Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2882/2020Usnesení NS ze dne 11.03.2021

HeslaPřípustnost dovolání
Dovolání (vady)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.2882.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 241a odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2882/2020-229

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně T. S., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Dušanem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 513/9, proti žalovanému Š. J., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, za účasti vedlejších účastnic na straně žalovaného 1) Pojišťovny Patricie, a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 61859869, a 2) Generali České pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, obou zastoupených Mgr. Ondřejem Buchou, advokátem se sídlem ve Stříbře, Kostelní 840, o zaplacení částky 4 870 018,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 385/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2019, č. j. 35 Co 267/2019-192, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným a vedlejší účastnicí 1) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 34 025 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 1. 3. 2019, č. j. 52 C 385/2017-150, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 500 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), žalobu zamítl co do částky 4 370 018,50 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici 1) náhradu nákladů řízení ve výši 140 051 Kč (výrok III) a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu co do částky 500 000 Kč s příslušenstvím zamítl, ve výroku II jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů žalovanému ve výši 25 000 Kč (druhý výrok) a vedlejší účastnici 1) ve výši 245 584 Kč (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (opakovaně chybně označované za dovolání žalovaného). Žalobkyně v dovolání výslovně neuvedla, v jakém rozsahu rozsudek odvolacího soudu napadá. Z obsahu dovolacího návrhu, v němž výslovně požadovala jeho zrušení v celém rozsahu a vrácení věci odvolacímu soudu k novému projednání, Nejvyšší soud dovodil, že jej napadá v celém rozsahu.

V průběhu dovolacího řízení vstoupila do řízení na straně žalovaného vedlejší účastnice 2) na základě svého oznámení ze dne 14. 1. 2020. Vedlejší účastnice 1) přitom neoznámila, že by z řízení vystoupila. Vedlejší účastnice 2) navrhovala, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, či ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz, též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.).

Žalobkyně v dovolání co do jeho přípustnosti uvedla, že „odvolací soud danou věc nesprávně právně posoudil a níže uvedené právní otázky by měly být posouzeny jinak a jde o právní otázku, která nebyla doposud dovolacím soudem řešena“.

Označila-li žalobkyně předně jako předpoklad přípustnosti dovolání, že „odvolací soud danou věc nesprávně právně posoudil a níže uvedené právní otázky by měly být posouzeny jinak“, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání § 237 o. s. ř. nestanoví. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, totiž míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl v projednávané věci odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se zřejmě mylně domnívá žalobkyně, že má dovolací soud posoudit jinak otázky řešené odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

O způsobilé vymezení přípustnosti dovolání však nejde, i kdyby žalobkyně takto skutečně uplatňovala čtvrtý z předpokladů přípustnosti uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř, neboť z dovolání není zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění žalobkyně) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Požadavek žalobkyně na změnu dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení konkrétní právní otázky z obsahu dovolání patrný není.

Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu nesprávné posouzení otázky příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovaného (advokáta) a vzniklou škodou, a to prostřednictvím tvrzení o jeho pochybení nesprávným započtením pohledávky v průběhu řízení, v němž žalobkyni zastupoval. Vychází z předpokladu, že na základě tohoto pochybení nemohla započtení provést ani později, což podle ní vyplývá z usnesení Městského soudu v Praze, kterým nebylo vyhověno jejímu návrhu na odložení exekuce s poukazem na to, že námitkou započtení se zabýval již soud v nalézacím řízení a neshledal ji důvodnou. Odkazuje přitom na „rozhodnutí NS ČR 32 Cdo 3313/2014“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3313/2014) a cituje závěry „rozhodnutí NS ČR 25 Cdo 3258/12“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3258/2012).

Pokud by snad bylo možno z této argumentace usuzovat, že žalobkyně má za to, že se odvolací soud při posouzení otázky příčinné souvislosti odchýlil od jí citované rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak ani tyto námitky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají. Závěr o nemožnosti opětovného započtení pohledávky, z nějž žalobkyně vychází, odvolací soud neučinil, neboť vyšel ze zjištění, že žalobkyně se mýlí při výkladu výše zmíněného usnesení Městského soudu v Praze, a uzavřel, že úkon započtení mohla následně znovu učinit. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).

Ani odkaz žalobkyně na závěry „rozhodnutí NS ČR 25 Cdo 5819/2017“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5819/2017) týkající se obsahu zákonných povinností advokáta přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť od závěrů citovaného rozhodnutí se odvolací soud neodchýlil, pokud v postupu advokáta v předmětném řízení shledal porušení jeho povinností.

Byť to žalobkyně v dovolání výslovně neuvedla, lze z její argumentace dovodit, že za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu zřejmě považuje otázku „vzniku škody dle § 2952 o. z. věta druhá tohoto ustanovení a nakolik je právně významné pro náhradu škody následné uzavření dohody bez přičinění žalovaného, na základě které dojde k ‚úhradě‘ škody snížením majetku poškozeného (žalující) a jeho ušlým ziskem spočívající ve vzdání se dalších nároků“. Takovou otázku však odvolací soud neřešil. Oproti předpokladům, z nichž žalobkyně při její formulaci vychází, odvolací soud nedospěl k závěru, že dohodou o narovnání došlo k „úhradě“ škody snížením majetku žalobkyně a jejímu ušlému zisku vzdáním se dalších nároků, neboť vyšel ze zjištění, že předmětem dohody o narovnání nebyl pouze dluh, k jehož úhradě byla žalobkyně povinna na základě pro ni nepříznivého rozsudku (jeho vydání měl způsobit porušením povinností advokáta žalovaný), ale množství vzájemných pohledávek žalobkyně, společnosti XY (věřitelky pohledávky přisouzené předmětným rozsudkem) a P. P. (jednatele žalobkyně). Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014).

Jiná konkrétní (dostatečně určitá a srozumitelně formulovaná) právní otázka, kterou by žalobkyně považovala za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, se z obsahu dovolání nepodává.

Napadla-li žalobkyně rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy i v druhém a třetím výroku, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení, dovolací soud zdůrazňuje, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 11. 3. 2021

Mgr. Jiří Němec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru