Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2795/2009Rozsudek NS ze dne 28.06.2011

HeslaSmlouva kupní
Svědci
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.2795.2009.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

§ 213 odst. 2 o. s. ř.

§ 409 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2795/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně P. P., zastoupené JUDr. Pavlem Kolínským, advokátem, se sídlem v České Lípě, Arbesova 409, PSČ 470 01, proti žalované A. Š., zastoupené JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem, se sídlem v České Lípě, Jiráskova 613, PSČ 470 01, o zaplacení částky 643.183,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 254/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2009, č. j. 8 Cmo 26/2009-481, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2009, č. j. 8 Cmo 26/2009-481, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 55 Cm 254/2005-428, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 643.183,- Kč s 7% úrokem z prodlení od 25. ledna 2005 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení účastnic, že v září 2001 uzavřely ústní kupní smlouvu podle ustanovení § 409 a násl. obchodního zákoníku, na základě které žalobkyně převedla zpětně na žalovanou movité věci, jež tvořily zařízení provozovny v Novém Boru, a žalované vznikla povinnost zaplatit sjednanou kupní cenu ve výši 643.183,08 Kč vyúčtovanou fakturami č. 1 až 4 z roku 2002. Mezi účastnicemi bylo sporné, zda žalovaná kupní cenu zaplatila předáním peněz manželu žalobkyně J. P. dne 17. ledna 2002.

Vycházeje z posudku znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, soud prvního stupně uvedl, že za zásadní považuje odpověď znalce na otázku, zda žalovaná v době od září 2001, kdy za zařízení provozovny obdržela od žalobkyně kupní cenu ve výši 566.892,- Kč, do 31. prosince 2001 měla v pokladně firmy (v trezoru) po celou dobu hotovost ve výši odpovídající částce přijaté od žalobkyně. Podle závěru znalce zůstatek pokladny žalované dle jejího účetnictví k 17. září 2001 činil 574.832,60 Kč, hotovost se v následujícím období zvyšovala a klesala podle toho, jak docházelo k hotovostním platbám, od poloviny prosince 2001 klesala až na konečný zůstatek pokladny k 31. prosinci 2001 ve výši 40.706,80 Kč podle záznamů v peněžním deníku. Podle znalce žalovaná neměla v pokladně po celé období od září 2001 do 31. prosince 2001 částku převyšující 566.892,- Kč, kterou obdržela od žalobkyně za prodej zařízení provozovny. Závěry znalce tak vyvracejí tvrzení žalované o tom, že peníze obdržené od žalobkyně měla po celou dobu v trezoru a použila je k úhradě kupní ceny žalobkyni. Tvrzení žalobkyně, že žalovaná kupní cenu nezaplatila, je podpořeno i skutečností, že účastnice si platily běžně v hotovosti, na žádné z faktur týkajících se vzájemných obchodních vztahů však není tak jako na fakturách č. 1 až 4 z roku 2002 uvedena poznámka hotovost převzal, hotovost předal. K tíži žalované jde i to, že poznámky na těchto fakturách napsala rukou.

Po vyhodnocení důkazů, a to výpovědí svědků J. P., účetní V. T., závěrů znaleckého posudku a zprávy finančního úřadu žalobkyně, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně prokázala tvrzení o nezaplacení částky 643.183,- Kč žalovanou předáním hotovosti manželu žalobkyně J. P.. Tyto důkazy ve vzájemné souvislosti vyvracejí tvrzení žalované, že k předání peněz dne 17. ledna 2002 došlo a zpochybňují tak i pravdivost výpovědi svědka D. P., syna žalované, jenž potvrdil její tvrzení o předání peněz.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý až čtvrtý výrok).

Odvolací soud po opakování dokazování znaleckým posudkem a jeho doplněním vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a hodnotil, zda zjištění z výslechů svědků Pechy a Pokorného v návaznosti na závěry znaleckého posudku, byla správná. Uvedl, že vzal na zřetel obsah výpovědí těchto svědků, rekapituloval tento obsah s tím, že výpovědi jsou protichůdné, když svědek P. popírá převzetí peněz a svědek P. to potvrzuje, a přihlédl k tomu, že znalec s ohledem na praxi mezi účastnicemi při placení faktur v hotovosti se přiklonil k názoru, že „proplacení faktur č. 1, 2, 3 a 4/2002 lze předpokládat“, a to bez ohledu na „vpisy - hotovost předal, hotovost převzal“ v nich; samotné předání faktury s vyznačením platební podmínky „hotově“ bylo v předchozím obchodním styku mezi žalobkyní a žalovanou doložením toho, že zboží bylo předáno a zaplaceno. Odvolací soud měl vzhledem k závěrům znalce za věrohodné svědectví D. P., že faktury byly opatřeny podpisem zástupce žalobkyně (J. P.) a otiskem jejího razítka až při převzetí fakturovaných částek, a proto pak byly faktury žalované předány. Svědectví D. P., že viděl předání a přepočítávání peněz, nebylo vyvráceno.

Odvolací soud nepovažoval za rozhodné, že znalec z příslušných dokladů žalované nezjistil ani původní uskutečnění platby, ani evidenci platby dne 17. ledna 2002. Žádným způsobem nebylo vyvráceno, že žalovaná měla v uvedený den v hotovosti k dispozici částku, kterou měla zaplatit žalobkyni. Zůstatek evidovaný v peněžním deníku k různému datu - podle zjištění znalce nesvědčí už s ohledem na způsob vedení účetních dokladů žalovanou pro závěr, že v trezoru neměla peníze v hotovosti, které nebyly evidovány. Vzhledem k uvedenému hodnocení skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba zamítnuta.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.

Dovolatelka po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení zpochybňuje závěr odvolacího soudu o uhrazení kupní ceny žalovanou, majíc za to, že nesprávně vyhodnotil výpověď D. P. jako věrohodnou. Své argumenty opírá o citace z jeho svědecké výpovědi, které podle ní prokazují, že D.P. uvedl dvě rozdílné verze ohledně předání peněz. Za nesprávný a chybný považuje též závěr o nezjištění původní jí uskutečněné platby žalované, který nemá oporu v provedeném dokazování, když naopak účetní záznamy svědčí o opaku. Peníze za jí uskutečněnou platbu žalovaná v peněžním a pokladním deníku evidovala a stav hotovosti v pokladně k 31. prosinci 2001 klesl na částku 40.706,80 Kč. Bylo tedy prokázáno, že žalovaná „stejnými penězi“, tj. penězi přijatými od žalobkyně v září 2001, již k poslednímu dni v roce 2001 nedisponovala a nemohla jimi zpětný převod movitého majetku provozovny 17. ledna 2002 uhradit. Závěr odvolacího soudu je proto nesprávný, nesouladný s provedeným dokazováním. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání zamítnout.

Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II části první přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.

Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud neshledal. Jinak je tomu však s jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť dovolací soud zjistil, že řízení před odvolacím soudem bylo takovou vadou zatíženo.

Odvolací soud se v projednávané věci dopustil procesního pochybení spočívajícího v porušení ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř., podle něhož odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.

Odvolací soud opakoval důkaz znaleckým posudkem a jeho doplněním, z nichž učinil částečně odlišná skutková zjištění týkající se průkazu o tom, že žalovaná měla dne 17. ledna 2002 k dispozici v pokladně firmy hotovost ve výši částky, kterou obdržela od žalobkyně v září 2001 za prodej zařízení provozovny, a touto hotovostí zaplatila kupní cenu. Potud byl postup odvolacího soudu v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř.

Skutkový závěr, podle něhož žalovaná prokázala tvrzení o zaplacení kupní ceny, tedy opačný, než ke kterému dospěl soud prvního stupně, odvolací soud však učinil též na základě jiného hodnocení výpovědí svědků D. P. aj. P., ačkoliv tyto svědky sám nevyslechl, ale provedl důkaz listinou - čtením protokolu o výslechu těchto svědků při jednání před soudem prvního stupně - a na rozdíl od něho považoval svědka P. za věrohodného a výpovědi svědka P. neuvěřil.

Otázkou posouzení věrohodnosti výpovědí svědků se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 6. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, v němž vysvětlil, že při provádění důkazu výslechem svědků se uplatňuje zásada přímosti (bezprostřednosti), neboť při hodnocení těchto důkazů působí vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti, které mají vliv právě na posouzení věrohodnosti výpovědi a nemohou být vyjádřeny v protokole o jednání. Při důkazu výpovědí svědka soud vyhodnocuje věrohodnost výpovědi nejen z toho, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci, ale též s přihlédnutím k tomu, jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, ke způsobu reprodukce skutečností, o nichž vypovídá, a k chování při výslechu, tj. zda je svědek přesvědčivý, zda vypovídá s jistotou, plynule a zda je ochoten odpovídat na otázky. Oproti tomu u jiných důkazních prostředků, například u listin (§ 129 o. s. ř.), písemného znaleckého posudku (§ 127 odst. 1 o. s. ř.) nebo protokolu o výslechu účastníka řízení či svědka, je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen.

Z uvedeného vyplývá, že závěr o věrohodnosti svědka může soud učinit jen poté, kdy tohoto svědka sám vyslechne a posoudí, jaký má vztah k účastníkům, k věci, zda vypovídá přesvědčivě, s jistotou, nebo naopak zmateně, váhavě apod. Učinil-li odvolací soud tento závěr na základě listinného důkazu, zatížil řízení vadou, které mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. června 2011

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru