Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 3295/2012Usnesení NS ze dne 24.06.2013

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3295.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2657/13 ze dne 27.11.2013 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Jan Musil, CSc.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 3295/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce T. P., zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze, Vodičkova 736/17, proti žalovaným 1) L. S., a 2) M. S., oběma zastoupeným JUDr. Janem Holubem, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, o zaplacení 1 470 127 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 90/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2012, č. j. 29 Co 267/2012-559, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným k ruce nedílné a společné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27 893 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce JUDr. Jana Holuba.

Odůvodnění:

Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Praze potvrdil (v pořadí čtvrtý ve věci) zamítavý rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. ledna 2012, č. j. 3 C 90/2006-517 (první odstavec výroku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý odstavec výroku), není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. bod 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci oproti očekávání dovolatele naplněny (soud prvního stupně sice ve svém posledním rozsudku rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku, nikoli však proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který ve zrušovacím usnesení ze dne 19. prosince 2011, č. j. 29 Co 571/2010-496, vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval konečnou fakturou, že nevyhodnotil znalecký posudek Ing. K. H. a výpovědi svědků a že jeho závěr o neexistenci vad a nedodělků je nepřezkoumatelný, aniž soud prvního stupně zavázal právním názorem na souzenou věc) a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) téhož ustanovení (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.

Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel nevymezil žádnou právní otázku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení odvolacím soudem by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, přičemž takovou otázku nelze dovodit ani z jednotlivých námitek dovolatele. Směřuje-li dovolatel své výhrady proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, patrně přehlédl, že v případě přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však dovolatel nemá u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jeho prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.

Tvrdí-li dovolatel, že měl právo na úhradu dílčích faktur bez ohledu na provedení díla, přehlédl, že předmětem žalobního nároku učinil nedoplatek ceny díla dle konečné faktury, nikoli jednotlivé nároky vyplývající z dílčích faktur.

Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalovaným účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají (s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo – s účinností od 7. května 2013 – nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12) ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 22 752 Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6. a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 4 841 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 24. června 2013

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru