Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2887/2019Usnesení NS ze dne 14.07.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Žaloba určovací
Neplatnost právního úkonu
Obec
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2887.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2887/2019-543

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně PRIOR, obchodní domy, a. s., se sídlem v Prostějově, Dukelská brána 25/7, identifikační číslo osoby 46962344, zastoupené JUDr. Liborem Konečným, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 1007/14, proti žalovaným 1) Statutárnímu městu Prostějov, se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 130/14, identifikační číslo osoby 00288659, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, a 2) MANTHELLAN a. s., se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1624/5, identifikační číslo osoby 28205618, zastoupené Mgr. Rostislavem Pekařem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 813/57, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 446/2014, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2019, č. j. 17 Co 212/2015-458, takto:

I. Návrh žalované 2) na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2019, č. j. 17 Co 212/2015-458, se zamítá.

II. Dovolání se odmítá.

III. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.

IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, č. j. 7 C 446/2014-111, určil, že smlouva o budoucích smlouvách ze dne 16. 7. 2010, ve znění dodatku č. 1 ze dne 22. 12. 2010 a dodatku č. 2 ze dne 16. 2. 2012 (dále též jen „Smlouva“), je neplatná (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).

Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem (druhým v pořadí – jeho první rozsudek ve věci byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, č. j. 32 Cdo 1785/2017-401) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (první výrok), ve výrocích II a III jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná 2) dovoláním, podaným výslovně „proti všem jeho výrokům v plném rozsahu“, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání považuje za přípustné též z důvodu rozporu napadeného rozhodnutí s judikaturou Ústavního soudu. Namítá nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V průběhu dovolacího řízení žalovaná 2) navrhla odklad právní moci napadeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že postup žalovaného 1), který vyhlásil architektonicko-urbanistickou soutěž o nový návrh na řešení jižní části centra Prostějova, na jejímž základě má být zadána zakázka na zpracování územní studie dotčeného území (pozemků podléhajících závazkům ze Smlouvy) a její vložení do evidence územně-plánovací činnosti, „svévolně přehlíží a závažným způsobem ohrožuje“ její práva vyplývající ze Smlouvy.

Žalobkyně i žalovaný 1) navrhují dovolání odmítnout jako nepřípustné.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz), a ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněného pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3646/13 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz), při posouzení otázky existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti Smlouvy tím, že pouze „mechanicky převzal“ judikaturu Nejvyššího soudu o naléhavém právním zájmu na určení neplatnosti smlouvy u neúspěšných účastníků nabídkového řízení. Od citovaných rozhodnutí (ani od předchozího zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, č. j. 32 Cdo 1785/2017-401) se však odvolací soud neodchýlil, neboť závěr o naléhavém právním zájmu žalobkyně na požadovaném určení založil na posouzení individuálních okolností projednávané věci, přičemž nepřisvědčil námitce dovolatelky o šikanózním charakteru podané žaloby, tj. že byla podána s jediným cílem zabránit dovolatelce ve výstavbě konkurenčního projektu. Dovodil, že žalobkyni nelze vyčítat nečinnost a velkou časovou prodlevu mezi uzavřením Smlouvy a podáním žaloby, protože se pokusila vstoupit již do dříve vedeného řízení o určení neplatnosti Smlouvy a necelý rok po jeho skončení sama podala žalobu. Neztotožnil se též s tvrzením dovolatelky, že soutěžní návrh předložený žalobkyní do výběrového řízení vyhlášeného žalovaným 1) byl hodnocen jako nejhorší, přičemž odkázal na výslednou zprávu hodnotící komise.

Pokud v této souvislosti dovolatelka zpochybňuje správnost skutkových zjištění odvolacího soudu s odkazem na obsah jednoho z důkazů (náhledu na hodnocení nabídek zpracovaného jedním z členů hodnotící komise), pomíjí, že při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, jež je výsledkem hodnocení provedených důkazů opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014).

Odkazy dovolatelky na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 1235/11, a ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/2016 či na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, prostřednictvím kterých dovozuje přípustnost dovolání založenou na námitce porušení procesních norem způsobujících vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a porušení práva na spravedlivý proces, nejsou přiléhavé, neboť v tam projednávaných věcech šlo o posouzení zcela odlišných situací (porušení práva na spravedlivý proces neodůvodněním usnesení o věcné příslušnosti za stavu, kdy konkrétní okolnosti případu odůvodnění vyžadovaly; přípustnost dovolání obsahujícího námitku rozporu postupu odvolacího soudu se závazným právním názorem Ústavního soudu vysloveným v jeho předchozím zrušujícím nálezu; nesprávné právní posouzení otázek právní síly toho kterého důkazu a nepřípustného převzetí závěrů znalce, jež mají právní povahu, jako závěrů skutkových). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že z obsahu spisu neplyne extrémní rozpor mezi skutkovými závěry odvolacího soudu a v řízení provedenými důkazy. Pokud odvolací soud dovodil, že nelze uzavřít, že návrh žalobkyně předložený do výběrového řízení byl hodnocen jako nejhorší, zjevně vycházel z obsahu výsledné zprávy (záznamu) hodnotící komise a všech jejich příloh, a nikoliv pouze z obsahu jedné z těchto příloh (obsahující dílčí hodnocení jednoho ze členů komise), na který poukazovala dovolatelka. Přípustnost dovolání nezakládá též tvrzení dovolatelky, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces tím, že odvolací soud „poskytl soudní ochranu zjevnému zneužití práva“, neboť jej dovolatelka staví na předpokladu „šikanózního charakteru žaloby“, který zjištěn nebyl.

Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky „výkladu Smlouvy, resp. … neplatnosti Smlouvy“ podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů“ (dále jen obč. zák“) pro rozpor s § 39 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném do 31. 12. 2013. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud při závěru, že výstavba kulturního centra byla závaznou podmínkou záměru zveřejněného žalovaným 1), postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, podle nějž je základním principem výkladu smluv priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady, přehlíží, že odvolací soud takto vykládal obsah zveřejněného záměru žalovaného 1) a nikoliv obsah smlouvy uzavřené mezi žalovanými. Záměr žalovaného 1) jako neplatný neposoudil a od citované judikatury Ústavního soudu se tudíž neodchýlil. Odvolací soud se neodchýlil ani od nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, neboť se při posouzení výkladu Smlouvy zabýval tím, jaká byla skutečná vůle stran při jejím uzavření ve vztahu ke stavbě společenského centra s kapacitou sálu minimálně 500 osob (dále jen „kulturní centrum“) jako jedné ze součástí navržené výstavby, přičemž dospěl k závěru, že vůlí stran bylo – v rozporu se zveřejněným záměrem a původním návrhem podaným dovolatelkou na jeho základě – umožnit výstavbu kulturního centra samostatně žalovaným 1) v jeho režii s případným využitím pozemků, které byly předmětem výběrového řízení (záměru). V souladu s citovaným rozhodnutím se zabýval též tím, zda takový rozpor s ohledem na účel § 39 zákona o obcích znamená neplatnost Smlouvy. Byť dovolatelka v této souvislosti tvrdila také rozpor závěrů odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, žádnou konkrétní judikaturu dovolacího soudu neoznačila.

Dovolatelka považuje právní posouzení otázky neplatnosti Smlouvy za nesprávné též z důvodu, že realizace kulturního centra žalovaným 1) podle ní nezakládá rozpor Smlouvy se záměrem a formuluje jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou otázku „do jaké míry se může uzavřená smlouva v konečném důsledku lišit od zveřejněného záměru, jestliže nabyvatel pozemků naplnil požadavky záměru na nabyvatele kladené“. Dovolatelka však svou argumentaci staví na vlastním skutkovém závěru, že zadávací podmínky, jež byly přílohou záměru zveřejněného žalovaným 1), neřešily otázku, kdo má jednotlivé části navrženého projektu realizovat. Takový závěr je v rozporu se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, z něhož při svém posouzení vycházel též odvolací soud, podle kterého bylo v zadávacích podmínkách uvedeno, že „po dokončení výběru nejvhodnějšího návrhu rozvoje území budou v souvislosti s realizací stavby dotčené nemovitosti v majetku města Prostějova investorovi pronajaty a následně prodány … jedná se o zpracování investičního záměru, jeho finanční zajištění a realizaci“. Tímto způsobem přípustnost dovolání založit nelze (srov. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004).

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že otázka případné míry odchylek smluvních ujednání od zveřejněného záměru již byla Nejvyšším soudem vyřešena a od tohoto řešení se odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodchýlil. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 721/2010, vyslovil závěr, že v případě, kdy obec ve zveřejněném záměru stanoví podmínky, jež musí splňovat zájemce o nabytí nemovitého majetku obce, a tyto podmínky při uzavření kupní smlouvy nejsou splněny, jde o kupní smlouvu uzavřenou v rozporu se zveřejněným záměrem, která je právním úkonem neplatným pro obcházení zákona podle § 39 obč. zák. V rozsudku ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 273/2018, k tomu Nejvyšší soud doplnil, že nikoli každá – předem nezveřejněná – smluvní odchylka od (dříve uveřejněných) podmínek pronájmu nemovitého obecního majetku způsobuje neplatnost nájemní smlouvy, jíž byl (měl být) zveřejněný záměr realizován. V případě, že obec pronajme svůj nemovitý majetek za jiných smluvních podmínek, než jaké vyplývaly ze zveřejněného záměru, je zapotřebí zkoumat, zda šlo o natolik významnou změnu (odchylku), že nájemní smlouva svým účelem obchází ustanovení § 39 odst. 1 zákona o obcích. Vycházel přitom z předchozích závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž je účelem publikace záměru obce (§ 39 odst. 1 zákona o obcích) především informovat občany o dispozicích s obecním majetkem, přičemž jde zejména o to, aby příslušné úkony probíhaly transparentně, aby se o nich občané předem a včas dozvěděli, aby mohli upozornit na hrozící pochybení či nesprávné hospodaření obce a případně aby též měli možnost sami vstoupit do tzv. nabídkového řízení jako zájemci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3757/2007). V projednávané věci odvolací soud postupoval v souladu s touto judikaturou, pokud přitakal závěrům soudu prvního stupně o neplatnosti Smlouvy v situaci, kdy realizaci výstavby kulturního centra investorem považoval za jeden ze závazných požadavků výstavby v dotčeném území podle záměru, který měl být podstatnou náležitostí Smlouvy, od kterého se však po dokončení výběrového řízení žalovaný 1) odchýlil, nepožadoval jej ve Smlouvě a dovolatelka souhlasila s případným zúžením rozsahu pozemků využitelných pro její projekt oproti záměru, a kdy vzhledem k účelu § 39 odst. 1 zákona o obcích neměl za přípustné, aby takto žalovaný 1) nakládal s obecním majetkem a finančními prostředky obce zcela v rozporu se svým předchozím záměrem.

Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, tedy i druhý výrok a třetí výrok, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované 2) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Vzhledem k tomu, že bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, zamítl dovolací soud návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání. Tento návrh neshledal důvodným ani na základě jeho věcného posouzení, neboť pouhé vyhlášení architektonicko-urbanistické soutěže žalovaným 1) neznamená závažné ohrožení práv dovolatelky. K takovému ohrožení by mohlo dojít až po skončení soutěže v důsledku zadání zakázky na zpracování územní studie dotčeného území a jejího vložení do evidence územně-plánovací činnosti žalovaného 1). Existenci takových skutečností však dovolatelka netvrdila a nepodávají se ani z obsahu spisu.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalované 2) bylo odmítnuto. Byť – vzhledem k nerozlučnému společenství žalovaných (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 2. 1988, sp. zn. 3 Cz 61/87, uveřejněný v Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR pod č. 36 v sešitě č. 2 z roku 1988, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4402/2011) – platí úkony jednoho z žalovaných i pro druhého z nich, nelze při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení přehlédnout, že dovolání podala pouze žalovaná 2) a žalovaný 1) se s jeho obsahem neztotožnil a zastával shodné stanovisko jako žalobkyně. S přihlédnutím k tomu zavázal dovolací soud žalovanou 2) k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádnému z těchto účastníků nepřiznal. Náklady vzniklé žalobkyni v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta ve výši 2 500 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, a z náhrady za daň z přidané hodnoty (21 %) ve výši 588 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť advokát žalobkyně je jejím plátcem. Náhradu ve výši celkem 3 388 Kč je žalovaná 2) povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě stanovené podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 14. 7. 2020

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru