Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 3050/2011Rozsudek NS ze dne 12.08.2013

HeslaOdpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků
Pojištění odpovědnosti za škodu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3050.2011.1
Dotčené předpisy

§ 439 obč. zák.

§ 827 obč. zák.

§ 420 obč. zák.

§ 427 obč. zák.

§ 2 písm. f) předpisu č. 168/1999 Sb.

§ 6 odst. 1 předpisu č. 168/1999 Sb.

§ 438 odst. 1 obč...

více

přidejte vlastní popisek

32 Cdo 3050/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, proti žalovanému T. P., zastoupenému Mgr. Jakubem Oniskem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 7, PSČ 120 00, o zaplacení částky 2,500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 48/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2010, č. j. 17 Co 289/2010-222, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil (v pořadí čtvrtý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 47 C 48/2005-197, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 2,500.000,- Kč.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že dne 30. května 2002 došlo k dopravní nehodě, které byl účasten osobní automobil, jehož provozovatelem byla jako leasingový nájemce společnost KTC INTERNATIONAL, spol. s r. o., (dále též jen „provozovatel“) a který v době dopravní nehody řídil žalovaný. Žalovaný v době nehody řídil pod vlivem alkoholu; stran svého tvrzení, že alkohol požil až po nehodě, neunesl důkazní břemeno. Žalovaný nebyl zaměstnancem provozovatele a vozidlo měl půjčené. Nebylo též prokázáno, že by vykonával pro provozovatele činnost, ani že by mu provozovatel předal vozidlo před nehodou v době, kdy již byl pod vlivem alkoholu. Trestní stíhání žalovaného bylo podmíněně zastaveno. Vozidlo bylo pojištěno u žalobkyně pojistnou smlouvou číslo …, o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Ke dni 24. července 2007 žalobkyně zaplatila na pojistných plněních jednak poškozenému J. M., jednak Všeobecné zdravotní pojišťovně celkem částku 7,443.871,- Kč a na rentě (J. M.) prozatím dalších 886.131,- Kč.

Odvolací soud se ztotožnil též s právním posouzením, na němž – jsa v rozhodných otázkách vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v jeho předchozích, kasačních rozhodnutích – soud prvního stupně založil svůj rozsudek. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu správně aplikoval ustanovení § 827, § 420 a § 439 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2004 a na základě toho správně dovodil, že žalobkyně uplatnila proti žalovanému právo na náhradu škody z titulu regresu, když jí svědčilo postavení pojistitele provozovatele vozidla. Přitom poškozený J. M. měl možnost domáhat se náhrady škody jak podle ustanovení § 420 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) proti žalovanému jako řidiči vozidla, které škodu způsobilo, tak podle ustanovení § 431 obč. zák. proti provozovateli vozidla, které škodu způsobilo, přičemž odpovědnost obou těchto subjektů ve vztahu k poškozenému je podle ustanovení § 438 obč. zák. společná a nerozdílná. Žalobkyně jako pojistitel plnila za provozovatele vozidla, tj. za pojištěného, poškozenému a přešla na ni podle ustanovení § 827 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2004 práva provozovatele vozidla (pojištěného), tedy i právo na vypořádání společné a nerozdílné odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 439 obč. zák. Odvolací soud zdůraznil, že provozovatel vozidla neporušil žádnou svou povinnost, zatímco žalovaný porušil základní povinnost řidiče tím, že řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, soud prvního stupně proto správně dovodil, že žalobkyně má právo požadovat od něj celou částku tak, jak by k tomu byl podle ustanovení § 439 obč. zák. oprávněn provozovatel vozidla, který neměl na vzniklé škodě žádnou účast. Dovodil dále, že vzhledem k tomu, že se jedná o nárok podle ustanovení § 439 obč. zák., který přešel na pojistitele, odvíjí se promlčecí doba až od vyplacení pojistného plnění. Ztotožnil se též se závěrem soudu prvního stupně, že nejsou splněny podmínky pro snížení náhrady škody podle ustanovení § 450 obč. zák., a to především proto, že sama žalobkyně oproti tomu, co vyplatila, regresní náhradu několikanásobně snížila, přičemž ani okolnosti nehody ve prospěch žalovaného nesvědčí.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel zpochybnil především závěr odvolacího soudu, že nárok žalobkyně není promlčen. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 32 Odo 1006/2005, a namítl, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 827 občanského zákoníku, ve znění účinném do 1. ledna 2005, § 427 občanského zákoníku a § 2 písm. f) a § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném do 28. září 2005 (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“) Z těchto ustanovení podle jeho názoru vyplývá, že v případě, kdy provozovatel vozidla řidiči svěřil vozidlo, odpovídá provozovatel za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Pojištěným ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb. byl tedy provozovatel vozidla a nikoliv řidič. Provozovatel vozidla má pak vůči řidiči právo na náhradu škody, kterou musel vyplatit. Právo na náhradu škody přechází podle ustanovení § 827 obč. zák. na pojišťovnu a pro tento nárok se uplatní promlčecí doba podle právní úpravy odpovědnosti za škodu stanovené v § 106 odst. 1 obč. zák.; rozhodující pro počátek běhu promlčecí doby je tedy okamžik vědomosti o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, nikoliv až datum výplaty pojistného plnění poškozenému. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 2941/1999, vyjádřil dovolatel přesvědčení, že nárok originární, promlčitelný v tříleté promlčecí době, by žalobkyni mohl vzniknout pouze proti pojištěnému, ke vzniku takového nároku však chybí splnění podmínek stanovených v § 10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.

Dovolatel dále vytknul odvolacímu soudu, že na danou věc nesprávně aplikovaly ustanovení §§ 438 a 439 obč. zák. Namítl též, že pokud soud prvního stupně chtěl použít ustanovení § 439 obč. zák., měl zjišťovat, v jaké míře odpovídal žalovaný a v jaké provozovatel vozidla. To však neučinil a proto zjištěný skutkový stav není dostatečný pro rozhodnutí ve věci podle tohoto chybného výkladu právních předpisů.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu (v otázce promlčení nároku), který dřívější rozhodnutí zrušil.

Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Podle ustanovení § 420 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (odstavec 1). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 3).

Podle ustanovení § 427 obč. zák. fyzické a právnické osoby provozující dopravu odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu (odstavec 1). Stejně odpovídá i jiný provozovatel motorového vozidla, motorového plavidla, jakož i provozovatel letadla (odstavec 2).

Podle ustanovení § 428 obč. zák. své odpovědnosti se nemůže provozovatel zprostit, jestliže škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Jinak se odpovědnosti zprostí, jen jestliže prokáže, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat.

Podle ustanovení § 438 odst. 1 obč. zák. způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně.

Podle ustanovení § 439 obč. zák. kdo odpovídá za škodu společně a nerozdílně s jinými, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody.

Podle ustanovení § 827 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2004, pokud pojistitel nahradil za pojištěného škodu, přechází na něj právo pojištěného na náhradu škody nebo jiné obdobné právo, které mu v souvislosti s jeho odpovědností za škodu vzniklo proti jinému. Přešlo-li na pojistitele právo na náhradu škody proti fyzické osobě, platí při jeho uplatňování přiměřeně ustanovení § 450.

Podle ustanovení § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. pro účely tohoto zákona se rozumí pojištěným ten, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti vztahuje.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. pojištění odpovědnosti se vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě.

V pořadí první z dovolacích námitek se míjí s právním posouzením, na němž je napadené rozhodnutí založeno. Odvolací soud neřešil otázku, zda pojištěným ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb. byl vedle provozovatele vozidla též řidič (za pojištěného označil pouze provozovatele) a pohledávku, z jejíhož titulu přiznal žalobkyni požadované peněžní plnění, neposoudil jako právo provozovatele vozidla vůči řidiči na náhradu škody podle ustanovení § 420 obč. zák. (což je přes nepřesnost, jíž je zatížena formulace druhé věty ve druhém odstavci na straně 7 napadeného rozhodnutí, nade vši pochybnost zřejmé z navazující právní argumentace), nýbrž jako právo toho ze solidárně odpovědných subjektů, jenž plnil poškozenému, vůči druhému solidárně odpovědnému, na vypořádání podle účasti na způsobení vzniklé škody podle ustanovení § 439 obč. zák. Bylo to podle závěrů odvolacího soudu toto právo, nikoliv právo na náhradu škody, které přešlo podle ustanovení § 827 obč. zák. na žalující pojišťovnu, která poškozenému plnila za pojištěného provozovatele. Tento nárok odvolací soud posoudil jako nárok nový, jenž se promlčuje v obecné tříleté době podle ustanovení § 101 obč. zák. běžící až od vyplacení pojistného plnění (srov. k tomu též závěry rozsudku odvolacího soudu ze dne 24. března 2009, sp. zn. 17 Co 474/2008-158, na něž napadené rozhodnutí v bližším odkazuje). Právní názor, že nárok na vypořádání mezi solidárně odpovědnými subjekty podle účasti na způsobení vzniklé škody podle ustanovení § 439 obč. zák. je novým nárokem, vzniklým v důsledku plnění poškozenému, dovolatel nezpochybnil, a kdyby jej zpochybnil, učinil by tak nedůvodně.

Z téhož důvodu neobstojí odkaz na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 32 Odo 1006/2005, vydané v dovolacím řízení, v němž dovolatel vymezil otázky, zda pojištěným z odpovědnosti za škodu je řidič odlišný od provozovatele a zda nárok podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b), resp. podle § 10 odst. 2 písm. c), odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., je nárokem na náhradu škody či jiným, originárním nárokem. Je ostatně na místě zdůraznit, že citované rozhodnutí je usnesením, jímž Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, tedy rozhodnutím toliko procesním, jehož podstatou je závěr, že Nejvyšší soud napadené rozhodnutí dovolacímu přezkumu nepodrobí, neboť k tomu nejsou splněny zákonem stanovené předpoklady. V poslední řadě je pak třeba poukázat na to, že již při posouzení přípustnosti dovolání je dovolací soud vázán obsahovým vymezením uplatněných dovolacích důvodů; z právních závěrů, které dovolatel jakkoliv nezpochybnil, je nucen vycházet. V rozsudku ze dne 30. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 2941/99, jímž dovolatel též argumentuje, pak Nejvyšší soud rovněž řešil jiné právní otázky než ty, na nichž je založeno napadené rozhodnutí.

Argumenty, jejichž prostřednictvím dovolatel zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu o počátku běhu a délce promlčecí doby, tedy neobstojí. Na okraj lze ostatně poznamenat, že Nejvyšší soud vychází ve své ustálené rozhodovací praxi z názoru, že rozumí-li se podle ustanovení § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. pro účely tohoto zákona pojištěným ten, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti vztahuje, a podle ustanovení § 6 odst. 1 tohoto zákona se pojištění odpovědnosti za škodu vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě, je třeba za pojištěného považovat nejen provozovatele vozidla, ale i osobu odlišnou od provozovatele, která vozidlo tohoto provozovatele v době dopravní nehody řídila a za škodu odpovídá. Pojištění odpovědnosti za škodu podle uvedeného zákona tak dopadá jak na odpovědnost osoby provozovatele vozidla podle § 427 a násl. obč. zák., tak i na osoby odpovídající za škodu podle § 420 obč. zák., například na řidiče vozidla. Ustanovení § 427 obč. zák. upravující odpovědnost provozovatele za škodu způsobenou provozem motorového vozidla není ve vztahu k obecné odpovědnosti podle § 420 obč. zák. ustanovením speciálním, nýbrž obě skutkové podstaty stojí vedle sebe. Odpovědnost provozovatele motorového vozidla za škodu způsobenou jeho provozem podle § 427 a násl. obč. zák. proto nevylučuje odpovědnost řidiče tohoto vozidla, který způsobil škodu při téže škodní události porušením právní povinnosti podle § 420 odst. 1 obč. zák. V případě plurality odpovědných subjektů (řidiče a provozovatele vozidla) tudíž závisí na pojistiteli, který plnil z titulu pojištění odpovědnosti za škodu poškozenému, vůči kterému z nich (případně zda vůči oběma) uplatní své postihové právo vyplývající z ustanovení § 10 zákona č. 168/1999 Sb. (srov. např. rozsudky ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007, ze dne 11. března 2008, sp. zn. 25 Cdo 1778/2007, ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 25 Cdo 2871/2007, ze dne 20. července 2010, sp. zn. 32 Cdo 2875/2009, ze dne 22. září 2010, sp. zn. 23 Cdo 648/2009, ze dne 29. března 2011, sp. zn. 25 Cdo 4321/2008, a ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4173/2009). Tyto subjekty totiž odpovídají za škodu společně a nerozdílně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 25 Cdo 931/2008, ze dne 22. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 648/2009, a ze dne 10. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4373/2010).

K námitce, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §§ 438 a 439 obč. zák., chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Není zřejmé ani to, zda tato ustanovení neměla být podle názoru dovolatele na zjištěný skutkový stav věci aplikována vůbec anebo zda být aplikována měla, leč jinak, resp. s jiným výsledkem. Takto nedostatečně vymezený dovolací důvod neumožňuje dovolací přezkum. Lze toliko v obecné poloze odkázat na shora citované judikatorní závěry připouštějící stav, kdy provozovatel vozidla a od něho odlišný řidič, který škodu způsobil, odpovídají poškozenému za škodu společně, a to vzhledem k ustanovení § 438 odst. 1 obč. zák. solidárně. Závěr odvolacího soudu, že žalující pojišťovna nahradila poškozenému škodu toliko za provozovatele vozidla, dovoláním zpochybněn není, Nejvyšší soud z něho tudíž vychází. Pak se ovšem jeví jako správné právní posouzení zvolené odvolacím soudem, podle něhož právo provozovatele vozidla, jenž jako jeden ze dvou solidárně odpovědných subjektů nahradil tímto způsobem (prostřednictví pojišťovny, cestou pojistného plnění) poškozenému škodu, vůči řidiči (dovolateli) jako druhému ze solidárně zavázaných dlužníků, na vypořádání podle účasti na způsobení vzniklé škody, ve smyslu ustanovení § 439 obč. zák., přešlo jako tzv. jiné obdobné právo podle ustanovení § 827 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2004, na žalující pojišťovnu.

Přitakat nelze ani námitce, že skutkový stav věci nebyl zjištěn v rozsahu umožňujícím aplikaci ustanovení § 439 obč. zák., dospěl-li odvolací soud na základě učiněných skutkových zjištění ke skutkovému závěru, že provozovatel vozidla neměl na vzniklé škodě žádnou účast. Námitku, že tento skutkový závěr či příslušná skutková zjištění nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), dovolatel neuplatnil a uvedený závěr ani jinak nezpochybnil.

Nezbývá než uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích důvodů je napadené rozhodnutí odvolacího soudu správné. Vady řízení uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu nezjistil.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.; dovolatel s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů v něm vynaložených právo a úspěšné žalobkyni v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. srpna 2013

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru