Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2991/2019Usnesení NS ze dne 31.03.2021

HeslaPrávní moc rozhodnutí
Zastavení řízení
Zpětvzetí návrhu na zahájení řízení
Doručování
KategorieA
EcliECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.2991.2019.1
Dotčené předpisy

§ 96 o. s. ř.

§ 168 odst. 2 o. s. ř.

§ 159 o. s. ř.

§ 79 odst. 3 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2991/2019-377

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka del Favero, Ph.D, ve věci žalobkyně IFIS investiční fond, a. s., se sídlem v Brně, Trnitá, Čechyňská 419/14a, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 24316717, zastoupené Mgr. Markem Indrou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, proti žalované FOCUS DEVELOPMENT a. s., se sídlem v Bystřici pod Hostýnem, Masarykovo nám. 136, PSČ 768 61, identifikační číslo osoby 26283328, zastoupené Mgr. Františkem Kelem, advokátem, se sídlem v Tlumačově, Sportovní 451, o zaplacení částky 10 269 478,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 20/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019, č. j. 28 Co 262/2017-332, takto:

Dovolání se zamítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 13. 6. 2017, č. j. 6 C 20/2014-309, jímž Okresní soud v Kroměříži zamítl návrh žalované na zastavení řízení z důvodu překážky věci zahájené.

2. V souzené věci se původní žalobkyně JUDr. Kateřina Martínková jako insolvenční správkyně úpadce UNIBON – spořitelní a úvěrní družstvo „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 25053892, žalobou podanou dne 17. 7. 2014 po žalované domáhala zaplacení částky 10 269 478,88 Kč se smluvním úrokem z úvěru a smluvním úrokem z prodlení, a to na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 1. 10. 2007. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne 9. 9. 2016, č. j. 6 C 20/2014-185, připustil, aby do řízení na místo původní žalobkyně vstoupila nynější (v záhlaví označená) žalobkyně.

3. Při jednání Okresního soudu v Kroměříži konaném dne 30. 5. 2017 žalovaná předložila návrh, aby řízení bylo zastaveno z důvodu překážky věci zahájené, kterou mělo představovat řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 192/2013, v níž je žalobcem UNIBON – spořitelní a úvěrní družstvo „v likvidaci“ a jehož předmětem je týž nárok jako ve zde souzené věci. Žalovaná argumentovala, že toto řízení stále probíhá, neboť usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 31. 5. 2014, č. j. 8 C 192/2013-63, jímž bylo toto řízení zastaveno, jí nebylo doručeno, resp. nebylo jí soudem ani zasláno, a doložka právní moci, která měla nastat dne 31. 5. 2014, je tedy na něm vyznačena nesprávně.

4. Soud prvního stupně zjistil ze spisu tamního soudu vedeného pod sp. zn. 8 C 192/2013, že žalobce UNIBON – spořitelní a úvěrní družstvo „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 25053892, podal dne 27. 5. 2013 žalobu proti žalované FOCUS DEVELOPMENT a. s., identifikační číslo osoby 26283328, o zaplacení částky 10 294 448,05 Kč s příslušenstvím, v níž uplatnil stejná tvrzení jako původní žalobkyně ve zde souzené věci a k jejich prokázání navrhl jako důkazy shodně mimo jiné smlouvu o úvěru ze dne 1. 10. 2007 a dohodu o uznání závazku ze dne 30. 6. 2009. Podáním ze dne 19. 8. 2013 vzal žalobce žalobu v celém rozsahu zpět. Okresní soud v Kroměříži rozhodl unesením ze dne 15. 5. 2014, č. j. 8 C 192/2013-63, že řízení se zastavuje a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; usnesení bylo doručováno pouze právní zástupkyni žalobce.

5. Soud prvního stupně se ztotožnil s názorem vysloveným v komentářové literatuře, že postup, při němž se usnesení o zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu nedoručuje žalovanému, jenž o existenci řízení neměl vědomost nebo ji mít nemohl, na což se usuzuje z faktu, že mu nebyl doručen návrh, sice není možná procesně čistý, ale je praktický a odpovídá zaužívané soudní praxi. Na základě toho dospěl k závěru, že usnesení o zastavení řízení ve věci sp. zn. 8 C 192/2013 nabylo dne 31. 5. 2014 právní moci.

6. Odvolací soud ve svém rozhodnutí sice předeslal, že doručení usnesení o zastavení řízení oběma účastníkům má být obecným principem vedení občanského soudního řízení, a je si proto vědom, že předmětné usnesení by v zásadě mělo být doručováno oběma účastníkům řízení, citoval však týž názor, jímž argumentoval soud prvního stupně, a usoudil, že za situace, jež v řízení nastala, tj. že žalobce vzal žalobu po jejím podání zpět, a „vzhledem k určité specifičnosti doručování rozhodnutí za takové situace“, lze akceptovat závěry soudu prvního stupně, a vycházet tedy z doložky právní moci, jíž je usnesení o zastavení řízení opatřeno.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Žalovaná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, jež má za přípustné pro řešení otázek procesního práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených, totiž a) zda se usnesení soudu o zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu (žaloby) na zahájení nalézacího řízení doručuje oběma (všem) účastníkům řízení, b) zda občanský soudní řád obsahuje výjimky, kdy se usnesení soudu o zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu (žaloby) na zahájení nalézacího řízení oběma (všem) účastníkům řízení nedoručuje, c) zda se právní moc usnesení soudu o zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu (žaloby) na zahájení nalézacího řízení vypočítává od okamžiku doručení tomu účastníkovi (zpravidla žalobci), který zpětvzetí učinil, a d) zda nabývá právní moci usnesení soudu o zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu (žaloby) na zahájení nalézacího řízení, které nebylo doručováno druhému účastníkovi řízení (zpravidla žalovanému).

8. Dovolatelka prosazuje názor, že odvolací soud tyto otázky nesprávně posoudil a jeho závěry nemohou obstát v kontextu s ustanoveními §§ 1, 3, 96 odst. 1, 2 a 4, 158, 159, 167 a 168 občanského soudního řádu. Argumentuje, že proti usnesení o zastavení řízení je přípustné odvolání, a nebylo-li usnesení doručeno, nemohlo nabýt právní moci. Zdůrazňuje, že každý subjekt má právo dozvědět se, že proti němu byla podána žaloba, a rovněž, proč případně taková žaloba byla vzata zpět ještě před jejím projednáním, a to bez výjimky. Postup soudu, který není „procesně čistý“, má za nepřípustný, byť se může jevit praktickým.

9. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

10. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. Za podstatu problému, který by měl být dovolacím soudem řešen, považuje chybné vyznačení doložky právní moci na usnesení o zastavení řízení, od něhož se odvíjel její postup v řízení sp. zn. 6 C 20/2014, zejména úvaha o možnosti podat opětovně žalobu, a upozorňuje, že problematika chybně vyznačené doložky právní moci již byla vyřešena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1057/2003 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), dovolání má proto za nepřípustné. Právní posouzení soudů nižších stupňů má za správné a tvrdí, že jejich postupem nemohlo dojít k poškození práv dovolatelky, protože té v řízení sp. zn. 8 C 192/2013 nevznikly žádné náklady. Zastavením řízení pro překážku litispendence by naopak došlo k poškození jejích práv.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolatelkou otevřená otázka (podle obsahu jde o otázku jedinou), zda k tomu, aby nabylo právní moci usnesení, jímž bylo zastaveno řízení pro zpětvzetí žaloby, k němuž došlo dříve, než byl žalovanému doručen stejnopis žaloby, je třeba doručení tohoto usnesení žalovanému, je otázkou, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí a která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.

IV. Důvodnost dovolání

14. Důvodné však dovolání není, neboť odvolací soud tuto otázku řešil ve výsledku správně a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.) není tudíž naplněn.

15. Podle § 96 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela (odstavec 1). Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví (odstavec 2 věta první). Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení (odstavec 3). Ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání (odstavec 4).

16. Ustanovení § 168 odst. 2 o. s. ř. stanoví, že usnesení doručí soud účastníkům, je-li proti němu odvolání nebo dovolání nebo jestliže to je třeba pro vedení řízení anebo jde-li o usnesení, kterým se účastníkům ukládá nějaká povinnost.

17. Podle § 201 o. s. ř. účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.

18. Ustanovení § 202 odst. 1 o. s. ř. obsahuje taxativní výčet usnesení, proti nimž odvolání není přípustné; usnesení o zastavení řízení v něm uvedeno není.

19. Podle § 167 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku. Ustanovení § 159 o. s. ř. stanoví, že doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci.

20. Komentářová literatura se k otázce, zda je nutno žalovanému doručovat usnesení, jímž bylo zastaveno řízení pro zpětvzetí žaloby, k němuž došlo dříve, než byl žalovanému doručen stejnopis žaloby, vyjadřuje jen sporadicky.

21. V díle JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. § 79-180 občanského soudního řádu. 3. vydání. Praha: Walters Kluwer ČR, 2019, s. 107, o které opřely svá rozhodnutí soudy nižších stupňů, se konstatuje, že v soudní praxi se vžil postup, že se usnesení o zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu nedoručuje účastníkovi (zpravidla žalovanému), který o existenci řízení neměl vědomost nebo ji pravděpodobně mít nemohl - usuzováno z faktu, že mu nebyl doručen návrh. Usnesení se tak doručí jen tomu, kdo zpětvzetí učinil (zpravidla žalobci), a od okamžiku doručení tomuto účastníkovi se vypočítá právní moc rozhodnutí. Autor J. Jirsa vyjádřil názor, že uvedený postup není procesně zcela čistý, avšak je praktický, zvláště v případech, když se žalovanému doručuje komplikovaně (např. do ciziny), lze tedy s jistou výhradou doporučit, aby od zaběhlé soudní praxe nebylo ustupováno a v situaci, kdy se žalovaný ještě o existenci řízení nedozvěděl, doručovat usnesení o zastavení jen tomu účastníkovi, který návrh podal a následně vzal zpět.

22. P. Lavický v díle LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, § 168, pozn. č. 5, uvádí, že povinnost doručit usnesení dopadá (vedle případů, kdy jde o usnesení, jejichž doručení je třeba pro vedení řízení, a usnesení, jímž se ukládá povinnost) pouze na případ, kdy jde o usnesení soudu prvního stupně, proti němuž je přípustné odvolání (§ 202 odst. 1 o. s. ř.), resp. usnesení odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání (§ 236 a násl. o. s. ř.). Tato usnesení se doručují pouze tomu, kdo je subjektivně legitimován podat proti nim odvolání či dovolání.

23. Argumentaci J. Jirsy nepovažuje Nejvyšší soud za přijatelnou. Postup, který by nebyl procesně zcela čistý, tj. který byl by procesně nekorektní, nelze aprobovat na základě argumentu, že je praktický, popř. že je v praxi soudů zaužívaný. Proti zásadě hospodárnosti řízení tu stojí ústavně garantované právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jež by bylo porušeno, kdyby soud nepostupoval při ochraně práva stanoveným postupem, a též ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny. V takové konfrontaci nemůže zájem na hospodárnosti řízení převážit. Zásada hospodárnosti je významným principem občanského soudního řízení, nikoliv však principem vůdčím.

24. Názor, že usnesení, proti nimž je odvolání (objektivně) přípustné, se doručují pouze tomu, kdo je subjektivně legitimován podat proti nim odvolání, je formulován příliš obecně. V usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 5 Co 1176/2012, uveřejněném pod číslem 27/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil v usneseních ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2856, ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3948/2017, ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3057/2019/2014, a ze 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 215/2019, byl formulován závěr, podle něhož usnesení, jímž soud přeruší řízení podle § 110 odst. 1 o. s. ř., je usnesením, proti němuž je odvolání ze zákona přípustné, neboť nepatří mezi usnesení vyjmenovaná v § 202 odst. 1 o. s. ř., je proto třeba je písemně vyhotovit a podle § 168 odst. 2 o. s. ř. doručit účastníkům, a to bez zřetele na to, zda se účastníci po vyhlášení usnesení vzdali práva na odvolání. V takovém případě je podané odvolání sice dle § 218 o. s. ř. odmítnuto, ovšem nikoliv dle písm. c) tohoto ustanovení (tj. že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné), ale dle písm. b) jako odvolání podané někým, kdo k němu není oprávněn (tj. kdo k němu není subjektivně legitimován, poznámka Nejvyššího soudu). Doručení takového usnesení je pak předpokladem pro nabytí právní moci (§ 159 za použití § 167 odst. 2 a § 204 o. s. ř.).

25. Je třeba rozlišovat případy, kdy účastník není subjektivně legitimován k podání opravného prostředku vzhledem k tomu, jak bylo rozhodnuto (napadeným rozhodnutím nebyla způsobena újma na jeho právech, odčinitelná zrušením či změnou rozhodnutí, srov. k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28), a případy, kdy žalovaný není k podání odvolání subjektivně legitimován proto, že se řízení (příp. jeho fáze či jeho dílčí části), jež předcházelo vydání rozhodnutí, neúčastnil, neboť se ho nijak netýkalo (nedotklo se jeho práv a povinností). Toto rozlišení je podstatné právě pro výklad pojmu „účastník“ ve smyslu § 168 odst. 2 o. s. ř.

26. Při řešení předložené otázky se lze inspirovat ustálenou judikaturou a odbornou literaturou, kde je řešena situace do jisté míry obdobná.

27. Bývalý Nejvyšší soud ČSR ve stanovisku Cpj 257/87, k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, uveřejněném pod číslem 2/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), dospěl k závěru, že zastaví-li soud řízení pro nezaplacení soudního poplatku splatného podáním návrhu na zahájení řízení, doručí usnesení o zastavení řízení pouze navrhovateli. Dovodil s odkazem na zásadu hospodárnosti a na účel zákona o soudních poplatcích, že v těch případech, kdy zákon o soudních poplatcích podmiňuje provedení občanského soudního řízení zaplacením soudního poplatku, musí být po zahájení řízení okamžikem, kdy návrh došel soudu, nejprve vyřešen právní vztah mezi navrhovatelem jako poplatníkem a státem. Teprve jestliže poplatník svou povinnost vůči státu splní a zaplatí soudní poplatek, doručí soud návrh na zahájení řízení ostatním účastníkům řízení a předseda senátu začne činit další úkony směřující k přípravě jednání. Jestliže však poplatník svou povinnost vůči státu nesplní, bylo by v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení i se smyslem a cíli předpisů o soudních poplatcích, aby soud doručoval ostatním účastníkům řízení návrh na jeho zahájení, popřípadě činil vůči nim další úkony a doručoval jim usnesení o zastavení řízení vydané podle zákona o soudních poplatcích. Ostatní účastníci řízení totiž nejsou účastníky zmíněného právního vztahu mezi navrhovatelem jako poplatníkem a státem. Zastavení řízení podle speciálního právního předpisu má ovšem za následek, že končí řízení zahájené podle občanského soudního řádu podáním návrhu, nedoručením návrhu na zahájení řízení ani usnesením o jeho zastavení však není porušena zásada rovnosti účastníků řízení, neboť odpůrce nebyl uvedeným postupem podle zákona o soudních poplatcích jakkoli dotčen a nemůže v důsledku toho utrpět újmu.

28. K tomuto názoru se ve své rozhodovací praxi přihlásil též Nejvyšší soud. V usnesení ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 29 Odo 788/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 6, ročník 2003, pod číslem 97, s odkazem na Stanovisko uzavřel, že usnesení o zastavení řízení o nezaplacení soudního poplatku se doručuje pouze žalobci, tj. osobě, která proti němu může podat odvolání. V usnesení ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3508/2013, uveřejněném pod číslem 95/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud s odvoláním na Stanovisko uzavřel, že dovolání žalovaného, který není účastníkem právního vztahu mezi státem a žalobcem jakožto poplatníkem soudního poplatku za podanou žalobu, proti usnesení o (ne)zastavení řízení o podané žalobě podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, není subjektivně přípustné. Argumentoval, že rozhodnutí odvolacího soudu se poměrů dovolatelky nedotýká. Shodně judikoval též Ústavní soud, jenž dovodil již v nálezu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 121/11, uveřejněném pod číslem 96/2011 Sbírky a nálezů Ústavního soudu, že s ohledem na textaci ustanovení § 138 o. s. ř. se řízení ohledně přiznání osvobození od soudních poplatků týká jen toho účastníka, který návrh na osvobození uplatnil, a také pouze jemu se doručuje usnesení soudu.

29. Východiskem závěrů Stanoviska a navazující judikatury je úvaha, že žalovaný není účastníkem dílčího řízení, jehož předmětem je poplatková povinnost žalobce, předřazeného jakýmkoliv jiným postupům v občanském soudním řízení, jehož výsledkem je buď zaplacení soudního poplatku, anebo zastavení řízení, přičemž i tento důsledek nesplnění poplatkové povinnosti je upraven zvláštním předpisem. Byť pak tento výsledek dílčího řízení znamená i konec samotného soudního řízení, nemůže se nijak projevit v poměrech žalovaného, protože ten se zatím řízení neúčastnil a řízení se ho nijak netýkalo (šlo jen o vztah mezi žalobcem jako poplatníkem a státem reprezentovaným soudem). Jelikož je usnesení o zastavení řízení výsledkem onoho dílčího řízení, jehož žalovaný účastníkem nebyl, není mu ani doručováno, ačkoliv formálně byl za účastníka soudního řízení v žalobě označen.

30. Na argumentu, že zastavení řízení se nemůže nijak projevit v poměrech žalovaného, protože se zatím řízení neúčastnil a šlo dosud jen o vztah mezi žalobcem a soudem, je zřejmě založen i názor vyjádřený L. Drápalem v díle DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 278, v souvislosti s výkladem § 43 o. s. ř., podle něhož usnesení o odmítnutí podání, kterým se zahajuje řízení, se doručuje jen osobě, o jejíž podání šlo; ostatním účastníkům se doručuje jen tehdy, jestliže o zahájení řízení byli uvědoměni (např. tím, že jim bylo soudem zasláno podání nebo že jim bylo způsobem uvedeným v § 79 odst. 3 větě druhé o. s. ř. zasláno navrhovatelem), popřípadě jestliže jejich vědomost o zahájení řízení nelze vyloučit, a to z důvodu, aby tímto způsobem byli vyrozuměni o skončení řízení ve věci (§ 114 odst. 2 o. s. ř.).

31. Společným jmenovatelem obou shora popsaných procesních situací je, že důvody, pro které bylo soudem rozhodnuto (řízení zastaveno, žaloba odmítnuta), byly řešeny výlučně ve vztahu soud – žalobce, žalovaného se nikterak netýkaly a byly řešeny přednostně, před doručením žaloby žalovanému, protože jejich zdárné vyřešení bylo předpokladem dalšího postupu v řízení.

32. Závěry přijaté ve Stanovisku a v posledně citované komentářové literatuře jsou souladné s panujícími názory procesualistiky, které základní procesněprávní vztah ve sporném civilním řízení pojímají jako vztah trojstranný, popřípadě sestávající ze tří relativně samostatných dvoustranných procesních vztahů mezi soudem a žalobcem, soudem a žalovaným a konečně žalobcem a žalovaným (srov. WINTEROVÁ, A., MACKOVÁ, A. Civilní právo procesní. Díl první. 9. aktual. vyd. Praha: Leges, 2018, s. 90; ŠÍNOVÁ, R., HAMUĽÁKOVÁ, K. Civilní proces: obecná část a sporné řízení. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 10; z prvorepublikové procesualistiky též HORA, V. Československé civilní právo procesní. II. díl. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010, s. 105). Ačkoliv se historicky vyskytly i odlišné koncepce, nauka o trojstranném procesním vztahu převládá, a to i v právních řádech nám civilisticky příbuzných (k tomu srov. COUFALÍK, P. Procesněprávní vztah. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 44-51, včetně tam citované tuzemské a zahraniční literatury, z rakouské nauky např. FASCHING, H. W. Lehrbuch des österreichischen Zivilprozeßrecht: Lehr- und Handbuch für Studium und Praxis. 2. überarb. und ergänz. Aufl. Wien: Manzsche Verlags und Universitätsbuchhandlung, 1990, s. 79 nebo DOLINAR, H., ROTH, M. DUURSMA-KEPPLINGER, H. Zivilprozessrecht. 14. Aufl. Wien: Jan Sramek Verlag, 2016, s. 41; z německé nauky kupř. MUSIELAK, H., VOIT, W. ed. Zivilprozessordnung mit Gerichtsverfassungsgesetz: Kommentar. 17., neubearbeitete Auflage. München: Verlag Franz Vahlen, 2020, Einleitung, marg. č. 55).

33. Pro trojstranný procesněprávní vztah je příznačná jeho dynamika; vztah vzniká postupně. Nejprve podáním žaloby vzniká procesněprávní vztah mezi žalobcem a soudem, až doručením žaloby žalovanému soudem se procesněprávní vztah rozvíjí do plné podoby, neboť vznikají procesněprávní vztahy též mezi soudem a žalovaným a mezi žalobcem a žalovaným. Doručení žaloby žalovanému soudem má tedy za následek vznik procesních práv a povinností mezi žalovaným a soudem a též mezi žalovaným a žalobcem.

34. Procesněprávní vztah se přitom nemusí rozvinout do své trojstranné podoby; v určitých případech může dojít k ukončení soudního řízení před dovršením trojúhelníku (rozhodnutím soudu o zastavení řízení nebo o odmítnutí žaloby) a procesní vztah zůstane pouze vztahem dvoustranným, mezi žalobcem a soudem. Žalovaný je i v takovém řízení jeho účastníkem, nestane se však stranou procesněprávního vztahu (nositelem procesních práv a povinností) [srov. obdobně ŠÍNOVÁ, HAMUĽÁKOVÁ, op. cit., s. 10; COUFALÍK, op. cit., s. 131, HORA, op. cit., s. 105].

35. Koncepce postupného vzniku trojstranného vztahu byla původně konsekventně promítnuta v zákoně č. 113/1895 ř. z., civilním soudním řádu, účinném do 1. 1. 1950. Podle jeho § 232 odst. 1 věty první nastává zahájení rozepře doručením žalobního spisu žalovanému, přičemž s tímto okamžikem se pojí dle § 233 odst. 1 věty první vznik překážky litispendence, dle § 235 omezení práva žalobce změnit žalobu, dle § 233 možnost žalovaného podat proti žalobci tzv. žalobu navzájem a také dle § 234 skutečnost, že zcizení sporné věci od tohoto okamžiku nemělo na spor žádný vliv (srov. HORA, op. cit., s. 168, 171, 174, 176). Civilní soudní řád tedy spojoval s doručením žaloby žalovanému významné právní důsledky. Oproti tomu nyní účinná právní úprava obsažená v zákoně č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu, celou řadu procesních následků pojí už s okamžikem doručení žaloby soudu. Již tímto momentem je zahájeno řízení (§ 82 odst. 1 věta první) a jím je též založena překážka litispendence (§ 83 odst. 1) a vztahuje se k němu i zásada „perpetuatio fori“ (§ 11 odst. 1 věta druhá). Institut změny žaloby a jejího zpětvzetí nejsou nikterak modifikovány v závislosti na tom, že žalovanému došla žaloba (srov. §§ 95 a 96). Nicméně v kolizi s koncepcí trojstranného procesněprávního vztahu tato úprava není.

36. Nejvyšší soud se s popsaným pojetím procesněprávního vztahu ztotožňuje. Považuje za podstatné, zda procesní úkony, které jsou činěny ve vztahu žalobce - soud ve fázi řízení před doručením žaloby žalovanému, se mohou jakkoliv dotýkat procesních práv a povinností žalovaného. Za předpokladu, že se procesní úkony žalobce nebo soudu žalovaného nedotýkají, lze souhlasit s názorem právní vědy, že do doby, než je žalovanému doručena žaloba, je žalovaný účastníkem řízení pouze technicky (formálně), subjektem procesního vztahu však dosud není (ŠÍNOVÁ, R., HAMUĽÁKOVÁ, K., op. cit., s. 10). Vedle toho však nelze opomenout, že podle § 79 odst. 3 věty druhé o. s. ř. může žalovaného obeznámit s obsahem žaloby žalobce tím, že vedle stejnopisu žaloby doručovaného soudem mu sám zašle další stejnopis. I takové doručení je procesně aprobovaným postupem a zakládá procesní vztah mezi žalobcem a žalovaným, byť nikoliv mezi žalovaným a soudem.

37. Je-li soudem žaloba odmítnuta pro vady (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), protože se žalobci ani přes výzvu nepodařilo odstranit její nedostatky, odehrává se celé řízení jen mezi soudem a žalobcem (do doby jejich odstranění není namístě takovou vadnou žalobu žalovanému doručovat); z toho zřejmě vychází ve shora citovaném komentáři L. Drápal. Podobně tomu je i tehdy, kdy soud řízení zastaví z důvodu nezaplacení soudního poplatku (srov. Stanovisko).

38. K rozvinutí trojstranného procesněprávního vztahu pak nedojde ani tehdy, když žalobce před doručením žaloby žalovanému vezme žalobu zpět, v důsledku čehož bude řízení zastaveno (obdobně COUFALÍK, op. cit., s. 131). Též v takovém případě se v řízení zásadně vše odehrává jen ve vztahu mezi soudem a žalobcem a procesní vztah mezi soudem a žalovaným a mezi žalobcem a žalovaným nevznikne. Řízení zůstává omezeno na procesněprávní vztah mezi žalobcem a soudem a žalovaný, byť je formálně-právně účastníkem řízení, se subjektem základního procesního vztahu nestane.

39. Ve všech takových případech, kdy je žalovaný účastníkem pouze „formálně“, tj. není účasten procesněprávního vztahu (činěné procesní úkony se nedotýkají jeho procesních práv a povinností), mu tedy v souladu s výše uvedenými judikatorními i teoretickými závěry není třeba podle § 168 odst. 2 o. s. ř. doručovat usnesení, které je výsledkem procesního vztahu, jehož se žalovaný (dosud) neúčastní, i když je vůči tomuto usnesení objektivně přípustné odvolání. Nabytí právní moci takového usnesení se pak odvíjí pouze od doručení žalobci. O „ryze formální“ účastenství žalovaného však nejde tam, kde byl žalovanému stejnopis žaloby doručen přímo žalobcem; tehdy totiž žalovaný může být dotčen ve svých procesních právech.

40. Při úvaze, za jaké situace se procesní úkony činěné v řízení budou dotýkat procesních práv a povinností žalovaného, nelze ovšem opomenout, že součástí procesních vztahů jsou též vztahy týkající se nákladů řízení. Podle § 151 odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí, tedy i v rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby. Na tyto případy pamatuje § 146 odst. 2 o. s. ř., podle něhož jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Obdobně je pak v § 146 odst. 3 o. s. ř. stanovena povinnost žalobce (navrhovatele) k náhradě nákladů řízení ostatním účastníkům v situaci, kdy soud odmítne žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení.

41. Vzal-li žalobce žalobu zpět nikoliv pro chování žalovaného a nemohl-li žalovaný žádné náklady v řízení účelně vynaložit, neboť o něm nevěděl, tedy nebyl procesním způsobem seznámen s žalobou (zda se o něm případně dozvěděl mimoprocesním způsobem, je právně nevýznamné), nepřipadá v úvahu, že by kterékoliv ze stran vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Soud sice musí v usnesení o zastavení řízení rozhodnout též o nákladech řízení, rozhodne ale tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. V takové procesní situaci je vyloučeno, že by žalovaný mohl být jakkoliv dotčen na svých právech, a takové usnesení proto není třeba mu doručovat ani kvůli rozhodnutí o nákladech řízení.

42. Za daných okolností má doručení usnesení o zastavení řízení pro žalovaného jen informační význam. Nad informačním deficitem, jenž je mu způsoben tím, že mu usnesení (stejně jako žaloba a její zpětvzetí) nebude doručeno, takže o tom, že proti němu bylo zahájeno řízení, se nedozví, tu převáží požadavek hospodárnosti a účelnosti civilního řízení.

43. Odlišným způsobem však musí soud postupovat, je-li žaloba vzata zpět nikoliv pro chování žalovaného a byl-li žalovaný již seznámen procesním způsobem s žalobou. Jak bylo již předesláno, nemusí tomu tak být pouze v případě, kdy byla žalovanému žaloba doručena soudem. Ustanovení § 79 odst. 3 věta druhá o. s. ř. umožňuje žalobci obeznámit žalovaného s obsahem žaloby tím, že mu sám zašle její stejnopis (taková skutečnost zpravidla bývá v žalobě poznamenána, příp. může vyplynout z dalšího obsahu spisu). S takovýmto způsobem doručení žaloby, občanským soudním řádem aprobovaným, je v intencích shora vysvětlené koncepce nutně spjat vznik procesního vztahu mezi žalobcem a žalovaným. Procesní vztah mezi soudem a žalovaným sice vznikne až okamžikem, kdy bude žalovanému doručena žaloba soudem (z logiky věci se tak zpravidla stane později), žalovaný se však již prostřednictvím procesního úkonu žalobce, tedy procesním způsobem, seznamuje se skutečností, že je vůči němu zahájeno řízení. Již v tomto okamžiku může započnout s přípravou své obrany; tak např. převzetí a příprava zastoupení advokátem na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb je úkonem právní služby [srov. § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], který může představovat účelně vynaložený náklad žalovaného. V úvahu přicházejí též např. náklady na vypracování znaleckého posudku zadaného v souladu s § 127a o. s. ř. apod.

44. Byl-li tedy již žalovaný procesním způsobem seznámen s žalobou (byla mu doručena soudem nebo byl obeznámen s jejím obsahem tak, že mu byl žalobcem zaslán její stejnopis), musí jej soud následně seznámit též s jejím zpětvzetím (v případě, že žalobu dosud žalovanému nezaslal, doručí mu ji současně se zpětvzetím žaloby), aby mu dal příležitost uplatnit skutečnost, že v řízení již vynaložil náklady, na jejichž náhradu má právo podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. V takové situaci se pak žalovaný stane účastníkem základního procesního vztahu a je mu třeba ve smyslu § 168 odst. 2 o. s. ř. doručit též usnesení o zastavení řízení a o náhradě nákladů řízení, bez zřetele na to, jak bude o náhradě nákladů řízení rozhodnuto. Coby obiter dictum lze podotknout, že tento závěr se uplatní též v případě, kdy soud žalobu odmítá pro vady či zastavuje řízení pro nezaplacení soudního poplatku.

45. Vezme-li žalobce důvodně podanou žalobu zpět pro chování žalovaného (typicky proto, že žalovaný v mezidobí uspokojil žalobou uplatněný nárok), je podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. povinen hradit náklady řízení žalovaný, a to bez zřetele na to, že mu případně dosud nebyla doručena žaloba (že se tudíž o jejím podání procesním způsobem nedozvěděl). Ani v případě, kdy žalobce bude ve zpětvzetí žaloby tvrdit, že tak činí pro chování žalovaného, nemůže soud rozhodnout bez toho, aniž by dal žalovanému příležitost se k takovému tvrzení vyjádřit. Zásada audiatur et altera pars (budiž vyslechnuta i druhá strana) jakožto nepominutelná složka práva na spravedlivý proces brání tomu, aby soud mohl jakkoliv rozhodnout o právech a povinnostech žalovaného, neměl-li žalovaný doposud možnost přednést své stanovisko. Soud je proto v takovém případě povinen žalovaného vyrozumět o tom, že byla proti němu podána žaloba a že byla vzata zpět a z jakých důvodů, což logicky učiní doručením stejnopisů těchto podání, a vyzvat jej, aby se k důvodům zpětvzetí žaloby vyjádřil. Doručením žaloby žalovanému pak v souladu s koncepcí trojstranného procesního vztahu vznikne procesní vztah též mezi soudem a žalovaným a mezi účastníky řízení navzájem. Také v tomto případě proto musí být rozhodnutí o zastavení řízení a o náhradě nákladů řízení doručeno též žalovanému, a to bez zřetele na to, jakým způsobem bude o náhradě nákladů řízení rozhodnuto.

46. Uvedené úvahy opodstatňují závěr, že vezme-li žalobce žalobu zpět ještě předtím, než byl její stejnopis doručen žalovanému (§ 79 odst. 3 věta první či druhá o. s. ř.), aniž by uplatnil tvrzení, že tak činí pro chování žalovaného, není třeba pro pravomocné skončení věci doručit usnesení o zastavení řízení též žalovanému.

47. Ve zde souzené věci se ani z procesního spisu, ani z připojeného spisu Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 8 C 192/2013-63 nepodává nic takového, co by naznačovalo, že se žalovaná procesním způsobem (doručením žaloby) dozvěděla o tom, že proti ní bylo zahájeno řízení, ještě před tím, než bylo rozhodnuto o jeho zastavení.

48. Právní závěr odvolacího soudu, podle něhož v procesních poměrech zde souzené věci nebylo třeba usnesení o zastavení řízení doručovat žalované a k tomu, aby toto usnesení nabylo právní moci, tedy postačilo jeho doručení žalobkyni, je tedy správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

49. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s § 243c odst. 3 větou první a § 224 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2021

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru