Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2904/2012Usnesení NS ze dne 31.10.2013

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2904.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 134/14 ze dne 19.03.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Kůrka


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2904/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně J. Š., zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách 1667/10, proti žalovanému městu Františkovy Lázně, se sídlem ve Františkových Lázních, Nádražní 208/5, PSČ 351 01, identifikační číslo osoby 00 25 39 36, zastoupenému JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem v Chebu, Mánesova 265/13, o zaplacení částky 2,939.253,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 406/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. října 2011, č. j. 11 Co 47/2011-190, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 24.636,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

Dovolání žalobkyně proti rozsudku označenému v záhlaví, jímž Krajský soud v Plzni potvrdil v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 22. listopadu 2010, č. j. 14 C 406/2009-109, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 - dále též jen „o. s. ř.“ (srov. bod 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejich řešení zpochybnila.

Z hlediska námitek kritizujících závěr odvolacího soudu, podle něhož smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená mezi žalobkyní jako nájemkyní a žalovaným jako pronajímatelem 20. července 2005 je smlouvou o nájmu podle ustanovení § 663 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), z níž nevyplývá povinnost žalovaného hradit žalobkyni přiměřenou odměnu a náklady na provoz veřejného WC a informačního centra, k němuž odvolací soud dospěl při výkladu obsahu smlouvy za použití výkladových pravidel určených ustanovením § 35 obč. zák. a § 266 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), je zřejmé, že dovolatelka nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení by Nejvyšší soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Postup odvolacího soudu při výkladu obsahu smlouvy je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud dovodil, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení § 266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projev vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Současně zdůraznil (srov. např. usnesení ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1999, pod číslem 30, nebo rozsudek ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, in www.nsoud.cz), že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat. Správnost právního závěru o tom, že smlouva je nejen svým označením, ale i obsahem smlouvou o nájmu, a nikoli smlouvou mandátní nebo smíšenou, pak dovolatelka zpochybňuje prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry, z nichž pro ni nepříznivé právní posouzení vychází. Dovolatelka předkládá svou verzi skutkového stavu věci, odlišnou od skutkových zjištění a skutkových závěrů odvolacího soudu (uvádí, co považuje, na rozdíl od odvolacího soudu, za prokázané), a právní závěry na ní založené poměřuje s kritizovaným právním posouzením odvolacího soudu. Okolnosti uplatněné dovolacím důvodem stanoveným v § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, však podle ustanovení § 237 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř. závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.

Zpochybňuje-li dovolatelka věcnou příslušnost okresního soudu na základě tvrzení, že provozování informačního centra a veřejného WC představuje zajišťování veřejných potřeb ve smyslu ustanovení § 261 odst. 2 obch. zák., a namítá-li, že soud prvního stupně vycházel z tzv. souhrnného zjištění (tedy nepostupoval při hodnocení důkazů řádně podle ustanovení § 132 o. s. ř.), a odvolací soud jeho skutkové závěry převzal, pak vytýká odvolacímu soudu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a uplatňuje tudíž dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka patrně přehlédla, že k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem, jak je v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. července 2009 výslovně uvedeno, při posouzení zásadního právního významu napadeného rozhodnutí přihlédnout nelze. O situaci, kdy námitka procesní vady zahrnuje právní otázku a je tak odrazem střetu o výklad normy procesního práva, čímž by byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tu nepochybně nejde. Dovolatelka v rámci námitky procesních vad žádnou otázku zásadního právního významu nevymezila (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy byla v dovolání zřetelně formulována). Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že o věcné příslušnosti Okresního soudu v Chebu jako soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. června 2009, č. j. Ncp 590/2009-18, které nabylo právní moci dne 30. července 2009, přičemž příslušnost, jež byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu, již není možné přezkoumávat (srov. ustanovení § 11 odst. 1 v návaznosti na ustanovení § 104a odst. 2 a 7 o. s. ř.).

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neotvírá ani výhrada, že odvolací soud nesprávně posoudil námitku podjatosti soudkyně Okresního soudu v Chebu JUDr. Anny Grimové jako nedůvodnou, neboť jde o zmatečnostní vadu řízení. K nápravě zmatečnostní vady je určena žaloba pro zmatečnost (srov. § 229 odst. 1 písm. e) a odst. 3 o. s. ř.), a proto zmatečnostní vady nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Otázku zásadního právního významu dovolatelka nezformulovala ani ohledně další vytýkané vady řízení, namítá-li, že odvolací soud se nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami, a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí a její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz).

Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti výroku o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají [s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo - s účinností od 7. května 2013 - nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 20.360,- Kč podle ustanovení § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 4.276,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 31. října 2013

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru