Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 3219/2017Usnesení NS ze dne 16.10.2017

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.3219.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 3821/17 ze dne 27.02.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 3219/2017-501

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně CHOVSERVIS a.s., se sídlem v Hradci Králové, Slezské Předměstí, Zemědělská 897/5, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 46505008, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 5/49, proti žalované Otto Haug, GmbH, se sídlem ve Stuttgartu, Franz-Wachter-Straße 19, D-70188, Spolková republika Německo, identifikační číslo DE 147808835, zastoupené Mgr. Alicí Kubíčkovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze, Za Poříčskou bránou 375/22, o zaplacení 1 963 557 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 EVCm 1/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2016, č. j. 8 Cmo 350/2015-458, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19 118 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Milana Jelínka.

Odůvodnění:

Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2015, č. j. 42 EVCm 1/2011-424, v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 1 798 207,19 Kč s příslušenstvím [výrok pod bodem I. a)], změnil ho ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 299 843,95 Kč [výrok pod bodem I. b)] a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 46 185,21 Kč [výrok pod bodem II.].

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála, vytýká-li odvolacímu soudu, že se v důsledku nesprávného výkladu a aplikace § 330 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, založil-li (a stejně tak i soud prvního stupně) napadené rozhodnutí na úvaze, že pouhá shoda hodnoty pohledávky žalobkyně a výše platby ze strany žalované je důvodem k započtení této platby na danou pohledávku, a nikoli na nejdříve splatný dluh žalované, jak požadovala tehdejší právní úprava (a jak tvrdí i dovolatelka). Dovolatelka však žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit při posuzování, na jaký její závazek byla jí poskytnutá platba ve výši 1 151 400 Kč určena, neuvádí. Dovolatelka argumentuje pouze usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003 (uveřejněným v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2004, pod číslem 230), a usnesením téhož soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1869/2007, na která ovšem odkazuje v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud na podporu svého právního názoru o započtení předmětného plnění na fakturu číslo 920700256 podle § 330 odst. 1 obch. zák. Nejvyšší soud nepřisvědčil názoru dovolatelky o možnosti vyvození opačného názoru z uvedených rozhodnutí, jelikož ani v jednom z nich není vyjádřeno, že je-li placena částka rovnající se výši částky jedné z více faktur, nelze takovou platbu vyložit jako určení dlužníka, na který závazek plní. Dospěl-li proto odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že poskytnutím platby ve výši 1 151 400 Kč žalovaná v souladu s § 330 odst. 1 obch. zák. určila, že jde o platbu na fakturu číslo 920700256 znějící na shodnou výši částky, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se při řešení dovolatelkou formulované otázky neodchýlil.

Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Tak tomu však v souzené věci není v případě druhé formulované otázky, kdy dovolatelka namítá, že se odvolací soud v druhém odvolacím řízení neřídil závazným právním názorem ohledně způsobu započtení určitých sporných pohledávek, který zaujal v usnesení ze dne 20. 11. 2014, č. j. 8 Cmo 353/2014-326, jímž zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z tohoto důvodu nemohla ani druhá dovolatelkou předestřená otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. V případě tvrzeného nesprávného postupu odvolacího soudu by mohlo jít o vadu řízení. I kdyby však odvolací soud řízení vytýkanou vadou zatížil, nemohla by tato námitka přípustnost dovolání založit; podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. totiž odvolací soud přihlíží k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání přípustné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.

Dovolatelka podala dovolání výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti výrokům o nákladech řízení.

Pokud dovolatelka směřuje dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, nevyhovuje v této části požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť zcela postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. V této části dovolání se tudíž nelze jeho přípustností vůbec zabývat. Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání ve zbývajícím rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 16. 10. 2017

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru