Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 309/2020Usnesení NS ze dne 20.05.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.309.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2382/20


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 309/2020-205

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně MASO UZENINY PÍSEK, a. s., se sídlem v Praze 4, Novodvorská 1062/12, identifikační číslo osoby 26419793, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalované HLET s. r. o., se sídlem v Mělníku, Českolipská 2735, identifikační číslo osoby 04236203, zastoupené Mgr. Miroslavem Kadlecem, advokátem se sídlem v Dubé 4, o zaplacení částky 90 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 20 C 122/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 2019, č. j. 17 Co 257/2018-171, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 050 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 2. 7. 2018, č. j. 20 C 122/2017-128, uložil žalované zaplatit žalobkyni 90 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a odvolacího řízení (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem výrokům, podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny nebyly. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání odmítla argumentaci žalobkyně, ztotožnila se s napadeným rozhodnutím a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně aby je zamítl.

Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se při řešení otázky, zda lze výkladem smlouvy, pro niž zákon stanoví požadavek písemné formy, dovozovat vůli stran, která není v písemném vyhotovení této smlouvy žádným způsobem vtělena, odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4515/2017 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), je její odkaz na uvedené rozhodnutí nepřiléhavý. Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí zabýval určitostí projevu vůle v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Odvolací soud však v projednávané věci posuzoval právní jednání podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb, občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, vysvětlil, že „občanský zákoník … opouští důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník … a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě - u vícestranných právních jednání - společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, uplatní se objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen“. Jestliže odvolací soud při výkladu písemně uzavřené smlouvy o obchodním zastoupení vycházel nejen z textu samotné smlouvy, ale přihlédl i k předsmluvní komunikaci mezi zástupci účastnic a k jejich následnému chování, postupoval v souladu se zmiňovanou judikaturou Nejvyššího soudu.

Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelkou formulovaná otázka, zda „je institut splatnosti provize obchodního zástupce odlišným institutem od okamžiku vzniku nároku obchodního zástupce na provizi“, neboť na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a neučinil ohledně ní žádný závěr. Nejvyšší soud zdůraznil v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Dovolání není přípustné ani pro řešení otázek, zda „lze posuzovat okamžik vzniku nároku obchodního zástupce na provizi ve vazbě na splatnost provize, když taková vazba nebyla mezi smluvními stranami sjednána“ a „obsahuje-li smlouva o obchodním zastoupení dva druhy provize, každou s odlišnou splatností, je možno z odlišně sjednané splatnosti usuzovat, že i okamžik vzniku nároku obchodního zástupce na provizi byl sjednán pro každou z provizí odlišně“. Uvedené otázky jsou totiž ve skutečnosti otázkami skutkovými, neboť dovolatelka jimi napadá zjištěný obsah smlouvy, k němuž odvolací soud dospěl výkladem vůle účastnic. Nejvyšší soud přitom již v minulosti vysvětlil, že zjišťování obsahu smlouvy je zjištění skutkové (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod číslem 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 46, rozsudek ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 175/2012, usnesení ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1814/2014, či usnesení ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3162/2014). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Přípustnost dovolání nezakládá rovněž řešení otázky, kdy vzniká obchodnímu zástupci nárok na odměnu, není-li mezi stranami tento okamžik sjednán, neboť takto formulovanou otázkou dovolatelka zakládá kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci. Dovolatelka pomíjí, že při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Podle skutkových zjištění odvolacího soudu v projednávané věci účastnice ve smlouvě o obchodním zastoupení vznik práva žalované na paušální odměnu kromě činností uvedených v čl. II. smlouvy nepodmínily.

Přípustnost dovolání tak nezakládá ani otázka, čím se řídí práva a povinnosti stran, pokud nejsou mezi stranami sjednány, v níž dovolatelka argumentuje ve prospěch nutnosti aplikace zákonné úpravy. Jelikož odvolací soud své rozhodnutí založil na názoru, že mezi stranami okolnosti vzniku práva žalované na paušální provizi upraveny byly (jak nastíněno výše), dovolatelkou uvedenou otázkou se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nezabýval a neučinil ohledně ní žádný závěr.

Obdobně se odvolací soud nezabýval ani další dovolatelkou formulovanou otázkou, zda lze sjednat splatnost provize k dřívějšímu okamžiku, než je okamžik vzniku práva na provizi. Ani pro řešení této otázky proto nemůže být přípustnost dovolání založena.

Dovolání není přípustné rovněž pro řešení otázky, zda může nárok obchodního zástupce na provizi vzniknout v případě, kdy obchodní zástupce nevyvíjel žádnou činnost směřující k uzavření zprostředkovávaného obchodu. Odvolací soud dospěl k již zmiňovanému skutkovému závěru, že účastnice sjednaly nárok žalované na nepodmíněnou paušální odměnu po dobu prvních tří měsíců účinnosti smlouvy, přičemž uvedené smluvní ujednání má (v souladu s dovolatelkou citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 104/04, in www.usoud.cz) přednost před zákonnou úpravou občanského zákoníku. Jelikož odvolací soud nárok žalobkyně posuzoval ve světle smluvního ujednání, ohledně dovolatelkou formulované otázky, která vychází toliko ze zákonné úpravy obchodního zastoupení, neučinil žádný závěr a na jejím řešení napadené rozhodnutí nezaložil. Jak již bylo shora uvedeno, takováto otázka proto přípustnost dovolání nezakládá.

Námitkou, že odvolací soud věc po právní stránce posoudil jinak, než účastník řízení a soud prvního stupně, aniž by dovolatelku poučil podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., dovolatelka ve skutečnosti namítá vadu řízení. Tvrzení dovolatelky o vadě řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Dovolatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i proti druhému a třetímu výroku, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání proti rozhodnutím o nákladech řízení není přípustné. Nejvyšší soud tak dovolání i v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 20. 5. 2020

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru