Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 3367/2019Usnesení NS ze dne 22.01.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.3367.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 3367/2019-147

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Kvality - družstva služeb, se sídlem v Českých Budějovicích, Dvořákova 383/17, identifikační číslo osoby 13497863, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Bouzkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 251/16, proti žalované PIVOVARSKÉ RESTAURACI KRAJINSKÁ 27 s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 235/27, identifikační číslo osoby 02679159, zastoupené JUDr. Bc. Jiřím Trnkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, V. Talicha 1807/14, o zaplacení částky 57 278,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 100/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2019, č. j. 22 Co 376/2019-128, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 308 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 30 C 100/2018-84, uložil žalované zaplatit žalobkyni 53 371 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu co do úroku z prodlení ve výši 24,8 % ročně z částky 53 371 Kč za dobu od 30. 3. 2015 do zaplacení a co do částky 3 907,35 Kč zamítl (výrok II.), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 200 Kč jako náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dále na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně má být posouzena jinak, případně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Soudní praxe je jednotná v závěru, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, dále jeho usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, rozsudek ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, uveřejněný pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011, jež jsou - stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách; dále usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz). Tyto závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018).

O takovou situaci jde i v projednávané věci, když předmětem dovolacího řízení jsou žalobkyní uplatněné nároky na zaplacení dluhu z rámcové smlouvy o dílo ve výši 53 371 Kč s příslušenstvím a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Bez zřetele na to, že tyto nároky byly uplatněny jednou žalobou a odvolací soud o nich rozhodl jedním výrokem, jde ve smyslu výše označené judikatury o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem.

Jelikož nárok na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč nepřesahuje limitní částku 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok, je přípustnost dovolání ve vztahu k tomuto nároku vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3322/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2441/2017). Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku III. odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.

Vzhledem k uvedenému přichází v úvahu přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku podle ustanovení § 237 o. s. ř. pouze v té jeho části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zavazujícím žalovanou k zaplacení částky 53 371 Kč s příslušenstvím žalobkyni.

Dovolatelka předkládá otázku „zda ujednání o poskytnutí ‚finančního bonusu‘ na nákup zboží, jehož poskytnutí je vázáno na dodržení doby trvání smlouvy o dílo, lze právně kvalifikovat jako uzavření darovací smlouvy, jejímž předmětem je zboží, přičemž v případě nedodržení doby trvání smlouvy dojde okamžikem ukončení (zániku) smlouvy o dílo k přeměně darování na koupi“, majíc za to, že tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a argumentuje ve prospěch názoru, že slovní spojení „finanční bonus“ mělo být odvolacím soudem vyloženo tak, že jde o nárok na zaplacení kupní ceny za žalobkyní dodané zboží, který vznikl a dospěl okamžikem jeho dodání. Tato argumentace přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud vysvětlil v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích ustanovení § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl.

Uzavřel-li odvolací soud na základě zjištění obsahu ujednání rámcové smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi dne 20. 6. 2014, že nárok v čl. 8.5 této smlouvy označený jako „finanční bonus“ je nutné vykládat tak, že je nárokem z darovacích smluv uzavíraných mezi účastnicemi ústně po dobu trvání rámcové smlouvy o dílo, jež se pro neplnění odkládací podmínky podle ustanovení § 548 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) změnily po ukončení rámcové smlouvy na smlouvy kupní, je jeho závěr v souladu s výkladovými pravidly pro právní jednání ve smyslu ustanovení § 555 a násl. o. z.

Formuluje-li dovolatelka otázku „zda pohledávka žalované na náhradu škody vzniklá z důvodu nesprávně provedeného čištění světlíku je pohledávkou nezpůsobilou k započtení ve smyslu ustanovení § 1987 odst. 2 o. z., je-li započítávána oproti pohledávce ze smlouvy o dílo, jejímž předmětem je právě provádění úklidových a čistících prací“, nemůže být prostřednictvím této otázky přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá, tuto otázku odvolací soud neřešil, neboť dospěl k závěru, že pokud, tak jako v dané věci, lze očekávat, že by námitka započtení vznesená podle ustanovení § 98 věty druhé o. s. ř., s ohledem na obtížnost zjišťování existence a výše započítávané pohledávky, nepřiměřeně prodlužovala řízení o pohledávce uplatněné žalobou, je možné konstatovat nekompenzabilitu započítávané pohledávky pro nejistotu a neurčitost. Odvolací soud se tak nezabýval blízkým vztahem pohledávek, stran této otázky neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v odvolacím řízení. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že dovolatelka v této části dovolání nedostála své povinnosti vymezit, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., považuje v projednávané věci za splněný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013), jestliže v úvodu dovolání uvádí, že „tato otázka hmotného práva dopadající na konkrétní skutkový stav věci dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena nebyla, respektive byla vyřešena toliko za jiných skutkových okolností a v tomto případě má být posouzena jinak, případně se při jejím řešení (byť tomu skutkový stav neodpovídá) odvolací soud odchýlil od závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 5711/2017“. Vymezení přípustnosti dovolání, v němž by dovolatelka uvedla správně více předpokladů u téže otázky, se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014).

Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud se neodchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, na který dovolatelka odkazuje, neboť z nich v části zabývající se nekompenzabilitou započítávané pohledávky přímo vycházel (srov. odst. 12. rozsudku odvolacího soudu).

Obdobně uvádí-li dovolatelka otázku, „zda soud k nekompenzabilitě protipohledávky může dospět, aniž by žalobkyně nezpůsobilost k započtení tvrdila“. Ani tuto otázku odvolací soud neřešil, neboť vyšel ze zjištění, že žalobkyně od počátku řízení popírala samotnou existenci žalovanou tvrzené pohledávky z titulu náhrady škody údajně způsobené zaměstnancem žalobkyně. Přípustnost dovolání tudíž nemůže založit ani tato dovolatelkou předložená otázka. Lze doplnit, že ani k této otázce dovolatelka nevymezila přípustnost dovolání způsobem vyžadovaným ustanovením § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti prvnímu výroku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud tak dovolání i v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 22. 1. 2020

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru