Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2847/2019Rozsudek NS ze dne 25.11.2020

HeslaSmlouva o dílo
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2847.2019.1
Dotčené předpisy

§ 548 odst. 1 obch. zák.

§ 554 odst. 1 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2847/2019-144

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Veskom, spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Dolní Měcholupy, Dolnoměcholupská 522/12a, PSČ 111 01, identifikační číslo osoby 44849095, zastoupené JUDr. Evou Koubovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 343/6, proti žalované Stavební a inženýrská činnost – RENO s. r. o., se sídlem v Praze 4, Chodov, Donovalská 2222/31, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 25649256, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o zaplacení částky 65 787 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 155/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, č. j. 20 Co 125/2019-113, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, č. j. 20 Co 125/2019-113, a rozsudek Obvodního sudu pro Prahu 4 ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 C 155/2018-81, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se ve zde souzené věci domáhala zaplacení částky 65 787 Kč s úrokem z prodlení jako zádržného (pozastávky) ve výši 5% ze sjednané ceny díla, provedeného na základě smlouvy o dílo ze dne 8. 7. 2010.

Žalovaná se bránila tvrzením, že žalobkyni nevznikl nárok na vyplacení zádržného, neboť dosud nedošlo k předání díla. Tvrdila, že žalobkyně dílo nedokončila a dílo mělo vady, které bránily běžnému užívání, žalobkyně dílo nepředala a ona nebyla povinna je převzít.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 C 155/2018-81, žalobu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 8. 7. 2010 uzavřena smlouva, jíž se žalobkyně zavázala provést pro žalovanou jako subdodávku dílo spočívající v dodávce systému vytápění, chlazení a zdroje tepla (tepelné čerpadlo) do rodinného domu zákazníka žalované (dále jen „investor“), a žalovaná se zavázala zaplatit cenu díla ve výši 1 315 742 Kč bez DPH. Bylo dohodnuto, že z každého daňového dokladu zhotovitele bude pozastavena úhrada zádržného ve výši 5 % z ceny díla bez DPH, přičemž v případě, že se do konce záruční doby neobjeví na díle žádné vady a nedodělky, eventuálně budou tyto vady a nedodělky odstraněny, bude zádržné uvolněno. Záruční doba byla stanovena v délce 60 měsíců od předání a převzetí díla. Strany si ujednaly, že převzetím díla se rozumí předání díla zhotovitelem a jeho převzetí objednatelem s tím, že o předání a převzetí díla smluvní strany pořídí zápis podepsaný zástupci obou smluvních stran; zhotovitel není oprávněn dílo předat a objednatel není povinen dílo převzít, jestliže vykazuje vady a nedodělky bránící užívání díla. Zhotovitel se zavázal vyzvat objednatele k přejímce díla písemně týden předem. Žalobkyně informovala žalovanou o termínu předání díla e-mailem dne 24. 5. 2011, žalobkyně a investor dne 25. 5. 2011 podepsali předávací protokol, žalovaná však podepsala pouze přílohu předávacího protokolu označenou jako Reno – soupis dokladů. Pozastávku ve výši 65 787 Kč žalobkyni nezaplatila.

Soud prvního stupně věc posoudil podle § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť strany si ve smlouvě ujednaly, že o předání díla je nutno pořídit písemný zápis podepsaný oběma smluvními stranami, tj. mělo dojít k tzv. protokolárnímu předání a převzetí díla, jediný existující předávací protokol ze dne 25. 5. 2011 však podepsali pouze žalobkyně a investor, k podpisu ze strany žalované nikdy nedošlo. Soud prvního stupně dovodil z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (z níž příkladmo uvedl rozsudek ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 358/2012, a usnesení ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 334/2016, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), že pokud si smluvní strany sjednaly protokolární předání a převzetí díla a k tomuto předání nedošlo, není možno dílo považovat za předané a převzaté, tedy za provedené. Dodal s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 5187/2007, že na tom nemůže nic změnit skutečnost, že předávací protokol byl podepsán zákazníkem žalované. Usoudil též, že nemůže jít k tíži žalované, že nedošlo k podepsání předávacího protokolu oběma smluvními stranami, a to již z toho důvodu, že žalovaná nebyla o termínu přejímky díla náležitě vyrozuměna, nebyla proto povinna dostavit se dne 25. 5. 2011 k předávání díla a dílo převzít. Ačkoliv si žalobkyně musela být vědoma, že předávací protokol nesplňuje sjednané náležitosti, opětovně již žalovanou k podepsání protokolu nevyzývala. Soud prvního stupně se proto již nezabýval oprávněním žalované odmítnout převzetí díla z důvodu tvrzených vad a uzavřel, že k řádnému předání díla a tedy ani k jeho provedení nedošlo, záruční doba běžící až od předání a převzetí díla proto nemohla uplynout a žalobkyni tedy právo na doplacení ceny díla spočívající v uvolnění zádržného doposud nevzniklo.

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 65 787 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 7. 2016 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud zdůraznil, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1505/2013 je pro vyřešení otázky vzniku práva na zaplacení ceny díla rozlišováno, zda mezi účastníky smlouvy je pro řádné splnění povinnosti provést dílo výslovně dohodnuta podmínka sepsání předávacího protokolu pro předání a převzetí či taková podmínka pro řádné předání a převzetí dohodnuta není. Po zopakování důkazu smlouvou o dílo a předávacím protokolem zjistil, že podle článku VI odst. 2 věty první smlouvy se převzetím díla rozumí předání díla zhotovitelem a jeho převzetí objednatelem, a podle věty druhé o předání a převzetí díla pořídí smluvní strany zápis podepsaný zástupci obou smluvních stran. Usoudil, že z citovaného smluvního ujednání nelze dovodit, že si účastnice odchylkou od dispozitivního ustanovení § 554 odst. 1 obch. zák. sjednaly protokolární předání díla, neboť z něho „nevyplývá výslovně“, že sepsání předávacího protokolu je podmínkou předání a převzetí díla, a pořízení zápisu je sjednáno až jako následný úkon. Přisvědčil proto žalobkyni, že existence oboustranně podepsaného zápisu o předání a převzetí díla nebyla hmotněprávní podmínkou pro předání díla, ale jen důkazem, že k předání a převzetí díla došlo. Z předávacího protokolu pak zjistil, že sice na místě „odběratele“ obsahuje namísto podpisu jednatele žalované podpis koncového příjemce (investora, zákazníka žalované), nicméně jednatel žalované podepsal soupis dokumentace k provedení díla, který je jeho součástí. Z čestného prohlášení investora ze dne 26. 11. 2018 zjistil, že žalobkyně dne 25. 5. 2011 dílo předala za účasti zástupce žalované a že toto dílo nemá v současné době

– s odstupem osmi let od uvedeného předání – žádné vady. Konstatoval, že žalovaná nezpochybňuje, že své vlastní dílo, jehož součástí byla dodávka žalobkyně, svému smluvnímu partnerovi zkolaudované předala, a že fakturu žalobkyně po odstranění vytýkaných nedostatků v plné výši (s výjimkou předmětné pozastávky) uhradila. Za této situace tvrzení žalované, že dílo žalobkyně nebylo dokončeno a předáno, vyhodnotil jako zjevně účelové. Uzavřel, že pětiletá záruční lhůta od data předání díla dne 25. 5. 2011 uplynula a v intencích uzavřené smlouvy o dílo je proto žalovaná povinna žalobkyni tzv. zádržné ve výši 65 787 Kč uhradit, přičemž žalobkyně má podle § 1970 o. z. (tj. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) právo na úrok z prodlení ve výši dané ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., běžící ode dne 1. 7. 2016 (první upomínka žalobkyně).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jež má za přípustné proto, že napadený rozsudek spočívá na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Jako chybně vyřešenou otázku hmotného práva dovolatelka předkládá otázku, zda bylo podmínkou předání díla vyhotovení zápisu o předání a převzetí díla, přičemž závěr odvolacího soudu, že nebylo, má za rozporný s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 358/2012, ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 334/2016, ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 5187/2007, a ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3085/2016. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1505/2013 považuje dovolatelka za nepřiléhavý. Prosazuje názor, že gramatickým a zejména logickým a systematickým výkladem smlouvy o dílo je nutno dospět k závěru, že podpis předávacího protokolu byl sjednán jako hmotněprávní podmínka předání díla.

Dovolatelka prosazuje názor, že k řádnému dokončení díla nedošlo, protože její zástupce odmítl dílo převzít a při údajném předání díla dne 25. 5. 2011 nebyl přítomen. Podepsal sice soupis předané dokumentace, svým podpisem však pouze potvrdil, že mu byla označená dokumentace předána. Dokumentaci převzal až dne 3. 6. 2011 ve své kanceláři. Dílo nebylo dokončeno, mělo technické vady a nedodělky a nebyla předána kompletní dokumentace k provozování technologií. Chybějící dokumentaci žalobkyně nepředala dosud, dílo tedy dosud nebylo dokončeno a nemohlo tak dojít ani k jeho předání a převzetí. Skutečnost, že investor označil dílo za bezvadné, že cenu díla mimo pozastávku nakonec uhradila a že dílo bylo zkolaudováno, má za irelevantní.

Procesní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, výslovně nezformulovala. Vytýká odvolacímu soudu, že zjištění, že její zástupce byl přítomen při předávání díla dne 25. 5. 2011 a že dílo s odstupem osmi let nemá žádné vady, učinil nově a bez opory v provedeném dokazování a že postupoval v rozporu se zákonem a judikaturou Nejvyššího soudu (příkladmo uvádí rozsudek ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 32 Odo 778/2006), z níž podle jejího mínění vyplývá, že neztotožnil-li se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně o nutnosti podpisu předávacího protokolu jako podmínky předání díla, měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení; tím, že tak nepostupoval, porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a právo dovolatelky na spravedlivý proces. Odvolací soud se dle jejího názoru odchýlil také od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se poučovací povinnosti soudu a následků jejího nesplnění, k čemuž odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Odo 850/2001 (zřejmě míněn rozsudek ze dne 21. 8. 0003, sp. zn. 29 Odo 850/2001), sp. zn. 21 Cdo 2520/2004 a sp. zn. 22 Cdo 2247/2014, a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 212/2006. Napadené rozhodnutí má za nepředvídatelné.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání prosazuje názor, že dovolání je nepřípustné, a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Ztotožňuje se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a odkaz dovolatelky na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu má za nepřípadný, neboť uváděné judikáty se týkají tzv. protokolárního předání díla, které v posuzovaném případě účastníci nesjednali. Nepřiléhavý je dle jejího mínění také odkaz na judikaturu vztažený k procesním otázkám.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky, zda bylo pořízení zápisu o předání a převzetí díla sjednáno jako podmínka provedení díla, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Protože Nejvyšší soud svou rozhodovací praxi měnit nehodlá, je dovolání nejen přípustné, ale též důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 548 odst. 1 obch. zák. je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.

Podle § 554 odst. 1 věty první obch. zák. zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem.

Ustanovení § 548 odst. 1 a § 554 obch. zák. mají dispozitivní charakter. To znamená, že strany se mohou ve svých smluvních ujednáních od těchto ustanovení odchýlit,

a učiní-li tak, má taková dohoda účastníků přednost před zákonnou úpravou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 32 Odo 1477/2006, či ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2810/2013). Určení doby vzniku nároku zhotovitele a povinnosti objednatele k úhradě ceny díla svěřuje § 548 odst. 1 obch. zák. v prvé řadě smlouvě. Teprve tehdy, nevyplývá-li ze smlouvy nebo obchodního zákoníku něco jiného, vzniká nárok na cenu díla jeho provedením (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002, a ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 980/2005).

Nejvyšší soud zastává ve své rozhodovací praxi názor, že sjednají-li si smluvní strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedení předmětného díla, na něž obchodní zákoník v § 548 odst. 1 váže vznik práva na zaplacení ceny díla, může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným, tedy ani fakticky. Pokud je ve smlouvě specifikován způsob předání díla protokolárním předáním, nelze při absenci předávacího protokolu považovat dílo za předané a převzaté pouze na základě dalších okolností případu. Existence předávacího protokolu tvoří hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla (srov. nejen soudem prvního stupně a dovolatelkou označené rozsudky sp. zn. 32 Cdo 358/2012 a sp. zn. 32 Cdo 334/2016, ale též již rozsudek ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 23 Odo 1724/2006, rozsudek ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 7202, a dále např. rozsudky ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3948/2010-I, ze dne 25. 11. 2011, sp. zn. 2730/2010, ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2123/2010, ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 36/2012, ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3457/2012, ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2399/2012, ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2402/2018, či ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 953/2019).

V rozsudku ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, jímž argumentuje odvolací soud, Nejvyšší soud vyjádřil názor, že nebylo-li ve smlouvě o dílo sjednáno, že sepsání předávacího protokolu je hmotněprávní podmínkou předání díla, má zhotovitel právo na zaplacení ceny díla, i když nebyl sepsán předávací protokol. V rozsudku ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3085/2016, pak uzavřel, že byl-li dle posuzované smlouvy o dílo podmínkou předání a převzetí díla podpis protokolu o předání a převzetí díla v písemné formě, tvoří existence takového protokolu hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla. Soupis provedených prací nelze považovat za předávací protokol, jak správně dovodil odvolací soud, neboť projev vůle stran směřoval pouze k odsouhlasení rozsahu provedených prací, nikoliv k jejich předání a převzetí.

V usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2197/2017, Nejvyšší soud vysvětlil, že pro tam souzenou věc bylo určující, že vznik nároku na doplatek ceny díla byl vázán na předání zhotoveného díla bez vad a nedodělků, a to výslovně na základě předávacího protokolu, a že pro to, aby vznikl zhotoviteli nárok na doplatek ceny díla, musela být splněna hmotněprávní podmínka, kterou byl sepis (dalšího) předávacího protokolu, jímž bylo deklarováno, že dílo je prosto vad a nedodělků.

Ve zde souzené věci nezbývá než konstatovat, že odvolací soud se odchýlil právě od té judikatury, o niž opřel své rozhodnutí, neboť její závěry vyložil nepřesně a tak je zkreslil. V rozsudku ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, jímž argumentuje, Nejvyšší soud nevyjádřil názor, že aby bylo pořízení předávacího protokolu hmotně právní podmínkou předání díla, musí být taková skutečnost ve smlouvě dohodnuta výslovně. Takový závěr by byl ve flagrantním rozporu s dlouhodobě ustálenou judikaturou, v níž Ústavní soud a Nejvyšší soud blíže objasňují pravidla postupu při výkladu právních úkonů.

Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak vyložil, že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Vůle smluvních stran podmínit předání a převzetí díla pořízením předávacího protokolu tedy nemusí být ve smlouvě vyjádřena výslovně; postačí, lze-li ji dovodit výkladem, a to nejen důsledným výkladem příslušného ujednání v kontextu celého obsahu smlouvy, nýbrž též cestou zohlednění zjištěných okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a následného chování stran. Lze přisvědčit dovolatelce, že oproti jazykovému vyjádření smlouvy, kterou Nejvyšší soud posuzoval ve věci sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, není příslušné ujednání v čl. VI předmětné smlouvy o dílo do té míry pregnantně formulováno, že by se zjištění skutečné vůle stran projevené smlouvou obešlo bez náležitého výkladu. Zejména bylo třeba se vypořádat s ujednáním v čl. V smlouvy, podle něhož měl zhotovitel vystavit konečnou fakturu na cenu díla do patnácti dnů od podpisu zápisu o převzetí díla, neboť se tu otevírá i taková výkladová varianta, podle níž byl vznik nároku na doplatek ceny díla vázán na podepsání předávacího protokolu (srov. shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2197/2017), což by se nemuselo slučovat s posouzením, že zápis měl jen evidenční, pořádkový a důkazní charakter.

Vycházel-li odvolací soud z názoru, že podmíněnost předání díla podepsáním zápisu o předání a převzetí díla musí být ve smlouvě ujednáno výslovně, je jeho právní posouzení nesprávné a napadené rozhodnutí již z tohoto důvodu neobstojí. Vzhledem k tomu by bylo nadbytečné zabývat se též procesními námitkami dovolatelky, uplatněnými toliko podpůrně.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v napadeném výroku o věci samé zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno napadené rozhodnutí platí též pro rozsudek soudu prvního stupně (ani soud prvního stupně se důsledně výkladem smlouvy nezabýval), zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 11. 2020

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru