Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 3306/2012Rozsudek NS ze dne 26.03.2013

HeslaSmlouva o dílo
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3306.2012.1
Dotčené předpisy

§ 549 odst. 2 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 3306/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně SALIEN, společnost s ručením omezeným, se sídlem v Litoměřicích, Velká Dominikánská 118/22, PSČ 412 01, identifikační číslo osoby 44565496, zastoupené JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 208/16, proti žalované obci Velemín, se sídlem ve Velemíně 96, PSČ 411 31, o zaplacení 428 364,30 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 772 413,22 Kč, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 304/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2012, č. j. 17 Co 273/2011-385, takto:

I. Dovolání v rozsahu směřujícím proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2012, č. j. 17 Co 273/2011-385, v části prvního výroku, v níž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. dubna 2011, č. j. 15 C 304/2004-351, ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení 399 930,30 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou po žalované zaplacení žalované částky z titulu neuhrazení zbytku ceny díla a víceprací za zhotovení STL plynovodu Milešov, jakož i smluvní pokuty za prodlení s úhradou konečné faktury.

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem (v pořadí prvním ve věci) ze dne 25. října 2006, č. j. 15 C 304/2004-186, zastavil řízení (na základě částečného zpětvzetí žaloby) v rozsahu částky 28 434 Kč, uložil žalované zaplatit žalobkyni 399 930,30 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu v části o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z částky 216 665,70 Kč od 18. července 1995 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání obou účastnic řízení Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 16. února 2010, č. j. 17 Co 5/2009-263, zrušil rozsudek soudu prvního stupně (vyjma výroku o částečném zastavení řízení) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

O věci tak opětovně rozhodoval Okresní soud v Litoměřicích, který rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 19. dubna 2011, č. j. 15 C 304/2004-351, zamítl žalobu jak o zaplacení 399 930,30 Kč s příslušenstvím, tak i smluvní pokuty ve výši 772 413,22 Kč (body I. a II. výroku). Dále nepřiznal náhradu nákladů řízení žalované (bod III. výroku), přiznal žalobkyni osvobození od soudního poplatku v plném rozsahu (bod IV. výroku) a nepřiznal České republice náhradu zálohovaného znalečného vůči žalobkyni (bod V. výroku).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. dubna 2012, č. j. 17 Co 273/2011-385, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených obou zamítavých bodech výroku ve věci samé i ve výrocích o nákladech řízení (výrok I.) a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádné z účastnic (výrok II.).

Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku ze zjištění soudu prvního stupně, podle něhož byla mezi účastnicemi uzavřena písemná smlouva č. 1/93, jejímž předmětem bylo zhotovení STL plynovodu Milešov včetně domovních plynovodních přípojek za dohodnutou cenu 4 900 000 Kč. Tato smlouva obsahovala rovněž výslovné ujednání o možnosti její změny či doplňování pouze písemnými dodatky podepsanými osobami podle čl. I. Podle shodného posouzení soudů obou stupňů šlo o smlouvu o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Z provedeného dokazování vyplynulo, že mezi účastnicemi nebyla uzavřena žádná písemná dohoda o změně smlouvy, jejímž obsahem by byla změna rozsahu (rozšíření) díla a s ní spojená změna ceny díla. Pokud došlo mezi nimi k dohodě zachycené v zápisu z kontrolního dne 11. února 1994, jež byla označena jako smluvní dodatek, vztahovala se jen k termínu provedení domovních přípojek. Žalobkyně rovněž neprokázala své tvrzení o tom, že ohledně části díla, kterou provedla „navíc“ oproti rozsahu díla sjednanému v písemné smlouvě, uzavřela se žalovanou samostatnou ústní smlouvu o provedení víceprací.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastnicemi nedošlo k dohodě o rozšíření díla; část díla provedená žalobkyní „navíc“ (podle zjištění soudu prvního stupně šlo o 444 bm plynovodu, 54 kusů hlavních uzávěrů a tři přechody přes potok) tvořila nedílnou součást celého díla, což znamená, že tuto část díla „navíc“ nelze považovat za samostatný stavební objekt. Za tohoto stavu žalobkyni nevznikl podle § 549 odst. 2 obch. zák. nárok na zvýšení ceny díla, která byla sjednána pevnou částkou. Odvolací soud neshledal žádný důvod k tomu, aby se odchýlil od stávající soudní judikatury, na niž odkazoval v napadeném rozhodnutí soud prvního stupně. Z ní vyplývá, že v případě nesplnění podmínek pro úhradu tzv. víceprací (jak tomu bylo i v souzené věci), jež nelze považovat za samostatné dílo, nelze tento nedostatek nahradit uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť celé plnění žalobkyně je třeba posuzovat jako plnění povinností z uzavřené smlouvy o dílo. To má ten důsledek, že žalobkyně nese ke své tíži náklady na zhotovení díla, jež byly větší než dohodnuté v uzavřené smlouvě.

Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně opřel zamítavé rozhodnutí o zjištění, že nedošlo k řádnému ukončení díla a jeho protokolárnímu předání žalované. I když žalovaná předmětný zápis o odevzdání a převzetí díla nepodepsala, chovala se podle odvolacího soudu po jeho kolaudaci jako jeho vlastník. Jestliže totiž žalovaná posléze předmět díla jako řádně dokončený prodala, resp. pronajala k zajištění jeho provozu, považuje za prokázané, že dílo posléze převzala, i když nebyl zápis o předání předmětu díla jejím starostou podepsán. Jako zásadně významné označil odvolací soud v této situaci zjištění, zda žalovaná uhradila smluvenou cenu díla. K tomu uvedl, že mezi účastnicemi nebylo sporu o tom, že na dohodnutou cenu díla ve výši 4 900 000 Kč žalovaná uhradila žalobkyni částku 4 683 334,30 Kč, přičemž další vzájemně odsouhlasenou částku 300 000 Kč (bez daně z přidané hodnoty) za uskutečněné plnění na stavbě plynovodu žalovaná uhradila subdodavateli KBO s.r.o. Podle odvolacího soudu i úhrada částky 300 000 Kč za plnění realizované k provedení díla uvedeným subdodavatelem představuje dílčí platbu na cenu díla. Jestliže bylo z písemného záznamu zjištěno, že žalobkyně souhlasila s přímou platbou uvedené částky firmě KBO s.r.o., lze uzavřít, že se zúčastněné strany dohodly na platebním místu tohoto peněžitého plnění a že žalovaná žalobkyni na smluvenou cenu díla nic nedluží.

Podle odvolacího soudu, vycházejícího ze zjištění, že dílo při jeho předávání dne 30. června 1995 vykazovalo určité vady a nedodělky, které dle zápisu z předávacího řízení měly být odstraněny do 15. srpna 1995, resp. 31. srpna 1995, nelze dojít ani k závěru o prodlení žalované s úhradou ceny díla, takže žalobkyni nárok na zaplacení požadované smluvní pokuty nevznikl.

Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci, případně rovněž nevylučuje ani možné postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatelka oponuje názoru odvolacího soudu, že část díla „navíc“ tvořila nedílnou součást celého díla. Tvrdí, že podle výsledků provedeného dokazování byly žalované „vícepráce“ v ceně 183 264,60 Kč prováděny mimo rámec smlouvy o dílo č. 1/93, a to vždy na žádost a pokyn žalované. Uvádí, že postupným navazováním prováděných víceprací vzniklo samostatné dílo, jehož část žalovaná předala a posléze i prodala Severočeské plynárenské a.s. Dovozuje, že celý plynovod nelze považovat za jediné dílo, nýbrž za několik děl vzájemně propojených.

Dovolatelka vysvětluje, že objednávání a sjednávání víceprací bylo vždy na požadavek žalované ústní formou, což žalovaná odůvodnila tím, že nemůže zasahovat do již písemně uzavřené smlouvy o dílo, na základě níž čerpá dotaci na plynofikaci obce. Tímto způsobem byly sjednány, provedeny, předány a zaplaceny „vícepráce“, tj. práce provedené navíc (samostatně), tedy bez souvislosti s předchozím dílem, v celkové výši 172 249 Kč. Stejným způsobem byla sjednána, provedena, předána, ale nezaplacena poslední část prací dle faktury č. 060/1995. Dovolatelka je proto přesvědčena o tom, že má plný nárok i na uhrazení částky 183 264,60 Kč vyúčtované posléze uvedenou fakturou.

Dovolatelka dále poukazuje na klíčový závěr odvolacího soudu o převzetí díla ze strany žalované, který tak správně a jednoznačně (na rozdíl od soudu prvního stupně) přisvědčil tvrzení žalobkyně o řádném předání díla. Jestliže však odvolací soud následně uzavřel, že s ohledem na souhlas žalobkyně s přímou platbou částky 300 000 Kč společnosti KBO s.r.o. žalovaná žádný dluh na smluvené ceně díla nemá, namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Podle dovolatelky je ze soudního spisu zřejmé, že platba ve výši 300 000 Kč byla odsouhlasenou a proplacenou zálohou za rekonstrukce povrchu komunikace, které lze označit rovněž jako „vícepráce“ nezahrnuté ve smlouvě. Jestliže podle posouzení odvolacího soudu nemá žalobkyně na úhradu víceprací nárok, pak je podle jejího názoru pojmově vyloučeno, aby byl její nárok na doplatek ceny díla ponížen o provedené práce jiného subjektu, když ani k těmto vícepracím žádný písemný dodatek uzavřen nebyl. Dovolatelka proto dovozuje, že její nárok na úhradu částku 183 264,60 Kč je zcela oprávněný.

Dovolatelka rovněž rozporuje závěr odvolacího soudu, že jí nevznikl nárok na požadovanou smluvní pokutu ve výši 772 413,22 Kč, který opírá o porušení smlouvy o dílo ze strany žalované spočívající v neuhrazení splatné konečné faktury č. 058/1995. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala do prodlení s úhradou částky 216 665,70 Kč, nárokuje smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z této částky za dobu prodlení počítanou od splatnosti konečné faktury do doby podání žaloby.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvádí, že dovolatelka, ač označila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nijak nepopisuje, v čem konkrétně má být právní posouzení věci nesprávné. Ačkoli veškeré dovolací námitky směřují do skutkových zjištění, dovolatelka dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. neuvedla, a proto žalovaná nepovažuje její polemiku o skutkových zjištěních pro posouzení věci dovolacím soudem za podstatnou. Poznamenala-li dovolatelka případně možné postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nelze podle žalované takto použitou formulaci pro její neurčitost a podmíněnost vůbec za dovolací důvod považovat. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání, které je zřejmě přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jako zjevně bezdůvodné odmítl.

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání v rozsahu směřujícím proti rozsudku odvolacího soudu v části prvního výroku, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení 399 930,30 Kč s příslušenstvím, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen (v pořadí druhý ve věci) rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl ohledně částky 399 930,30 Kč s příslušenstvím jinak než v dřívějším (v pořadí prvním ve věci) vyhovujícím rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu v usnesení ze dne 16. února 2010, č. j. 17 Co 5/2009-263, kterým dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, není však důvodné.

S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), či k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti.

Dovolatelka, ač ohlásila možný dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., žádným způsobem nevymezila, jakým procesním postupem měl odvolací soud dle jejího názoru řízení vadou zatížit, a dovolací soud žádnou vadu řízení z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Odvolací soud, odkazuje (stejně jako soud prvního stupně) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007, založil část prvního výroku napadeného rozhodnutí ohledně částky 399 930,30 Kč s příslušenstvím na závěru, že se žalovaná nedostala do prodlení se zaplacením ceny díla a že nebyly naplněny smluvní či zákonné podmínky podle § 549 odst. 2 obch. zák. pro vznik nároku dovolatelky na zaplacení zvýšené ceny za provedené vícepráce, které neměly charakter samostatného díla, a proto jejich úhradu nelze požadovat ani z titulu bezdůvodného obohacení.

Z vylíčení ohlášeného dovolacího důvodu je zřejmé, že kritiku uvedených závěrů odvolacího soudu staví dovolatelka na odlišné skutkové verzi, předkládá-li dovolacímu soudu argumenty svědčící dle jejího názoru o tom, že provedené práce byly samostatným dílem a nikoli součástí díla sjednaného v písemné smlouvě o dílo. Tím však ve skutečnosti neuplatňuje jí uváděný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka však odlišný skutkový základ pouze tvrdí, aniž uvádí, v čem a z jakého důvodu jsou skutkové závěry odvolacího soudu nesprávné – tedy ke kterým skutečnostem, jež vyšly při dokazování najevo, odvolací soud nepřihlédl, resp. naopak které skutečnosti vzal za prokázané, ačkoli z provedených důkazů nevyplynuly nebo zda a v čem trpí hodnocení důkazů logickým rozporem (srov. § 132 o. s. ř.). Je-li dovolací soud vázán mezemi dovolacího přezkumu, který je vymezen uplatněnými dovolacími námitkami, nelze za uvedené situace dospět k závěru o tom, že dovolatelkou ve skutečnosti uplatněný dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. je naplněn.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně v rozsahu směřujícím proti rozsudku odvolacího soudu v části prvního výroku, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení 399 930,30 Kč s příslušenstvím, pro nedůvodnost zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Dovolání žalobkyně ve zbývajícím rozsahu není přípustné.

Dovolatelka výslovně v dovolání uvádí, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Vzhledem k tomu, že dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud dovolání žalobkyně v rozsahu směřujícím proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení usnesením odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Směřovala-li dovolatelka dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části prvního výroku, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení smluvní pokuty ve výši 772 413,22 Kč, přicházela by v úvahu (vzhledem k tomu, že soud prvního stupně rozhodl ohledně této částky v obou rozsudcích stejně – žalobu zamítl) jen přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K takovému závěru však dovolací soud nedospěl, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v této části potvrzujícího výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.

Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka nevymezuje žádnou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí při splnění kritérií uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části prvního výroku, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení smluvní pokuty ve výši 772 413,22 Kč, není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a rovněž v této části ho usnesením odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zčásti zamítnuto a ve zbývajícím rozsahu odmítnuto, přičemž z obsahu spisu se nepodává, že by žalované v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. března 2013

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru