Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2839/2015Rozsudek NS ze dne 20.06.2017

HeslaSmlouva nepojmenovaná (inominátní)
Výklad projevu vůle
Rozsudek mezitímní
Ušlý zisk
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2839.2015.1
Dotčené předpisy

§ 243d písm. b) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2839/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně PROBUTO a. s., se sídlem v Havlíčkově Brodě, Svatovojtěšská 2835, PSČ 580 01, identifikační číslo osoby 25277901, zastoupené JUDr. Pavlem Beránkem, advokátem, se sídlem v Praze, Klimentská 1216/46, proti žalované P Automobil Import s. r. o., se sídlem v Praze 4, Nusle, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25080229, zastoupené Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem, se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 671/24, o zaplacení částky 1 050 588 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 24/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, č. j. 12 Cmo 33/2012-512, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, č. j. 12 Cmo 33/2012-512, se mění tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2011, č. j. 59 Cm 24/2009-341, se potvrzuje.

Odůvodnění:

V souzené věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 050.588 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a to z titulu nároku na náhradu škody - zisku, který jí ušel v období od prosince 2008 do února 2009 v důsledku toho, že žalovaná (původně s firmou PEUGEOT ČESKÁ REPUBLIKA s. r. o.) jí v rozporu s článkem IV odst. 1 koncesionářské smlouvy (dále též jen „smlouva“) odmítla dodávat vozidla tovární značky PEUGEOT za účelem jejich prodeje a vyvíjela snahu, aby žalobkyni znemožnila její fungování coby prodejce nových vozů této značky.

Žalovaná založila svou procesní obranu na námitce, že od koncesionářské smlouvy odstoupila, neboť žalobkyně se přes opakované výzvy odmítla podrobit kontrole dokladů a porušila tak své smluvní povinnosti; od účinnosti odstoupení povinnost dodávat žalobkyni vozidla neměla.

Městský soud v Praze rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 25. 10. 2011, č. j. 59 Cm 24/2009-341 (v pořadí druhým), že nárok uplatněný žalobou je co do základu dán a že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.

Soud prvního stupně shledal neplatným právní úkon, jímž žalovaná dne 15. 7. 2008 odstoupila od smlouvy. Především dovodil, že v článku XVIII smlouvy byla pro odstoupení od smlouvy pro porušení povinností sjednána písemná forma a uvedení důvodu odstoupení jako jeho podstatná náležitost, a toto ujednání posoudil jako platné. Navázal úvahou, že odstoupila-li žalovaná od smlouvy pro porušení závazku žalobkyně stanoveného v článku IV smlouvy, nelze brát při posouzení platnosti odstoupení zřetel na porušení jiných závazků. Usoudil, že žalobkyně závazek vyplývající z tohoto článku porušila, neboť ve dnech 25. 6. 2008, 7. 7. 2008 a 9. 7. 2008 odmítla umožnit kontrolu zásob nových motorových vozidel a uzavřených kupních smluv za účelem zjištění, zda dodržela povinnost nedodat zákazníkovi motorové vozidlo dříve, než tento zaplatí jeho celkovou cenu, a žalovaná tak byla oprávněna od smlouvy odstoupit, toto její právo však dne 11. 7. 2008 v souladu s § 349 odst. 2 obchodního zákoníku (zákona č. 513/1992 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 31. 12. 1993, dále též jen „obch. zák.“), zaniklo, neboť v tento den již žalobkyně byla ochotna provedení kontroly podle článku IV smlouvy umožnit a důvod uvedený v odstoupení od smlouvy v den, kdy k němu žalovaná přistoupila, již neexistoval. Na základě toho pak soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná byla podle článku IV smlouvy povinna v měsících prosinec 2008 až únor 2009 žalobkyni coby autorizovanému prodejci vozidel značky PEUGEOT dodávat objednaná vozidla za účelem jejich prodeje konečným zákazníkům, a pokud tuto povinnost porušila a žalobkyni v důsledku toho vznikla škoda spočívající v ušlém zisku, je žalovaná podle ustanovení § 373 a násl. obch. zák. povinna tuto škodu žalobkyni nahradit. Co do rozsahu náhrady odkázal na §§ 378 a 379 obch. zák. a konstatoval, že žalobkyně se od počátku snažila zajistit si dodávku nových vozidel značky PEUGEOT, ať už návrhem na nařízení předběžného opatření podaným již v červenci 2008 či pokusem o odběr vozidel od dalšího prodejce, a zisk z prodeje vozidel této značky nemohla realizovat výlučně kvůli svévolnému protiprávnímu jednání žalované, které nic nebránilo v plnění jejích povinností.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 9. 5. 2012, č. j. 12 Cmo 33/2012-387, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nárok uplatněný žalobou není co do základu dán. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odstoupení žalované od smlouvy není platným právním úkonem a platnost smlouvy tudíž skončila podle ujednání jejího článku XVII dnem 31. 5. 2010. Neměl však za prokázané, že žalovaná porušila nějakou svoji konkrétní smluvní povinnost, což by mělo za následek vznik majetkové újmy formou ušlého zisku. Vyjádřil názor, že nelze úspěšně vymáhat právo na náhradu škody porušením pouze obecně formulované povinnosti smluvené mezi účastníky v článku IV odst. 1 či v článcích III a I smlouvy, a argumentoval, že účastníci ve smlouvě nesjednali žádné konkrétní povinnosti žalované k dodání konkrétního počtu vozidel konkrétního typu a provedení v konkrétních časech plnění, které by bylo možno v případě porušení takových povinností postihnout uplatněním nároku z odpovědnosti za škodu. Uzavřel, že neshledal porušení smluvních povinností žalovanou jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu § 373 a násl. obch. zák.

Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. 5. 2014, č. j. 32 Cdo 2864/2012-458, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že právní posouzení, podle něhož smlouva uzavřená mezi účastníky nezakládá žalované konkrétní povinnost dodávat žalobkyni vozidla značka PEUGEOT, může obstát pouze za předpokladu, že mu předcházel výklad smlouvy za důsledného užití zákonných interpretačních pravidel, odvolací soud však výklad v intencích ustálených judikatorních závěrů neprovedl. Nejvyšší soud mimo jiné vytkl odvolacímu soudu, že pominul ujednání v článku III odst. 1, upravující tzv. odbytový cíl, na který článek IV odst. 1 odkazuje a v němž se při stanovení závazku prodejce vyvinout maximální úsilí, aby každý kalendářní rok prodal a dodal nová vozidla, vybavení a příslušenství, smlouva odvolává na množství, které bylo vzájemně dohodnuto, a je v něm ujednáno, že odbytový cíl týkající se množství vozidel, příslušenství, vybavení a služeb určených k distribuci každý kalendářní rok bude upraven dodatkem k této smlouvě; zároveň je zde stanoven způsob kontraktace, včetně mechanismu řešení pro případ neshody. Odvolací soud se též opomněl vypořádat s otázkou, zda z článku IV odst. 1 vzhledem k jeho dikci nevyplývá závazek dodavatele dodávat prodejci vozidla a další související zboží podle jeho objednávky, s výhradou výrobních možností a omezení výroby, vyšší moci a pracovních konfliktů u výrobce, jeho dodavatelů nebo dopravců. Nejvyšší soud zdůraznil potřebu zodpovědět, jaký by měla smysl takto sjednaná výhrada chránící dodavatele (zřetel k jeho možnostem), kdyby tu nebyla zároveň stanovena jeho povinnost dodávat smluvní zboží, vázaná na objednávky prodejce (zřetel k prodejcovým potřebám). Konečně pak Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu, že ve svých úvahách nezohlednil judikatorně prosazované požadavky, podle nichž je při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky, výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní, a řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná. Nejvyšší soud uzavřel, že z tohoto pohledu se posouzení, podle něhož předmětná smlouva nezakládá žalované povinnost dodávat dovolatelce vozidla (ve smyslu povinnosti právní dle § 488 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), tedy povinnosti, jež je vymahatelná a jejíž porušení je spojeno s právními důsledky, jeví být v situaci, kdy pro dovolatelku v souvislosti s odběrem vozidel a jejich prezentací a prodejem vyplývá ze smlouvy celá řada zásadních povinností, neudržitelným. Poukázal na to, že nakonec i žalovaná postavila svou procesní obranu na argumentu, že její povinnost dodávat dovolatelce vozidla odstoupením od smlouvy zanikla, vycházela tedy z předpokladu, že tuto povinnost ze smlouvy měla, a zdůraznil, že při stanovení požadavku na míru konkrétnosti při vymezení takové povinnosti nelze odhlédnout od povahy obchodu s osobními automobily; takové nároky na míru konkrétnosti ujednání, jak je formuloval odvolací soud, mohou být v obchodní praxi – s ohledem na změny poptávky v čase - zcela nereálné.

Vrchní soud v Praze svým v pořadí druhým, ve výroku označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 270 701,20 Kč (druhý výrok).

Odvolací soud v dalším řízení zopakoval dokazování koncesionářskou smlouvou, kterou – s odkazem na argumentaci žalobkyně obsaženou v jejím podání ze dne 13. 2. 2015 – posoudil jako smlouvu rámcovou, upravující toliko obecně rámec povinností účastníků při distribuci a dodávání nových vozidel značky PEUGEOT konečným spotřebitelům, a setrval na svém názoru, že ze smlouvy nevyplývá pro žalovanou povinnost dodávek vozidel do té míry konkrétní (konkrétních vozidel v určitých množstvích, v určitém provedení a v určitém čase plnění), že by její porušení mohlo založit odpovědnost žalovaného za škodu. Poté, co provedl k důkazu listinu datovanou dnem 20. 12. 2007 a označenou jako „návrh ročního odbytového cíle nových motorových vozidel PEUGEOT na rok 2008“, a vyšel ze shodných tvrzení účastníků, že odbytový cíl pro rok 2008 byl stanoven na 143 nových vozů a že dodatek smlouvy, jehož uzavření přepokládá článek III odst. 1 smlouvy, uzavřen nebyl, leč podle sdělení žalované byl návrh odbytového plánu žalobkyní písemně odsouhlasen, odvolací soud usoudil, že z uvedené listiny rovněž nelze dovodit povinnost žalované k dodávce konkrétních vozidel v určitém množství, v určitém provedení a v určitém čase plnění. Z ujednání v článku IV smlouvy pak podle jeho názoru vyplývá „obecně proklamovaný“ závazek žalované dodávat žalobkyni vozidla podle její objednávky, ujednání však neupravuje nic konkrétního o tom, v jakém konkrétním čase a v jakých konkrétních druzích a počtech vozidel se tak má stát. Uzavřel k tomu, že takové ujednání samo o sobě nezakládá žádný závazek, který by byl vymahatelný. Konstatoval, že k jeho dotazu, zda pro rozhodné období objednala nová vozidla, žalobkyně předložila objednávku ze dne 6. 2. 2009, vystavenou na čtyři vozy tam specifikovaných typů a provedení; na rubu je dopis žalované s vyjádřením, že dne 15. 7. 2008 od koncesionářské smlouvy odstoupila, žalobkyně již není považována za koncesionáře a není oprávněna prodávat nové vozy, proto objednávka vozidel ze dne 6. 2. 2008 (jde zřejmě o chybu v psaní, pozn. Nejvyššího soudu) nebude vyřízena. Odvolací soud uvedl, že podle této objednávky by mohla žalované vzniknout povinnost k dodávce tam uvedených vozidel v únoru 2009, není ji však možno vztáhnout na období prosinec 2008 a leden 2009 a tato objednávka „nemá souvislost s koncesionářskou smlouvou, jež byla uzavřena pro rok 2008“. Další důkazy předložené žalobkyní odvolací soud neprovedl s odůvodněním, že nemají žádnou souvislost s předmětem této věci, navíc okolnost nedodání zboží ze strany žalované z důvodu tvrzeného odstoupení od smlouvy je zjevná i z okolností tohoto sporu, pro právní posouzení sporu je však bez významu. Uzavřel, že se nepředpokládá, že by předmětná smlouva jako smlouva rámcová obsahovala konkrétní práva a povinnosti, neboť jejich úprava je svěřena smlouvám realizačním, takovou povinnost žalované neukládá ani stanovený odbytový cíl a nelze ji dovodit ani z objednávky žalobkyně ze dne 6. 2. 2009 či z jiných právních skutečností. Nebylo tedy prokázáno, že by žalovaná porušila nějakou svou konkrétní smluvní povinnost.

Rozsudek odvolacího soudu výslovně v obou jeho výrocích, podle dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání opírá o § 237 občanského soudního řádu, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu stran výkladu právních úkonů, zejména od rozhodnutí ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009, ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2691/2012, ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/1998, a ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98 (která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz), neboť při výkladu nejasných ustanovení koncesionářské smlouvy nedostatečně zohlednil vůli smluvních stran, chybně aplikoval zákonná pravidla obsažená v § 35 odst. 2 obč. zák. a v § 266 obch. zák., nezohlednil okolnosti související s projevem vůle při uzavření koncesionářské smlouvy, nezohlednil prokázanou praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následné chování stran, neaplikoval pravidlo, podle něhož projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila, a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, např. s rozhodnutími ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, a ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2549/2011 (míněn zřejmě rozsudek ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2594/2011), dospěl k tak absurdnímu závěru, že koncesionářská smlouva nezakládá žádnou povinnost žalované k dodávkám vozidel žalobkyni.

Dovolatelka shledává dovolání přípustným též pro otázku procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, např. od rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5254/2014, tím, že nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu vyslovený v jeho rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2864/2012, ač k tomu v posuzovaném případě nebyl relevantní důvod.

Dovolatelka mimo jiné zdůrazňuje, že již před soudem prvního stupně předložila své objednávky podané na nákup nových vozidel u žalované a jejich následné odmítnutí. Argumentuje, že závěr odvolacího soudu, podle něhož její objednávka ze dne 6. 2. 2009 nemá souvislost s koncesionářskou smlouvou, jež byla uzavřena pro rok 2008, je v rozporu se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, podle něhož koncesionářská smlouva byla uzavřena pro období 2004 – 2010. Právní názor odvolacího soudu stran požadavku na míru konkrétnosti smluvních ujednání označuje za absurdní; argumentuje, že prodávala vozidla značky PEUGEOT konečným zákazníkům dle aktuální vyráběné modelové řady, akčních nabídek v daném období a dle potřeb zákazníků s ohledem na výrobní možnosti mateřského závodu. Vytýká odvolacímu soudu, že nevzal zřetel na obsah dokumentu „Obchodní politika 2008“, jímž soud prvního stupně provedl důkaz, jenž obsahuje pravidla žalované pro celou její distribuční síť a z něhož podle jejího mínění vyplývá správnost jejího tvrzení, že objednávky vozidel se zadávaly s ohledem na konkrétní poptávky konečných zákazníků prostřednictvím online aplikace ABCNet, provozované žalovanou, a byly omezeny toliko alokovaným množstvím ve výrobním závodě, nikoliv odbytovým cílem. Žalobkyně musela závazně objednat nejméně 50 % svého odbytového cíle, maximální množství však nebylo stanoveno a bylo limitováno pouze její schopností prodat nová vozidla konečným zákazníkům. Podle jejího názoru bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že dodání nových vozidel probíhalo v praxi tak, že koncesionář poté, co obdrží objednávku od zákazníka, ji zanese do ABCNetu a žalovaná její přijetí potvrdí a zajistí vyrobení objednaného vozu a jeho dodání koncesionáři. Žalovaná jí od prosince 2008 přestala dodávat vozidla, zablokovala jí vkládání objednávek do systému ABCNet a písemné objednávky odmítla.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybňuje jeho přípustnost, neboť má za to, že dovolatelka napadá skutkové závěry odvolacího soudu a uplatňuje nové skutečnosti a důkazy v rozporu s § 241a odst. 6 občanského soudního řádu. Polemizuje s námitkou, že odvolací soud porušil závazné pokyny Nejvyššího soudu, a argumentuje ve prospěch závěru, který nalézá též v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že měla povinnost dodat žalobkyni konkrétní nová vozidla pouze na základě konkrétních kupních smluv, vzniklých akceptací objednávek žalobkyně, v nichž by byla tato vozidla specifikována. Tvrdí, že si žalobkyně v období prosinec 2008 až únor 2009 žádná vozidla neobjednala, respektive ta vozidla, která objednala, jí byla řádně dodána, povinnost dodávat nová vozidla na základě objednávek tak ani nemohla porušit. Závěrem poukazuje na to, že otázkou platnosti odstoupení od koncesionářské smlouvy se odvolací soud ani dovolací soud nijak podrobně nezabývaly, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení dovoláním otevřené otázky výkladu právního úkonu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatelce nelze přisvědčit v tom, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho předchozím, kasačním rozhodnutí. Odvolací soud totiž, ačkoliv vyjádřil mínění, že ujednání koncesionářské smlouvy je do té míry jasné, že nevyžaduje výkladu, ve skutečnosti výklad této smlouvy provedl. Už závěr, že se jedná o smlouvu rámcovou, je výsledkem výkladu. Od judikatury Nejvyššího soudu se odchýlil v tom, že výklad neprovedl důsledně, v intencích ustálených judikatorních závěrů podrobně vylíčených v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, neboť nepřihlédl ke všem právně významným okolnostem, které vyšly v řízení najevo.

K tzv. rámcové smlouvě, která je smlouvou nepojmenovanou, leč v obchodní praxi běžně užívanou, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že taková smlouva nezakládá závazkový vztah, pohledávky a závazky smluvních stran z ní tudíž nevznikají. Význam rámcové smlouvy spočívá v tom, že strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejím prostřednictvím základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejím základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační smlouvě ujednáno jinak. Rámcová smlouva tak nemá jiný význam (jinou funkci), než že stanoví smluvní podmínky následně uzavíraných konkrétních, realizačních smluv, tj. v tom či onom rozsahu předurčuje jejich obsah. Při vzniku realizační smlouvy uzavřené na základě rámcové smlouvy se tedy v rozsahu, v němž strany nesjednaly v realizační smlouvě jinak, stávají pravidla (smluvní podmínky) sjednaná v rámcové smlouvě součástí obsahu realizační smlouvy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2013, pod číslem 79, k jehož závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v rozsudku ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 4463/2011, a rozsudku ze dne 29. 9. 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2012, uveřejněném pod číslem 25/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5105/2014, však Nejvyšší soud zdůraznil, že samotná skutečnost, že smlouvu její smluvní strany označily jako „rámcovou“, nevylučuje, aby smlouva upravovala (vedle smluvních podmínek následně uzavíraných realizačních smluv) i povinnost jednoho z účastníků uzavřít na základě žádosti (příkazu) druhého účastníka (následné) dílčí smlouvy.

Právě o situaci obdobnou té, na niž míří závěry posledně citovaného rozhodnutí, se jedná v souzené věci.

V článku II smlouvy pod rubrikou Podnikatelská činnost a místo jejího provozování se v odstavci 2 prodejce (tj. žalobkyně) pro případ, že distribuuje motorová vozidla jiných značek než PEUGEOT, zavazuje, že odběr nových motorových vozidel jiných značek během každého kalendářního roku nepřekročí 70 % celkových odběrů uskutečněných v uplynulém kalendářním roce.

V článku III smlouvy pod rubrikou „Odbytový cíl“ se v odstavci 1 prodejce zavazuje mimo jiné rozvíjet prodej nových motorových vozidel PEUGEOT a vyvinout maximální úsilí, aby každý kalendářní rok prodal a dodal nová vozidla v množství, které bylo vzájemně dohodnuto, nebo pokud to nebude možné, za podmínek uvedených v následujícím odstavci; tato nová vozidla budou rozdělena podle modelů a časových období v průběhu roku dle údajů dodavatele (tj. žalované) v závislosti na výrobní kapacitě výrobce, podmínkách trhu a potřebách vyjádřených prodejcem. Zároveň je tu ujednáno, že odbytový cíl týkající se množství vozidel určených k distribuci každý kalendářní rok bude upraven dodatkem k této smlouvě; pro případ nesouhlasu prodejce s návrhem dodavatele týkajícím se jeho ročního odbytového cíle byla sjednána rozhodčí doložka. V odstavci 2 pak bylo dohodnuto právo dodavatele odstoupit od smlouvy v případě, že na konci kalendářního roku bude procentní plnění ročního odbytového cíle nových motorových vozidel prodejcem o více než 30 % nižší než průměrná výše procentního plnění ročního odbytového cíle nových motorových vozidel ostatními prodejci dodavatele.

V článku IV, upravujícím všeobecné obchodní podmínky, bylo v odstavci 1 ujednáno, že dodavatel bude prodejci dodávat nová motorová vozidla dle rozdělení uvedeného v článku III odst. 1 co se týká nových motorových vozidel, s výhradou výrobních možností a omezení výroby, vyšší moci a pracovních konfliktů u výrobce, jeho dodavatelů nebo dopravců.

V článku IX pod rubrikou Organizace prodeje a oprav je v odstavci 1 ujednáno, že prodejce bude neustále disponovat zásobami nových vozidel v množství nezbytném ke splnění svých odbytových cílů a ve složení odpovídajícím potřebám spotřebitelů a reprezentujícím celou škálu vozidel nabízených dodavatelem.

Z těchto ujednání podle názoru Nejvyššího soudu spolehlivě vyplývá závazek žalované dovolateli nová vozidla dodávat. Jak jinak by žalobkyně mohla plnit svůj odbytový cíl stanovený podle článku III a jaký by měla smysl výhrada sjednaná v článku IV odst. 1, limitující dodávky vozidel výrobními možnostmi výrobce a překážkami povahy vyšší moci. Čím by bylo věcně opodstatněno citované omezení prodejce sjednané v článku II odst. 2 a co by to znamenalo pro jeho podnikání, kdyby mu žalovaná nedodávala žádné vozy. Jak by mohl být zajištěn stav sjednaný v citovaném ustanovení článku IX odst. 1. Jaký by mělo smysl sjednávat důvody, proč může dodavatel od této smlouvy odstoupit, jak v citovaném článku III odst. 2, tak v článku XVIII. Vždyť neměla-li by žalovaná povinnost žalobkyni vozidla dodávat, prostě by je, bez jakýchkoliv následků, tak jak dovodil odvolací soud, dodávat přestala a smlouva neplnící žádné funkce by zanikla pokojnou cestou uplynutím sjednané doby jejího trvání.

Systematický a logický výklad smlouvy tak vede spolehlivě k závěru, že smlouva dodavateli povinnost dodávat nové vozy zakládá, a to málo, co soudy nižších stupňů zjistily o okolnostech, za nichž byla smlouva uzavřena, a o následném chování stran, tomu nasvědčuje. Opačný výklad by vedl k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012), a nelze se rozumně domnívat, že by žalovaná takovou smlouvu uzavřela (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013). Je principiálně nepřijatelný takový výklad, jenž se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11, uveřejněný pod číslem 1/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tak nakonec smlouvu vnímala i žalovaná, zakládala-li svou procesní obranu původně na argumentu, že její povinnost dodávat dovolatelce vozidla odstoupením od smlouvy zanikla, a vycházela tedy z předpokladu, že tuto povinnost ze smlouvy měla.

S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že z tzv. koncesionářské smlouvy nevyplývá povinnost k dodávce konkrétního zboží. Ve smlouvě je však sjednán mechanismus, jakým má být konkrétní zboží k dodávce určeno. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že dovršení kontraktačního procesu, jeho dotažení co do konkrétního vymezení předmětu dodávky (jaká vozidla a v jakém množství) a co do termínů dodání, bylo ujednáním v článku IV odst. 1 smlouvy ponecháno na objednávkách prodejce, jejichž přijetí dodavatelem se presumuje, s výjimkou případů, na něž pamatují sjednané výhrady, poskytující dodavateli dostatečnou ochranu v takto založeném závazkovém vztahu. Otázkou, jakou roli v tomto ohledu hraje tzv. odbytový cíl, na jehož úpravu článek IV odst. 1 odkazuje (zda jej mohla žalovaná svými objednávkami překročit), se soudy nižších stupňů dosud nezabývaly, v tomto ohledu tu tedy není právní posouzení, které by mohlo být podrobeno dovolacímu přezkumu. Jde tu však o otázku, jejíž řešení může mít význam pro určení výše nároku; pro posouzení jeho základu význam nemá.

Nakonec i odvolací soud v napadeném rozhodnutí připustil, že z ujednání v článku IV smlouvy vyplývá obecně formulovaný závazek žalované dodávat žalobkyni vozidla podle její objednávky, a dovodil, že by proto podle objednávky vozidel ze dne 6. 2. 2009 mohla žalované vzniknout povinnost k dodávce tam uvedených vozidel v únoru 2009. Tuto v zásadě správnou úvahu však následně negoval prostřednictvím úvahy, která z pohledu pravidel logiky neobstojí. Z toho, že objednávku není možno vztáhnout na období prosinec 2008 a leden 2009, rozhodně nevyplývá, že ji nelze vztáhnout na únor 2009, a není zřejmé, jak chápat argument, že tato objednávka nemá souvislost s koncesionářskou smlouvou, jež byla uzavřena pro rok 2008, ačkoliv podle skutkových zjištění soudu prvního stupně měla smlouva skončit dne 31. 5. 2010 a odvolací soud sám ve svém předchozím zrušeném rozhodnutí dovodil, že platnost smlouvy skončila podle ujednání jejího článku XVII dnem 31. 5. 2010.

Přinejmenším v tomto rozsahu žalovaná porušila zcela konkrétní povinnost a již z tohoto důvodu je správný právní závěr soudu prvního stupně, že co do základu je uplatněný nárok na náhradu škody dán.

Nejvyšší soud se ostatně neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, který nepřiznal právní význam skutečnosti, vyplývající též ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, že „k nedodání zboží žalovanou došlo z důvodu tvrzeného odstoupení od smlouvy“. Jestliže žalovaná ve svém postoji k dovolatelce vycházela důsledně z názoru, že koncesionářská smlouva zanikla odstoupením, dovolatelka proto nemá na dodávání nových vozidel právo a žalovaná jí vozidla dodávat nebude, bylo by absurdní požadovat na dovolatelce, aby si zachovala právo na náhradu škody tím, že bude přes zjevnou neúspěšnost účelově předkládat objednávky vozidel.

V souzené věci se tedy bude posouzení rozsahu škody odvíjet nikoliv jen od dodávek, které dovolatelka marně objednala, nýbrž od dodávek, které by objednala za pravidelného běhu věcí, podle podmínek na příslušném trhu v příslušné době a s přihlédnutím k obchodům uskutečněným mezi účastníky v předchozím období.

Dovolání je tedy důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Odvolací soud tedy rozhodl nesprávně. Protože Nejvyšší soud se ztotožňuje s právním posouzením soudů nižších stupňů v tom, že právní úkon, jímž žalovaná dne 15. 7. 2008 odstoupila od smlouvy, je neplatný, a protože soud prvního stupně rozhodl toliko o základu nároku, jsou tu předpoklady pro to, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí znovu nerušil, nýbrž je změnil. Nejvyšší soud tedy v souladu s ustanovením § 243d písm. b) o. s. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 6. 2017

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru