zopakovat (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). To platí ve světle ustálené rozhodovací praxe v každém případě tam, kde skutková zjištění soudu prvního stupně vycházejí z výpovědí účastníků řízení a svědků (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem 11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1981/2013, a nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Součástí skutkového stavu věci jsou přitom nejen skutková zjištění, nýbrž též skutkové závěry z nich dovozené, i na ně se tudíž vztahují pravidla upravená v ustanovení § 213 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011). Skutkovým závěrem je též závěr o tom, že tvrzené právně významné skutečnosti se v řízení nezdařilo prokázat.

Co se týče náhrady nákladů řízení přiznané žalobci za úkon nahlédnutí do spisu, Nejvyšší soud již v dovolatelkou označeném usnesení sp. zn. 22 Cdo 1176/2015 dovodil, že za úkon právní služby spočívající v nahlížení a studiu spisu odměna advokátovi zpravidla nepřináleží, neboť studium spisu je zahrnuto v úkonu právní služby převzetí a přípravy zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb. Soud může výjimečně přiznat advokátovi odměnu za samostatný úkon právní služby spočívající v prostudování spisu, a to analogicky podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, bude-li takový postup s ohledem na konkrétní okolnosti případu (při zohlednění zejména nezbytnosti a účelnosti postupu, procesní situace) ospravedlnitelný. V projednávané věci však odvolací soud náhradu za takový úkon přiznal, aniž se splněním předpokladů pro takovýto výjimečný postup jakkoliv zabýval, a jeho právní posouzení je proto neúplné a tudíž i v této otázce nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). To pak do jisté míry platí i pro přiznání odměny za zbývajících tří úkony právní služby, za něž odvolací soud oproti soudu prvního stupně přiznal žalobci náhradu, aniž se zabýval účelností jejich poskytnutí, ačkoliv to bylo s ohledem na jejich povahu namístě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014, či dovolatelkou označené usnesení sp. zn. 25 Cdo 1748/2015).

Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 1. 2020

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru