Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 3092/2011Rozsudek NS ze dne 17.09.2013

HeslaPřípustnost dovolání
Výklad projevu vůle
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3092.2011.1
Dotčené předpisy

§ 35 odst. 2 obč. zák.

§ 266 obch. zák.

§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 340 odst. 2 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 3092/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Kariéra spol. s r. o., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 184/2396, identifikační číslo osoby 62583531, zastoupené Mgr. Pavlem Batěkem, advokátem, se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 394/17, PSČ 186 00, proti žalované Wrigley Confections ČR, kom. spol., se sídlem v Pořící nad Sázavou, Pražská 320, okres Benešov, PSČ 257 21, identifikační číslo osoby 47114851, zastoupené Mgr. Zbyňkem Havlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 60/28, PSČ 110 00, o zaplacení částky 230.888,62 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 ECm 2/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2011, č. j. 2 Cmo 22/2011-79, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2011, č. j. 2 Cmo 22/2011-79, v té části výroku pod bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 59 ECm 2/2010-45, v části výroku ve věci samé, kterou byla žalobkyni přisouzena částka 209.394,22 Kč, a ve výroku o nákladech řízení, jakož i ve výroku o nákladech odvolacího řízení pod bodem II, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 59 ECm 2/2010-45, v části výroku ve věci samé, kterou byla žalobkyni přisouzena částka 209.394,22 Kč, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně se v souzené věci po žalované domáhala zaplacení částky 230.888,62 Kč, jež je součtem částek 6.993,- Kč, 209.394,22 Kč, 3.591,- Kč, 2.030,10 Kč, 545,10 Kč, 3.937,50 Kč, 3.307,50 Kč a 1.090,20 Kč, představujících slevy z cen za zajištění uveřejnění inzerce, kteréžto slevy žalobkyně poskytla žalované pod podmínkou včasného zaplacení faktur. Žalovaná zaplatila fakturované částky až po splatnosti, žalobkyně se proto domáhá “smluvně dohodnutého sankčního plnění, tj. částky rovnající se poskytnuté slevě“.

Vrchní soud v Praze rozhodnutím označeným v záhlaví ve výroku pod bodem I potvrdil rozsudek ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 59 ECm 2/2010-45, jímž Krajský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 230.888,62 Kč a uhradit náklady řízení před soudem prvního stupně, a ve výroku pod bodem II rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud poté, co zčásti zopakoval dokazování listinami, vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně v období od ledna 2006 do června 2006 zajistila pro žalovanou na základě osmi písemných objednávek inzerci v různých periodikách za sjednanou cenu, odsouhlasenou v cenových kalkulacích, jež byly přílohou objednávek, přičemž žalobkyně ze sjednaných cen poskytovala slevy a součástí cenových kalkulací bylo ujednání, podle něhož „v případě, že nebude dodržena splatnost faktury vycházející ze smluvních podmínek, bude dofakturována částka poskytnuté slevy k plné úhradě inzerce“ (dále též jen „sporné ujednání“). Odvolací soud zdůraznil, že mezi stranami je sporný jednak výklad tohoto ujednání, jednak otázka, zda se žalovaná dostala se zaplacením sjednaných cen do prodlení.

Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, podle něhož smlouvy, na jejichž základě žalobkyně pro žalovanou zajišťovala zveřejnění inzerce, jsou nepojmenovanými smlouvami podle ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jejichž předmět byl vymezen označením inzerce v konkrétním periodiku v daném termínu za cenu po odečtení poskytnuté slevy. Smlouvy byly uzavřeny v písemné formě, neboť listiny označené jako cenové kalkulace byly v této formě vyhotoveny a účastníky podepsány. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že sporné ujednání naplňuje znaky dohody o smluvní pokutě podle ustanovení § 544 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Argumentoval, že částky odpovídající vyčísleným slevám měla žalovaná zaplatit pouze v případě, že nebude dodržena splatnost faktury vycházející ze smluvních podmínek, a že smysl takového ujednání odpovídá zajištění řádného plnění závazku žalovanou. Námitku žalované, že pokud smluvní podmínky mezi účastníky neexistovaly, je ujednání z takových podmínek vycházející podle ustanovení § 37 obč. zák. neplatné, odvolací soud důvodnou neshledal. Ztotožnil se sice se soudem prvního stupně v závěru, že existence smluvních podmínek nebyla prokázána, usoudil však, že ujednání je i za těchto okolností určité, neboť z jeho obsahu je zřejmé, že k sankčnímu postihu v rozsahu dofakturace poskytnuté slevy dojde v případě nedodržení splatnosti faktury žalovanou. Pro posouzení včasnosti plateb žalované je přitom na místě použití ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák., podle něhož není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen splnit závazek bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Odvolací soud vyjádřil názor, že žalovaná byla vyzvána k plnění závazku jednotlivými fakturami s určením jejich splatnosti, a porušení povinnosti platit v termínech splatnosti podle jednotlivých faktur dovodil z vyjádření k žalobě ze dne 17. února 2010, kde žalovaná uvedla, že splatnost ceny za zprostředkování inzerce nebyla dohodnuta a ceny za poskytnutou službu byly hrazeny zpravidla do jednoho měsíce od obdržení příslušného daňového dokladu. Odvolací soud uzavřel, že taková platba není platbou bez zbytečného odkladu ve smyslu ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák. a to je pro závěr o porušení povinnosti žalované spočívající v dodržení splatnosti faktury dostačující. Odkázal též na výpověď a čestné prohlášení pracovnice žalobkyně J. L., ze kterých bylo zjištěno, že faktury byly odesílány vždy v den jejich vystavení, tedy v den uskutečnění inzerce, a délka splatnosti byla deset dnů.

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadla žalovaná dovoláním, shledávajíc je přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodným podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Otázku zásadního významu po právní stránce podmiňující přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolatelka výslovně neformulovala. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje jednak v blíže nespecifikovaném „rozdílném rozhodování soudů“, jednak v tom, že rozhodnutí není v souladu s hmotným právem, když soudy nesprávně aplikovaly na řešení věci ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák. a při svém rozhodnutí nezohlednily ustanovení § 266 obch. zák., případně že se nezabývaly přiměřeností smluvní pokuty.

Dovolatelka prosazuje posouzení sporného ujednání jako neplatného podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost a nesrozumitelnost. Neurčitost spatřuje v odkazu ujednání na neexistující smluvní podmínky a neurčitě užité termíny; v čem shledává ujednání nesrozumitelným, neuvedla.

Dovolatelka podrobila kritice právní závěr, že při neexistenci smluvních podmínek, které měly stanovit splatnost ceny, se splatnost a tedy i okamžik prodlení řídí ustanovením § 340 odst. 2 obch. zák. Namítá především, že pokud smluvní podmínky neexistovaly, nejsou podmínky pro uplatnění sankce, a nahradit nedostatek „hypotézy“ daného ujednání odkazem na zákonné ustanovení nelze. Aplikaci tohoto ustanovení podle jejího mínění brání též to, že žalobkyni se nezdařilo prokázat doručení výzvy k plnění, natož pak dobu, kdy k doručení došlo, a nelze pak plnění považovat za plnění bez zbytečného odkladu ve smyslu ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák. Konečně pak dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že dospěl-li soud k závěru, podle něhož je chybějící ujednání o splatnosti třeba nahradit zákonným ustanovením, měl aplikovat nikoliv ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák., nýbrž speciální ustanovení § 369a odst. 2 písm. a), popřípadě písm. b) obch. zák., podle něhož nastane splatnost ceny až uplynutím třiceti dnů ode dne, kdy dlužník obdržel fakturu, popř. od obdržení zboží nebo služby.

Dovolatelka uplatňuje též argument, že „ze vzájemných právních vztahů účastníků nikdy nevyplýval jakýkoliv záměr být tímto ustanovením vázán“, což dovozuje z tvrzení, že po dobu trvání obchodní spolupráce účastníků, probíhající od roku 2002, žalobkyně nikdy zaplacení „sankčního plnění“ nepožadovala. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že k této skutečnosti nepřihlédl ve smyslu ustanovení § 266 obch. zák. Postup žalobkyně má za výkon práva, jenž je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a příčí se dobrým mravům. Odvolací soud měl pochybit též tím, že se nezabýval přiměřeností výše smluvní pokuty

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl. Namítla nepřípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve vztahu ke všem žalobou uplatněným nárokům, vyjma nároku na úhradu částky 209.394,22 Kč; ohledně této částky zpochybnila přípustnost dovolání námitkou neexistence otázky zásadního právního významu. V podrobné polemice s dovolacími námitkami se pak ztotožnila se závěry odvolacího soudu.

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky.

Přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 108/2008, jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl sice potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění v celkové výši 230.888,62 Kč, tato částka však podle zjištěného skutkového stavu věci sestává z osmi částek ve výši 6.993,- Kč, 209.394,22 Kč, 3.591,- Kč, 2.030,10 Kč, 545,10 Kč, 3.937,50 Kč, 3.307,50 Kč a 1.090,20 Kč, představujících nároky, které vznikly na základě osmi jednotlivě uzavřených smluv. Jde tedy o nároky se samostatným skutkovým základem a přípustnost dovolání je třeba z hlediska ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. zkoumat ve vztahu ke každému z těchto samostatných nároků zvlášť. Všechny tyto nároky pocházejí z obchodních závazkových vztahů, takže spor, jehož jsou předmětem, je z hlediska procesního věcí obchodní [srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2000, sp. zn. 33 Cdo 504/99, uveřejněné v časopise Obchodní právo, sešit č. 4, ročník 2000, str. 28, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 2807/2009, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 7796]. Bylo-li tedy napadeným rozsudkem rozhodnuto mimo jiné o peněžitých nárocích ve výši 6.993,- Kč, 3.591,- Kč, 2.030,10 Kč, 545,10 Kč, 3.937,50 Kč, 3.307,50 Kč a 1.090,20 Kč, je přípustnost dovolání proti těmto částem výroku pod bodem I rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyloučena. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2010, sp. zn. 32 Cdo 893/2010).

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v uvedeném rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Ve zbývajícím rozsahu, směřujícím proti rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku přisuzující žalobkyni částku 209.394,22 Kč, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o jehož zrušení uplynutím dne 31. prosince 2012 rozhodl Ústavní soud v nálezu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť podmínky přípustnosti podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. nebyly v posuzované věci naplněny.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003).

Dovolatelka otázku, která by měla opodstatnit závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce, výslovně nezformulovala. Právní otázka odpovídající kritériím stanoveným v § 237 odst. 3 o. s. ř. je však zahrnuta v dovolací námitce, jejímž prostřednictvím dovolatelka zpochybnila správnost postupu odvolacího soudu při výkladu projevu vůle; odvolací soud při odstraňování pochybností o obsahu smlouvy nedostál požadavkům formulovaným v ustálené judikatuře dovolacího soudu.

S takovým závěrem se pak v poměrech souzené věci pojí též posouzení dovolání jako důvodného, neboť z něho vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn po právu.

Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o vůli jím projevené), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v § 35 odst. 2 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy (o něž se jedná v souzené věci) speciálně v § 266 obch. zák.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).

Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Např. v rozsudku ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, a v rozsudku ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení § 266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem dle § 266 obch. zák. lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat.

Odvolací soud správně zdůraznil, že pro posouzení právní povahy ujednání není rozhodný užitý právní pojem, nýbrž obsah ujednání, z něhož je zřejmé, k čemu směřovala vůle stran. Okolnostmi, z nichž lze dovodit skutečnou vůli, kterou strany ve sporném ujednání projevily, se však nezabýval a vůli stran (jejich úmysl) způsobem stanoveným v zákoně a vysvětleným judikaturou nezkoumal. Neprovedl ostatně ani elementární výklad jazykového vyjádření obsaženého v ujednání. Závěr o tom, že sporným ujednáním byla sjednána smluvní pokuta, založil toliko na argumentu, že ujednání naplňuje znaky dohody o smluvní pokutě a že jeho smyslem je zajištění řádného plnění závazku. Nikterak se přitom nevypořádal s možností, jíž nasvědčuje samotná dikce zkoumaného ujednání, totiž zda úmyslem stran nebylo sjednat rozvazovací podmínku ve smyslu ustanovení § 36 odst. 2 věty druhé obč. zák. v tom smyslu, že žalobkyně poskytuje žalované slevu z ceny pod podmínkou, že cena bude zaplacena včas. Nelze přehlédnout, že účelem též takového ujednání je motivace dlužníka k řádnému a včasnému splnění jeho povinnosti. Za tohoto stavu nelze než uzavřít, že dovoláním zpochybněné právní posouzení této otázky odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné.

Absencí úvahy o vůli smluvních stran je zatížen též dovoláním napadený právní závěr o možnosti aplikace ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák. Odvolací soud v rámci posouzení, zda sporné ujednání netrpí neurčitostí z důvodu neexistence smluvních podmínek, na něž se v něm odkazuje, dospěl k závěru o možnosti překlenout nedostatek ujednání o splatnosti ceny aplikací uvedeného ustanovení, aniž se přitom jakkoliv zabýval tím, zda skutečně odpovídá vůli stran při uzavírání smlouvy, z logiky věci zejména vůli žalované jako dlužníka, vázat poskytnutou slevu (ať již se jedná o smluvní pokutu či o jiný právní instrument) na dodržení takto stanovené splatnosti, pro niž je příznačná nejen přísnost vůči dlužníku, nýbrž též abstraktnost, s níž by se v souvislostech souzené věci nutně pojilo riziko opakovaných neshod stran v otázce, zda bylo v konkrétním případě plněno bez zbytečného odkladu či nikoliv. I v tomto ohledu je tedy právní posouzení odvolacího soudu neúplné, v důsledku čehož nemůže obstát navazující závěr o tom, že zkoumané ujednání není stiženo neplatností pro neurčitost.

Závěr odvolacího soudu o tom, že příslušné faktury byly dovolatelce doručeny, je závěrem skutkovým, který dovolatelka úspěšně zpochybnit nemůže. V dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Závěr o tom, že platba není platbou bez zbytečného odkladu, je však závěrem právním (jedná se o výsledek aplikace § 340 obch. zák. na zjištěný skutkový stav věci), a dovolatelce je třeba přisvědčit v tom ohledu, že skutkový závěr, podle něhož byly ceny za poskytnutou službu hrazeny zpravidla do jednoho měsíce od obdržení příslušného daňového dokladu, takový právní závěr učinit neumožňuje. Je tomu tak nejen v důsledku užití relativizujícího pojmu „zpravidla“, v jehož důsledku nelze dovodit, že tomu tak bylo i v případě předmětné konkrétní platby, nýbrž též proto, že uvedený skutkový závěr podává zprávu toliko o horním limitu doby plnění (platbou do jednoho měsíce je i platba učiněná následující den). I v této otázce byl tedy dovolací důvod nesprávného právního posouzení uplatněn opodstatněně.

Zabývat se zbývajícími dovolacími námitkami by za této procesní situace bylo předčasné a tudíž procesně nehospodárné.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není v části, v níž je proti němu dovolání přípustné, správné, Nejvyšší soud je v této části, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v příslušné části výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 17. září 2013

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru