Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 3159/2011Rozsudek NS ze dne 21.05.2013

HeslaPostoupení pohledávky
Smlouva o úvěru
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3159.2011.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 157 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12....

více

přidejte vlastní popisek

32 Cdo 3159/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce M. F., zastoupeného JUDr. Stanislavem Flaškou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, proti žalovaným 1) K. D. a 2) E. D., zastoupené JUDr. Jiřím Davidem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Otakarova 207/5, o zaplacení částky 1,633.777,03 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 441/2009, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2011, č. j. 11 Co 57/2011-132, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2011, č. j. 11 Co 57/2011-132, se ve vztahu ke druhé žalované zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 22. dubna 2009 se žalobce domáhal po žalovaných vrácení peněžních prostředků poskytnutých na základě smlouvy o hypotečním úvěru uzavřené 3. prosince 2001 mezi právní předchůdkyní žalobce Českomoravskou hypoteční bankou, a. s. (dále jen „banka“) a žalovanými (dále jen „smlouva o úvěru“).

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. října 2010, č. j. 26 C 441/2009-101, žalobu zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce není ve sporu aktivně věcně legitimován, neboť na něj platně nepřešla pohledávka ze smlouvy o úvěru. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi bankou a společností U T Trading (Cyprus) Limited (dále jen „společnost“) 1. listopadu 2006 (dále jen „smlouva o postoupení pohledávek“) nevyplývá, jaká je skutečná výše pohledávek za žalovanými, když v této listině je uvedena pouze celková výše pohledávek za všemi dlužníky, kteří jsou ve smlouvě uvedeni. Neurčitost neodstranila ani příloha č. 1 k této smlouvě, neboť v ní jsou pouze uvedeny listiny, ze kterých by měla být pohledávka patrná. Proto uzavřel, že smlouva o postoupení pohledávek uzavřená podle ustanovení § 524 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) je neplatná pro neurčitost podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. a na společnost pohledávka nepřešla. Vzhledem k tomu, že nedošlo k platnému postoupení pohledávky na společnost, nemohla společnost pohledávku dále postoupit žalobci.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 1,633.777,03 Kč (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle něhož banka poskytla na základě smlouvy o úvěru žalovaným úvěr ve výši 584.000,- Kč, který se žalovaní zavázali splatit včetně smluvních úroků a úroků z prodlení. Žalovaní úvěr v souladu se smlouvou nesplatili. Pohledávku ze smlouvy o úvěru banka postoupila společnosti smlouvou o postoupení pohledávky, jejímž předmětem byly pohledávky za dlužníky, jejichž jména, rodná čísla a bydliště byla uvedena v čl. I této smlouvy, přičemž výše pohledávky byla uvedena za všemi vyjmenovanými dlužníky v celkové sumě s tím, že členění jednotlivých pohledávek, včetně titulu jejich vzniku, zajištění, nominální výše a příslušenství vyplývá z dokumentů specifikovaných v příloze č. 1, která tvoří nedílnou součást smlouvy. Za prokázané považoval odvolací soud uzavření i další smlouvy o postoupení pohledávek mezi společností a žalobcem, jejíž součástí je mimo jiné i konkrétní specifikace pohledávky za žalovanými. Odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006 a ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 33 Odo 899/2004, na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že sporná pohledávka byla ve smlouvě o postoupení pohledávky vymezena dostatečně určitě, neboť žalovaní jsou ve smlouvě identifikováni a předmět postoupení je uveden v příloze č. 1, která byla postupníkovi předána a která je nedílnou součástí smlouvy, přičemž žalovaní neprokázali opak.

Odvolací soud uzavřel, že žaloba byla podána důvodně, a výši žalované částky žalobce prokázal důkazy, které soud prvního stupně provedl a uvedl v odůvodnění svého rozsudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.

Dovolatelka namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť postrádá skutkovou i právní argumentaci, která by vyvrátila závěry soudu prvního stupně. Odůvodnění rozsudku neobsahuje žádný odkaz na právní normu, podle níž odvolací soud uplatněný nárok posuzoval a žádný právní důvod, na základě kterého o žalobě rozhodl. Odkazuje-li odvolací soud na rozsudky Nejvyššího soudu, pak jde o judikaturu, která již byla překonána, jak o tom svědčí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 4156/2010.

Odvolacímu soudu dovolatelka dále vytýká, že se nezabýval posouzením druhé smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi společností a žalobcem, tuto smlouvu odvolací soud vůbec nezmínil. Namítá, že odvolací soud se nijak nevypořádal s jejími námitkami o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek pro nesrozumitelnost, ani s námitkou k oprávněnosti požadavku žalobce na zaplacení sankčního úroku. Skutková zjištění odvolacího soudu jsou neúplná a není v nich opora pro závěr o povinnosti dovolatelky zaplatit žalovanou částku. Nesprávné právní posouzení je dáno tím, že vlastně žádné neexistuje.

Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalobce s rozsudkem odvolacího soudu ztotožňuje a navrhuje, aby dovolací soud dovolání druhé žalované odmítl jako zjevně bezdůvodné.

Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s čl. II bodem 7. přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a nejprve se zabýval správností posouzení aktivní věcné legitimace žalobce.

Podle ustanovení § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odstavec 2).

Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Posoudit, zda napadený rozsudek odvolacího soudu je se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená z pohledu dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu o platnosti smlouvy o postoupení pohledávek z pohledu její určitosti a srozumitelnosti.

K podstatným náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené podle ustanovení § 524 obč. zák. patří označení postupované pohledávky takovým způsobem, aby byla nezaměnitelná s jinou pohledávkou za týmž dlužníkem, a označení osoby dlužníka.

Otázkou určitosti smlouvy o postoupení pohledávky z hlediska těchto dvou podstatných náležitostí se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku uveřejněném pod číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm formuloval závěr, že požadavek určitosti smlouvy o postoupení pohledávek je naplněn též v případě, je-li souhrn postupovaných pohledávek označen osobou dlužníka a právním důvodem jejich vzniku (např. odkazem na příslušnou smlouvu, s tím, že se postupují všechny pohledávky z této smlouvy), aniž by postupované pohledávky musely být v postupní smlouvě výslovně jednotlivě identifikovány. Ke stejnému závěru, pokud jde o označení dlužníka v postupní smlouvě, se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 776/2004 (jež je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), v němž dovodil, že nemá-li postupitel vůči dlužníku v době postoupení jinou pohledávku nebo jiné pohledávky s předmětem plnění stejného druhu jako u postupované pohledávky (tedy jiné pohledávky zaměnitelné s postupovanou pohledávkou), pak platí, že postupovaná pohledávka je ve smlouvě o postoupení pohledávky uzavřené ve smyslu ustanovení § 524 a násl. obč. zák. dostatečně určitě identifikována i tehdy, vymezuje-li jej údaj o osobě dlužníka a předmětu plnění.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož smlouva o postoupení pohledávek, jejíž součástí je příloha č. 1, je platnou smlouvou, kterou byla pohledávka ze smlouvy o úvěru postoupena na společnost, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Námitka dovolatelky, že odvolací soud se nezabýval druhou smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou mezi společností a žalobcem, není zjevně opodstatněná, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na straně 3. Od ustálené judikatury k náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky se neodchyluje ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 4156/2010 (in www.nsoud.cz), na který dovolatelka poukazuje, neboť i v něm považoval dovolací soud za nesprávný závěr odvolacího soudu o nedostatečné identifikaci postupované pohledávky a tím i neplatnosti postupní smlouvy, aniž by bylo zvažováno kritérium nezaměnitelnosti předmětné pohledávky.

S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud dále posuzoval, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), či k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud neshledal, zjistil však, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vadou řízení ve smyslu uvedeného ustanovení je mimo jiné i dovolatelkou namítaná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jež brání dovolacímu soudu posoudit jeho správnost co do závěru o výši žalobou uplatněné pohledávky.

Přezkoumatelným, tj. srozumitelným a řádně odůvodněným, je rozhodnutí, jež v souladu s požadavky ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. obsahuje stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti měl soud za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy a z jakého důvodu neučinil žádná zjištění z některých provedených důkazů. Nezbytným požadavkem řádného odůvodnění rozhodnutí je soudem přijatý závěr o skutkovém stavu věci, který je rozhodný pro její právní posouzení. Právním posouzením věci se pak rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti a jak proto byla věc rozhodnuta (srov. shodně Bureš J., Drápal L., Krčmář Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2006, strana 725). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným. To platí i pro napadené rozhodnutí.

Z odůvodnění rozsudku se podává, že soud prvního stupně se nezabýval výší žalované pohledávky, neboť žalobu zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce. K výši žalobou uplatněné pohledávky soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku. Odvolací soud, aniž by dokazování doplnil o důkazy k výši jistiny, důvodnosti a výši úroků, úroků z prodlení a poplatků, z nichž se žalovaná částka skládá, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl se stručným odůvodněním, že žalobce výši pohledávky prokázal důkazy, jež soud prvního stupně provedl a uvedl v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud neuvedl, jaký byl jeho skutkový závěr určující pro právní posouzení věci. Nastala tak situace, kdy odvolací soud sám neprovedl žádné nové důkazy, ale vycházel pouze z těch, které provedl soud prvního stupně, přesto na základě týchž důkazů považoval skutkový stav za zjištěný nikoliv jen pro závěr o aktivní věcné legitimaci žalobce, ale i pro závěr o důvodnosti žalobou uplatněného nároku v plné výši.

Na právní posouzení žalobou uplatněného nároku pak odvolací soud zcela rezignoval, neboť neuvedl, jakými právními úvahami se při posouzení žalobou uplatněného nároku řídil a podle které hmotněprávní normy o něm rozhodl.

Odvolací soud tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu, tedy ve vztahu ke druhé žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení ve vztahu ke druhé žalované [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

V dalším řízení odvolací soud při posuzování výše žalované pohledávky neopomene závěry rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněného pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí.

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. května 2013

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru