Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2868/2019Usnesení NS ze dne 21.10.2019

HeslaPostoupení pohledávky
Zneužívání výkonu práv a povinností
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2868.2019.1
Dotčené předpisy

§ 107a o. s. ř.

§ 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2868/2019-952

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně NOPAL s.r.o., se sídlem v Praze 5, Smíchov, Dienzenhoferovy sady 1113/2, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 61857637, zastoupené Mgr. Paolou Spoladore, advokátkou se sídlem v Praze, Myslíkova 2020/4, proti žalované TULIP, spol. s r.o., se sídlem v Praze 5, Malá Strana, Újezd 596/9, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 45307661, zastoupené JUDr. Ing. Soňou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, V Háji 1153/29, o zaplacení 2 341 570 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 3/2009, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019, č. j. 4 Cmo 204/2018-937, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019, č. j. 4 Cmo 204/2018-937, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze ve výroku označeným usnesením k návrhu žalobkyně, podanému v průběhu řízení o jejím odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2018, č. j. 31 Cm 3/2009-870, s odkazem na § 107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) připustil, aby na místo žalobkyně vstoupila do řízení nabyvatelka práva – společnost Aapar s.r.o., se sídlem v Praze 5, Smíchov, Dienzenhoferovy sady 1113/2, identifikační číslo osoby 05070597 (dále též jen „nabyvatelka“ nebo „postupník“). Odvolací soud tak opětovně rozhodl poté, kdy Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 5. 2019, č. j. 32 Cdo 1307/2019-917, zrušil jeho dřívější vyhovující usnesení ze dne 14. 12. 2018, č. j. 4 Cmo 204/2018-898, a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu, že soud nedal žalované možnost vyjádřit se k návrhu žalobkyně na postup podle § 107a o. s. ř.

Odvolací soud, s odkazem na soudní judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „R 46/2012“, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11), vyšel při posuzování námitek žalované proti předloženému návrhu na procesní nástupnictví podle svého vyjádření ze zásady, že mimořádné zamítnutí formálně bezvadného návrhu na procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř. z důvodu zneužití procesního práva na úkor jiných osob podle § 2 o. s. ř. je sice možné, půjde však o výjimečné případy, odůvodněné mimořádnými okolnostmi případu. Vysvětlil, že takový postup by přicházel v úvahu například v situaci, kdy podle toho, co vyšlo v řízení najevo, lze s jistotou prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšné žalobkyni nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, však k takovému kroku nepostačuje. Důvody pro takový mimořádný postup odvolací soud v souzené věci neshledal, resp. podle jeho názoru nepřevažují. Podle šetření odvolacího soudu je z veřejně přístupných zdrojů zřejmé, že postupník je podnikající právnickou osobou, která byla zapsána do obchodního rejstříku již 13. 5. 2016 (tedy nestalo se tak časově bezprostředně před podáním návrhu podle § 107a o. s. ř.) a která disponuje zapsaným statutárním orgánem – jednatelkou S. B.. Jmenovaná je i jednatelkou postupitele a 100% společníkem postupitele i postupníka. Postupitel a postupník jsou tedy ovládané jednou osobou a tvoří koncern. Proti postupníkovi není vedeno insolvenční řízení, ani není v likvidaci. Z veřejně dostupných zdrojů nebyly odvolacím soudem zjištěny žádné konkrétní údaje, které by svědčily o pouhé formální existenci postupníka, kterou nemá odvolací soud za bezpečně osvědčenou ani z účetní závěrky za rok 2016, která je založena ve Sbírce listin, ani z té zjištěné skutečnosti, že postupník účetní závěrku za roky 2017 a 2018 do Sbírky listin nezaložil. Odvolací soud proto uzavřel, že aplikace § 2 o. s. ř. není v souzené věci namístě a s ohledem na splnění formálního i materiálního předpokladu návrhu žalobkyně vyhověl.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost opírá o § 238a o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Dovolatelka s posouzením návrhu na procesní nástupnictví ze strany odvolacího soudu nesouhlasí, odůvodnění napadeného usnesení označuje za nepřesvědčivé a nesprávné. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně na jeho usnesení ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, již cit. R 46/2012, a další označenou judikaturu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11) namítá, že naplnění obou předpokladů (zjevnost budoucí neúspěšnosti strany žalující v řízení a z toho vyplývající očekávání, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, jakož i zřejmost, že postupník nebude schopen splnit svou případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch protistrany), vyžadovaných k možnému závěru, že návrh na singulární sukcesi podle § 107a odst. 1 je zneužitím práva, nemusí být postaveno zcela najisto. Postačuje proto, je-li v době rozhodování o návrhu důvodné podezření, že k postoupení či k jinému převodu pohledávky došlo s cílem, aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení. Dovolatelka rovněž poukazuje na potřebu poměřovat míru pravděpodobnosti, že podání předmětného návrhu je zneužitím práva, s její možnou újmou na právu na náhradu nákladů řízení.

Podle dovolatelky argumentace odvolacího soudu vedoucí k jeho závěru o prokázání existence a o faktické činnosti postupníka neobstojí. V odůvodnění napadeného rozhodnutí postrádá úvahu, která by vedla odvolací soud k závěru, že společník a statutární orgán není představován osobou zcela neznámou a pro případný korespondenční kontakt nesnadno dostupnou.

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování nevzal v potaz informace z obchodního rejstříku. V této souvislosti zdůrazňuje, že postupník nemá žádný majetek, má negativní výsledek hospodaření, nemá žádné zaměstnance a jeho zapsaný kapitál je několikanásobně nižší, než je výše náhrady nákladů řízení, která jí byla rozsudkem soudu prvního stupně přiznána vůči žalobkyni. Důvodnou obavu, že k postoupení pohledávky došlo za účelem zneužití práva, aby se žalobkyně vyhnula hrozící náhradě nákladů soudního řízení, dovolatelka dovozuje i z té skutečnosti, že žalobkyně postoupila pohledávku, jež podle jejího tvrzení činí aktuálně minimálně 6 000 000 Kč, za velmi nízkou odměnu 10 000 Kč plus 50 % z vymožené částky.

Dovolatelka má za to, že odvolací soud se v napadeném usnesení nedostatečně vypořádal s jejími argumenty, které odůvodňují návrhu žalobkyně podle § 107a o. s. ř. nevyhovět. S odkazem na právní názor v R 46/2012 uzavírá, že v souzené věci byly naplněny obě podmínky pro zamítnutí návrhu žalobkyně na procesní nástupnictví. Podle jejího názoru je totiž zjevné, že strana žalující nebude v řízení úspěšná, a proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, a rovněž je zřejmé, že nová žalobkyně (postupník) nebude schopna splnit svou případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalované. Proto navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila společnost Aapar s.r.o., se sídlem v Praze 5, Smíchov, Dienzenhoferovy sady 1113/2, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 05070597, o jejímž vstupu do řízení bylo rozhodnuto. Podle jejího přesvědčení je rozhodnutí odvolacího soudu zcela správné, v souladu se zákonem a zejména s dlouhodobou a zcela ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Uvádí, že odvolací soud okolnosti možného zneužití práva pečlivě přezkoumal a zcela se s nimi vypořádal, a to poté, co se žalovaná k návrhu na procesní nástupnictví vyjádřila. Dovolatelce vytýká, že na podporu svého názoru zvýrazňuje selektivně ze soudní judikatury i odborné literatury jen pasáže, které jí vyhovují, a nikoli ty, které svědčí ve prospěch argumentace žalobkyně. Společnost Aapar s.r.o. oponuje tvrzenému očekávání dovolatelky, že žalobkyně nebude v řízení úspěšná, a rovněž tak reaguje nesouhlasně na její úvahy, které dovozuje z poměřování výše jejího základního kapitálu s dosud nepravomocně přiznanými náklady řízení, jakož i na její další dovolací námitky. Proto navrhuje dovolání zamítnout.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Dovolání je přípustné podle § 238a o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), a je i důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila. Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu výhrad dovolatelky přezkoumat právní závěr odvolacího soudu, že při posuzování návrhu žalobkyně na procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř. nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 2 o. s. ř.

Podle § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).

Podle § 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.

Převod práva či povinnosti na jiný subjekt v době probíhajícího občanského soudního řízení není ničím výjimečným a procesní nástupnictví upravené v § 107a o. s. ř. je toho obvyklým důsledkem.

Nejvyšší soud již v rozhodnutí R 46/2012 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím § 2 o. s. ř. Takový postup by byl namístě například tehdy, bylo-li možno dovodit podle toho, co vyšlo v řízení najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje (nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže).

K posledně uvedenému závěru se přitom Nejvyšší soud přihlásil v řadě rozhodnutí, za mnohá například usnesení ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013 (jež je, jakož i ostatní uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), z něhož vyšel při rozhodování i odvolací soud, který zdůraznil, že hrozba zneužití postoupení pohledávky z pohledu náhrady nákladů řízení musí nabýt reálné podoby, či usnesení ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1634/2012. V usnesení ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3887/2013, akcentoval, že výše popsaný postup soudu (odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v § 107a odst. 2 o. s. ř.) tak přichází v úvahu pouze v případech zcela zjevného zneužití institutu procesního nástupnictví a jako výjimka z pravidla musí být uplatňován restriktivně. Aby mohl takto postupovat, musí (již) soud rozhodující o procesním nástupnictví návrh na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. bez rozumných pochybností považovat za prostředek ke zneužití procesní úpravy (shodně dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 353/2015, ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3997/2015, ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2702/2017, a ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1995/2019).

V ústavní rovině přijal (mimo jiné s odkazem na citované R 46/2012) obdobný závěr Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, uveřejněném pod číslem 30/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na § 2 o. s. ř. (zda pohledávka nebyla účelově postoupena s úmyslem zneužít procesní úpravu). Ústavní soud (a shodně Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3911/2018) vysvětlil, že obecné soudy by měly svou pozornost soustředit i na jiné ze spisu se podávající, resp. úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, na patrný nedostatek typického "komerčního" motivu postoupení, jestliže postupník je současně ovládající společností postupitele, jeho nejasný majetkový a obchodní substrát atd.), a na tomto vůbec podezřelém základě by se pak měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky mohou pro dané řízení nastat.

Zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle § 107a o. s. ř. přitom může podle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013).

Na právní závěry v R 46/2012 navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, v němž deklaroval, že k možnosti soudu uzavřít, že návrh žalobce na singulární sukcesi podle § 107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva, které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou, je třeba naplnění dvou předpokladů; jednak musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, a proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, jednak musí být zřejmé, že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného. Naplnění obou těchto předpokladů nemusí být postaveno zcela najisto; rozhodný je v tomto směru stav v době rozhodování soudu. Jistota o nich nemůže ani být naprostá, protože nelze zcela vyloučit, že během řízení vyjdou najevo skutkové okolnosti, pro které žalobce bude ve sporu úspěšný, případně že osoba, která má do řízení vstoupit na základě návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., se v budoucnosti stane schopnou nést případnou povinnost k náhradě nákladů řízení, bude-li jí uložena. Postačuje proto, je-li v době, kdy soud rozhoduje o návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., důvodné podezření, že k postoupení (k jinému převodu) pohledávky nebo jiného práva došlo právě proto, aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení. Míru pravděpodobnosti, že podání návrhu na postup podle § 107a odst. 1 o. s. ř., případně postoupení pohledávky na jiný subjekt, který posléze podá žalobu o její splnění, je zneužitím práva výše popsaným způsobem, soud poměřuje s možnou újmou žalovaného na právu na náhradu nákladů řízení. Závěr Nejvyššího soudu v R 46/2012, podle kterého prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, nepostačuje k zamítnutí návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., je třeba pojímat tak, že závěr o možném zneužití návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř. za účelem, aby se strana žalující vyhnula případně uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení, nemůže být jen hypotetický, ale musí být odůvodněn konkrétními okolnostmi, jež vyplývají z obsahu spisu.

Promítnuto do poměrů projednávané věci, odvolací soud v souladu se shora uvedenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu (a ani Ústavního soudu) nepostupoval, jestliže návrhu žalobkyně na singulární sukcesi vyhověl na základě závěru, že důvody pro mimořádný postup podle § 2 o. s. ř. neshledal, resp. nepřevažují.

Odvolací soud neshledal v návrhu žalobkyně na procesní nástupnictví podle § 107a odst. 1 o. s. ř. zneužití práva ve smyslu § 2 o. s. ř. na základě závěru, že postupníka nelze považovat za pouhý formální subjekt, k němuž podle odůvodnění rozhodnutí dospěl na základě popsaných zjištění, která učinil z veřejně přístupných zdrojů o postupníkovi.

I když právě odvolacím soudem samy o sobě zjištěné skutkové okolnosti (časový okamžik vzniku postupníka, personální propojení postupitele a postupníka, kteří mají stejného jediného společníka a jednatele v osobě paní S. B., jejíž zapsaná adresa pobytu se shoduje se sídlem postupitele i postupníka, údaje v účetní závěrce postupníka za rok 2016 založené ve Sbírce listin včetně toho, že za další roky existence, tedy za roky 2017 a 2018 již není účetní závěrka postupníkem ve Sbírce listin založena, atd.) mohou vzbuzovat důvodné podezření, že v případě návrhu žalobkyně na singulární sukcesi jde o zneužití práva ve smyslu § 2 o. s. ř., osobu postupníka za pouhý formální subjekt podle jeho názoru považovat nelze a ve zjištěných okolnostech důvody pro mimořádný postup podle uvedené právní normy neshledal. Přestože postupník svou zákonnou povinnost založit účetní závěrky za rok 2017 a 2018 do sbírky listin nesplnil a z již neaktuální založené účetní závěrky za rok 2016 se dají vyčíst pouze omezené, navíc zcela neaktuální údaje (zejména základní kapitál ve výši 12 000 Kč, aktiva pouze ve výši 12 000 Kč, negativní výsledek hospodaření, postupník nemá žádný majetek ani zaměstnance), které o současném hospodaření a podnikatelské činnosti postupníka nic nevypovídají, odvolací soud, aniž dále zjišťoval, zda postupník vyvíjí podnikatelskou činnost a zda-li vůbec má nějaký majetek, pohledávky či závazky, zaujal názor, že pouhou formální existenci postupníka nelze mít v řízení za bezpečně osvědčenou. Byť žalobkyně ve vyjádření k dovolání tvrdí, že postupník (na rozdíl od ní, která ukončila veškerou obchodní činnost) obchodní činnost aktuálně vyvíjí, je toto její vyjádření pouze v rovině tvrzení, které nijak nedoložila, ačkoli jí zřejmě nic nebránilo v tom, aby toto tvrzení (případně v součinnosti s postupníkem) soudu doložila. A to tím spíše, kdy žalovaná ve vyjádření k návrhu na procesní nástupnictví poukazovala na to, že žalobkyně neukončuje svou činnost a že z účetních výkazů žalobkyně je zřejmé, že se jí v roce 2018 ekonomicky mimořádně dařilo.

Z okolností dané věci, které jsou též významné při posouzení návrhu na procesní nástupnictví z pohledu § 2 o. s. ř. a které odvolací soud nijak nezvažoval, je to zejména výše základního kapitálu postupníka, délka řízení, které bylo zahájeno již v roce 2008, vznik postupníka až v průběhu trvání sporu, neúspěch žalobkyně před soudem prvního stupně včetně příčiny neúspěchu, jímž bylo podle odůvodnění rozhodnutí neunesení důkazního břemene ze strany žalobkyně, jakož i výše náhrady nákladů řízení, která již nyní činí 929 317 Kč. Ze strany odvolacího soudu rovněž došlo k opomenutí poměřit míru pravděpodobnosti, že podání návrhu na postup podle § 107a odst. 1 o. s. ř., je zneužitím práva, s možnou újmou žalované na právu na náhradu nákladů řízení. Odvolacímu soudu je třeba také vytknout, že nijak nereagoval na námitku žalované ve vyjádření k návrhu na procesní nástupnictví, že odměna za postoupení pohledávky, která podle tvrzení žalobkyně spolu s úroky z prodlení dosahuje minimálně 6 000 000 Kč, je mimořádně nízká, byla-li sjednána ve výši 10 000 Kč a 50 % z vymožené částky, čímž žalovaná patrně mířila na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky a na patrný nedostatek typického "komerčního" motivu postoupení.

Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu je neúplné, a tudíž nesprávné a že dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn po právu.

Protože usnesení odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné a nejsou podmínky pro jeho změnu [dosavadní výsledky řízení takový postup neumožňují, srov. § 243d písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), toto rozhodnutí zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 10. 2019

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru