Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 3074/2019Usnesení NS ze dne 11.11.2019

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3074.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 192/20


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 3074/2019-568

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně MARQVEL, s.r.o., v likvidaci, se sídlem v Českém Dubu, Husova 22, PSČ 463 43, identifikační číslo osoby 27323552, zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 637/6, proti žalované UNISOF ES, spol. s r.o., se sídlem v Pěnčíně, Alšovice 1, PSČ 468 21, identifikační číslo osoby 62742531, zastoupené JUDr. Mgr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 476/10, o zaplacení 1 633 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem– pobočky v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 54/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019, č. j. 8 Cmo 318/2014-412, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 160 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Mgr. Jaroslava Grince, Ph.D.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím, představující kupní cenu automobilu dohodnutou v kupní smlouvě uzavřené dne 12. 2. 2007 mezi společností PALAS GRAND, s.r.o (dále jen „PALAS“) jako prodávající a žalovanou jako kupující. Žalovaná kupní cenu PALAS nezaplatila, přičemž smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. 8. 2009, uzavřenou mezi žalobkyní jako postupníkem a PALAS jako postupitelem byl nárok na zaplacení kupní ceny postoupen žalobkyni.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. 6. 2014, č. j. 38 Cm 54/2011-241, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 6. 2014, č. j. 38 Cm 54/2011-238, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že PALAS nemohla žalobkyni platně postoupit svou pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. 8. 2009, neboť tato pohledávka zanikla tím, že žalovaná na základě dohody mezi PALAS a společností CAC LEASIGN, a.s. (dále jen „CAC“), která pro PALAS zajišťovala provozní financování, zaplatila kupní cenu vozidla přímo CAC.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání.

Rozsudkem ze dne 15. 6. 2015, č. j. 8 Cmo 318/2014-292, Vrchní soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4520/2015, odmítnuto. Citované usnesení Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek odvolacího soudu byly následně zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 1544/16.

V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, včetně jeho závěru o ústní změně písemně uzavřené kupní smlouvy ohledně způsobu placení a platebního místa. Odvolací soud uzavřel, že závazek k zaplacení kupní ceny žalovaná splnila a že neexistující pohledávka za žalovanou nemohla být na žalobkyni platně postoupena.

Žalobkyně podala proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.).

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a sice otázky, zda lze písemně uzavřenou smlouvu, která obsahuje ujednání, že může být měněna jen písemně, platně měnit ujednáními v ústní formě, a dále otázky výkladu § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř., in concreto zda „je v souladu s procesními předpisy postup odvolacího soudu, zopakuje-li odvolací soud v rámci dokazování podstatnou část důkazů, kdy poté zjistí jiný skutkový stav věci, aniž by přihlédl k úvahám soudu prvního stupně, které nemají oporu v provedeném dokazování (a tyto ani nehodnotí)“.

Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku změny smlouvy. Ke změně smlouvy podle dovolatelky nedošlo. Veškeré změny smluvních ujednání činily smluvní strany v minulosti vždy písemně, nikoli ústně. Navíc zaměstnanec PALAS, který měl podle odvolacího soudu souhlasit se změnou předmětné smlouvy (změnou platebního místa), nebyl ke změně smluv vůbec oprávněn. Dovolatelka dále namítá, že skutková zjištění, z nichž při svém rozhodování odvolací soud vycházel, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, resp. s důkazy, jejichž provedení dovolatelka navrhovala. Odvolací soud se s jejími důkazními návrhy nijak nevypořádal a bez dalšího je neprovedl.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, resp. aby rozsudek odvolacího soudu změnil.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud, jsa vázán právním názorem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky), projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony– podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ani jedna ze dvou otázek, které dovolatelka formulovala a o nichž uvedla, že dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

Otázkou ústní změny obsahu písemně uzavřené smlouvy (u které dovolatelka zároveň odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 890/2006, aniž by však z obsahu dovolání bylo možno dovodit, že formulovala další právní otázku) se zabýval Ústavní soud v již citovaném nálezu ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 1544/16. V něm se ztotožnil se závěrem vysloveným v nálezu Ústavního ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1246/11, že „písemně uzavřenou smlouvu se sjednanou výhradou změn v písemné podobě lze změnit i jinou formou (např. ústně učiněnými právními úkony), není-li včas namítána jejich relativní neplatnost; tento závěr se netýká smluv, u nichž písemnou formu stanoví zákon.“ Toto rozhodnutí je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby, tedy i pro Nejvyšší soud, a proto tato otázka nemůže přípustnost dovolání založit. Dovolatelka navíc staví své právní posouzení otázky změny smlouvy na jiném skutkovém základě, než jak jej zjistil odvolací soud. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem v mezích právních otázek vytyčených dovolatelem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, jež jsou – stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).

U otázky výkladu § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolatelka přehlíží, že touto otázkou se odvolací soud nezabýval, neřešil ji a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Kritika dovolatelky týkající se postupu odvolacího soudu při provádění důkazů (včetně tvrzení o neprovedení navržených důkazů) představuje námitku vad řízení a je tedy irelevantní, neboť podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Tyto námitky nezahrnují žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení odvolací soud založil své rozhodnutí a která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž vzhledem ke shora uvedenému založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil.

Irelevantní jsou rovněž námitky dovolatelky (uplatněné zejména v doplnění dovolání) směřující proti skutkovým zjištěním soudů, včetně Ústavního soudu. Správnost skutkového stavu věci totiž v dovolacím řízení nelze v žádném ohledu zpochybnit. Dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. Například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení však není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 11. 11. 2019

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru