Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 348/2013Usnesení NS ze dne 09.07.2013

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.348.2013.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 348/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně IES REAL & CONSULTING spol. s r.o., se sídlem v Olomouci, Ostružnická 326/8, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 60704080, zastoupené Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem se sídlem v Brně, Vinohrady 794/45, proti žalovanému M. S., zastoupenému JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem se sídlem v Říčanech, Lipanská 331/7, o zaplacení 121 952 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 19 C 153/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2012, č. j. 29 Co 255/2012-213, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 599 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Romana Ambrože.

Odůvodnění:

Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Praze potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 19 C 153/2007-163, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 121 952 Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nepřiznání náhrady nákladů řízení České republice a změnil ho ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky (první odstavec výroku), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý odstavec výroku), není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. bod 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl oběma rozsudky ve věci samé stejně – žalobě vyhověl) a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) téhož ustanovení (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.

Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel prostřednictvím svých námitek neformuloval žádnou právní otázku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení odvolacím soudem by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.

Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky, „zda pouhý znalecký posudek o pravosti či nepravosti podpisu na leasingové smlouvě je postačujícím důkazem ke zjištění, že byla leasingová smlouva podepsána mnou a nikoliv třetí osobou, když ostatní zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jsem se nikdy nestal nájemcem předmětného vozu, a tedy ani nemohl předmětnou leasingovou smlouvu plnit.“ K tomu je třeba uvést, že výhrada nesprávného hodnocení důkazů, jejímž prostřednictvím dovolatel vymezuje otázku zásadního právního významu, je podřaditelná pod dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však dovolatel nemá u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jeho prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.

Za situace, kdy dovolatel neformuloval žádnou jinou otázku zásadního právního významu, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají (s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo – s účinností od 7. května 2013 – nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12) ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 5 980 Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1 a § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 319 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 9. července 2013

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru