Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 3215/2020Usnesení NS ze dne 02.12.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.3215.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 3215/2020-106

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Wara Consulting a.s., se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husitská 344/63, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 06254560, zastoupené Mgr. Šimonou Maškovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Boušova 792, proti žalovanému J. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Viktorem Kvíčalou, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 195/18, o zaplacení 52 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 55/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2020, č. j. 8 Co 140/2020-88, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Krajský soud v Ostravě změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 15. 1. 2020, č. j. 17 C 55/2019-62, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 52 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení p. a. z této částky od 20. 6. 2017 do zaplacení (část výroku I.), a dále uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náklady za řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.).

Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně se závěry odvolacího soudu v napadeném rozsudku ztotožnila.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatel nedostál, má-li v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání za to, že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva, na které závisí napadené rozhodnutí.“ Byť dovolatel výslovně žádnou právní otázku neformuluje, z obsahu dovolání vyplývá, že staví nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o prokázání bezdůvodného obohacení zejména na argumentaci, že z důvodu absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy nebyl obchodními podmínkami (a tedy ani povinnostmi v nich uvedenými) vázán. Dovolatel však na žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od jejichž závěrů se měl odvolací soud podle jeho mínění odchýlit, neodkazuje. Pokud pak jde o druhý tvrzený předpoklad přípustnosti, tj. že má být vyřešená právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak, tak dovolatel přehlíží, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále například v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř.

Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu směřujícím proti té části jeho prvního výroku, v níž změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, pro vady (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Pokud dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu i v té jeho části, v níž bylo rozhodováno o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, pak zcela pomíjí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto odmítl zbývající část dovolání pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Podané dovolání obsahuje rovněž žádost dovolatele o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. však nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Jelikož Nejvyšší soud o dovolání bez zbytečných odkladů po předložení věci rozhodl, nebylo již třeba o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodovat (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3128/2019).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobkyně k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 až 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 12. 2020

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru