Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2757/2019Rozsudek NS ze dne 21.10.2019

HeslaSmluvní pokuta
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2757.2019.1
Dotčené předpisy

§ 301 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2757/2019-277

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Solo Productions s.r.o., se sídlem v Praze 5, Košíře, Plzeňská 183/181, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 24171778, zastoupené Mgr. Jiřím Kaňkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Pod Hybšmankou 2339/19, proti žalovanému Nadačnímu fondu Tesco, se sídlem v Praze 10 - Vršovicích, Vršovická 1527/68b, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 28866991, zastoupenému Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hanusova 1537/1, o zaplacení 123 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 262/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2019, č. j. 12 Co 29/2019-261, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2019, č. j. 12 Co 29/2019-261, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 (v pořadí čtvrtým ve věci) rozsudkem ze dne 29. 11. 2018, č. j. 17 C 262/2012-235, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 123 000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty za prodlení s úhradou doplatku ceny díla (kupní ceny) ve výši 30 936 Kč za období od 16. 6. 2012 do 16. 10. 2012, kdy jí byla tato částka žalovaným uhrazena.

Podle posouzení soudu prvního stupně žalovaný uplatnil řádně a včas své právo z odpovědnosti žalobkyně za vady díla (triček). Žalovaný tak byl oprávněn zadržet část ceny díla ve výši 30 936 Kč. V době od 16. 6. 2012 do 16. 10. 2012 se proto neocitl v prodlení s úhradou doplatku ceny díla a žalobkyni tudíž nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o dílo ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení s úhradou ceny díla.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však již se všemi jeho právními závěry.

Podle posouzení odvolacího soudu, vycházejícího z § 562 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), žalovaný neoznámil žalobkyni zjevné vady ani zjištěnou skrytou vadu párání triček ve švech po vyprání včas, a proto mu nelze přiznat právo z vad díla. S ohledem na tento závěr se nezabýval odvolacími námitkami žalobkyně proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně ohledně existence vad. V další části odvolacího přezkumu pak posuzoval opakovanou námitku žalovaného, že pokud by měla být žalobkyni přiznána smluvní pokuta za opožděné zaplacení doplatku ceny díla, jde o smluvní pokutu nepřiměřeně vysokou, a proto by ji měl soud snížit.

Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud při zvažování možnosti snížení požadované smluvní pokuty vyšel z § 301 obch. zák. a z odkazované judikatury přijaté Nejvyšším soudem k postupu pro její moderaci. Podle zjištění soudu celková cena díla činila 750 936 Kč, která až na její část ve výši 30 936 Kč byla uhrazena včas. Přitom smluvní pokuta ve výši 30 000 Kč (za prodlení s úhradou částky 30 936 Kč za období od 17. 5. 2012 do 15. 6. 2012) byla již žalovaným zaplacena jednostranným zápočtem žalobkyně se smluvní pokutou ve stejné výši za její prodlení s dodáním díla. S přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, ale i ke skutečnosti, že tvoří pouze 4,12 % z celkové ceny díla a byla již zaplacena před podáním žaloby, odvolací soud vyhodnotil započtenou smluvní pokutu ve výši 30 000 Kč, představující 97 % hodnoty zajištěné povinnosti, jako přiměřenou a naopak požadovanou smluvní pokutu v celkové výši 153 000 Kč, představující 495 % zajišťované povinnosti, jako zcela nepřiměřenou. I když odvolací soud přisvědčil názoru žalobkyně, že obecné ujednání účastníků o smluvní pokutě bylo oboustranné a vyvážené, počítalo podle jeho mínění zjevně s nesplněním celé povinnosti (s nedodáním zboží, případně s nezaplacením ceny díla) zajištěné smluvní pokutou, nikoli s pozdním zaplacením nepatrné části ceny díla. Uzavřel, že ve vztahu k opožděnému plnění předmětné povinnosti je požadovaná smluvní pokuta zjevně nepřiměřená i s přihlédnutím k tomu, že plnění nebylo poskytnuto zcela bez vad, což nepopřela ani sama žalobkyně. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, byť tak učinil z jiných důvodů.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Dovolatelka s odkazem na judikatorní závěry Nejvyššího soudu namítá, že odvolací soud svým závěrem o nepřiměřenosti smluvní pokuty za prodlení žalovaného se zaplacením doplatku ceny díla a moderací smluvní pokuty rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Vytýká mu, že namísto toho, aby posuzoval přiměřenost smluvní pokuty podle sjednané její denní sazby, postupoval nesprávně, jestliže při rozhodování přihlížel k celkové výši smluvní pokuty, která je výsledkem dlouhodobého svévolného prodlení žalovaného s plněním jeho povinnosti. Přitom poukazuje na to, že zatímco soudní judikatura z pohledu dobrých mravů akceptuje a považuje za přiměřenou smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně, v souzené věci smluvní pokuta sjednaná ve výši 1 000 Kč za jeden den prodlení žalovaného s úhradou ceny díla byla výrazně nižší (jen 0,13 % z celkové ceny díla). Podle dovolatelky odvolací soud rovněž pochybil, pokud při rozhodování o přiměřenosti smluvní pokuty přihlížel v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu k okolnostem, které nastaly až po jejím sjednání a které uvádí v odůvodnění rozhodnutí. Jako zjevně rozpornou pak označuje úvahu odvolacího soudu, že předmětné ujednání o smluvní pokutě počítalo zjevně s nesplněním celé povinnosti, nikoli s pozdním zaplacením nepatrné části ceny díla. Toto vyjádření odvolacího soudu vnímá dovolatelka tak, že zatímco sjednaná smluvní pokuta se ve vztahu k neuhrazené části ceny díla jeví jako nepřiměřená, a contrario pak lze z úvahy odvolacího soudu dovodit, že vzhledem k celkové ceně díla smluvní pokutu jako nepřiměřenou posoudit nelze. Smluvní pokuta tedy přiměřená byla. Kromě toho poukazuje na to, že při sjednávání smluvní pokuty nemohla vědět, v jaké části žalovaný svou povinnost uhradit cenu díla nesplní.

Dovolatelka rovněž tvrdí, že odvolací soud nerespektoval posloupnost tří relativně samostatných fází, v nichž se podle judikatury Nejvyššího soudu využití moderačního práva soudu děje. Posoudil-li odvolací soud obecné ujednání účastníků o smluvní pokutě jako oboustranné a vyvážené, aby vzápětí uzavřel, že smluvní pokuta je nepřiměřená, jsou podle dovolatelky tyto jeho závěry nejen vnitřně rozporné, ale ani nerespektují soudní judikaturu o posloupnosti úvah. Jestliže odvolací soud v první fázi dovodil, že pokuta není nepřiměřená, nemohl přistoupit k druhé fázi. Dovolatelka akcentuje, že v případě přiměřenosti sjednané smluvní pokuty odvolací soud moderační právo využít nesmí.

S ohledem na popsané námitky a výhrady dovolatelka označuje odůvodnění napadeného rozsudku jako nesprávné a nepřesvědčivé (a částečně i vnitřně rozporné).

V závěru dovolání dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že zásahem do principu předvídatelnosti rozhodnutí porušil její právo na spravedlivý proces, jestliže bez jakéhokoli zdůvodnění upustil od svého dřívějšího názoru o přiměřenosti smluvní pokuty, zaujal názor opačný a přistoupil k moderaci smluvní pokuty.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a ve svém důsledku i rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému bude uloženo zaplatit jí 123 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, příp. aby zrušil rozsudek odvolacího soudu (a potažmo i rozsudek soudu prvního stupně) a věc vrátil k novému projednání. Kromě toho požaduje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu, neboť neprodlený výkon rozhodnutí by byl (s ohledem na její předmět činnosti, finanční situaci a výši náhrady nákladů řízení, kterou má podle rozsudků soudů obou stupňů žalovanému platit) zcela likvidační.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a odvolací soud se při řešení otázky přiměřenosti smluvní pokuty požadované za prodlení žalovaného se zaplacením doplatku ceny díla a tím i použití moderačního práva soudu odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu, a je tedy i důvodné.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Posoudit správnost napadeného rozhodnutí z pohledu výhrad dovolatelky znamená přezkoumat správnost použití moderačního oprávnění odvolacím soudem podle § 301 obch. zák. na základě jeho závěru, že smluvní pokuta požadovaná žalobkyní v celkové výši 153 000 Kč za prodlení žalovaného se zaplacením doplatku ceny díla je nepřiměřená.

Podle § 544 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, který platil i pro obchodní závazkové vztahy (o nějž jde i v posuzované věci), sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.

Podle § 301 obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl.

Z formulace § 301 obch. zák. majícího kogentní charakter vyplývá, že předpokladem pro moderaci smluvní pokuty je závěr o tom, že smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; § 301 obch. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy zákonodárcem ponechán na uvážení soudu, založeném na posouzení individuálních okolností konkrétního případu, které soud shledá – se zřetelem na funkce smluvní pokuty a na účel moderačního oprávnění soudu – právně významnými. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře dovodil, že při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty se bere zřetel zejména na důvody, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnosti, které je provázely, přičemž není vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, tedy ke kritériu, jež je podle citovaného ustanovení rozhodné až pro úvahu o míře snížení smluvní pokuty, podmíněnou předchozím závěrem o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, dále například rozsudky téhož soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 32 Odo 3171/2008, a ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 529/2011, jež jsou – stejně jako i všechna další uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Ustálená soudní praxe (srov. například již cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3171/2008) přitom dovodila, že byť zákon nevymezuje žádná kritéria pro rozhodnutí soudu, zda svého moderačního práva použije, pak v situaci, kdy vyplývá ze skutkových zjištění, že jsou zde okolnosti, které zakládají moderační oprávnění soudu podle § 301 obch. zák. (tj. že výše smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká), není již věcí úvahy soudu, zda toto moderační právo využije a soud je povinen tohoto oprávnění využít.

V posuzované věci byla konečná výše smluvní pokuty, která byla sjednána pro případ prodlení žalovaného se zaplacením ceny díla ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení, plně závislá na době, po kterou žalovaný nedostál smluvně převzaté povinnosti; výsledná výše smluvní pokuty je tudíž důsledkem relativně dlouhé doby (několika měsíců), po kterou trvalo jeho prodlení.

V této souvislosti je třeba poukázat na judikatorní závěry Nejvyššího soudu, podle nichž z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu by bylo možno (při současném zohlednění všech okolností případu) považovat za nepřiměřenou s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li smluvní pokuta zajištěné pohledávky určité výše v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně odvisí od doby, po kterou dlužník své smluvní pokutou zajištěné povinnosti neplní – čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2926/2007, dále jeho usnesení ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4784/2008, a ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1781/2011). Ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, tedy též k důvodům, pro něž došlo k prodlení s plněním zajištěného závazku, k okolnostem, za nichž se tak stalo, a ke skutečnostem, které ovlivnily dobu trvání prodlení, při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. přihlížet nelze a délka prodlení, k němuž došlo po sjednání smluvní pokuty, nemá pro posouzení (ne)přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty význam (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2012, pod číslem 137).

Nejvyšší soud ve své judikatuře (srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněný pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uveřejněný pod číslem 55/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), opakovaně vysvětlil, že rozhodnutí soudu o použití moderačního práva ve smyslu § 301 obch. zák., zda a kdy nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit, je výsledkem určitého procesu rozhodování. Soud nejprve řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Bude-li výsledkem rozhodování soudu jeho závěr, že svého moderačního práva využije, neboť byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, nastupuje etapa jeho rozhodování, kdy posuzuje, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Jak bylo shora již uvedeno, teprve v této fázi rozhodování je soud ze zákona povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní pokutu není neomezená – věřitel má vždy právo na smluvní pokutu alespoň ve výši vzniklé škody.

Z výše uvedeného vyplývá závěr, že § 301 obch. zák. neukládá soudu povinnost přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti při posouzení přiměřenosti (nepřiměřenosti) smluvní pokuty, ani při rozhodování, zda svého moderačního práva využije, nýbrž pouze při následném posouzení rozsahu snížení smluvní pokuty. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v mnoha dalších rozhodnutích (srov. například rozsudek ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, či již cit. rozsudky ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 32 Odo 3171/2008, a ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 529/2011).

Odvolací soud však v souladu se shora uvedenými právními závěry formulovanými v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu nepostupoval, a to zejména ve dvojím směru. Především je třeba mu vytknout nesprávnost, založil-li posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty za prodlení žalovaného se zaplacením ceny díla na porovnání, kolik procent zajišťované povinnosti činila smluvní pokuta požadovaná žalobkyní v celkové výši 153 000 Kč (tedy včetně částky 30 000 Kč, která již byla zaplacena před podáním žaloby provedeným zápočtem žalobkyně se smluvní pokutou, na kterou vznikl žalovanému nárok vůči žalobkyni za prodlení s dodáním díla) oproti smluvní pokutě zaplacené ve výši 30 000 Kč již před podáním žaloby, přičemž smluvní pokutu zaplacenou před podáním žaloby formou zápočtu poměřoval i s celkovou cenou díla. Odvolací soud tedy pochybil, pokud usuzoval na nepřiměřenost smluvní pokuty z její celkové požadované výše závislé ve výsledku na délce prodlení, aby pak dospěl k závěru, že požadovaná smluvní pokuta celkem ve výši 153 000 Kč, tedy ve výši 495 % zajišťované povinnosti, je zcela nepřiměřená, zatímco smluvní pokuta ve výši 30 000 Kč, představující pouze 4,12 % z celkové ceny díla a 97 % hodnoty zajištěné povinnosti, která již byla zaplacena před podáním žaloby zápočtem, je přiměřená. Odvolací soud tak nedostál judikatorního závěru Nejvyššího soudu (srov. zejména již cit rozsudek ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, a navazující judikaturu), podle něhož na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty.

Dalšího pochybení se odvolací soud dopustil při posuzování otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty i tím, považoval-li ve vztahu k opožděnému plnění předmětné povinnosti požadovanou smluvní pokutu za „zjevně nepřiměřenou i s přihlédnutím k tomu, že plnění nebylo poskytnuto bez vad“, tedy pokud své posouzení opřel o skutečnosti nastalé po sjednání smluvní pokuty. Odvolací soud tak nerespektoval judikatorní závěr Nejvyššího soudu (srov. zejména již cit. rozsudek ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009), podle něhož ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. přihlížet nelze. Takovou skutečností je i rozsah prodlení se splněním peněžitého závazku zajištěného smluvní pokutou.

Jestliže tedy odvolací soud v souzené věci dospěl k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty a následně přikročil k její moderaci podle § 301 obch. zák. postupem odchylným od shora uvedené judikatury, právně pochybil a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn. S ohledem na tento závěr nebylo třeba se zabývat zbývajícími dovolacími námitkami, jejichž prostřednictvím dovolatelka odvolacímu soudu zejména vytýkala porušení jejího práva na spravedlivý proces, k němuž mělo podle jejího tvrzení dojít zásahem do principu předvídatelnosti rozhodnutí.

I když odvolací soud rozhodl nesprávně, s ohledem na vázanost důvodem vymezeným v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), která bránila dovolacímu soudu posoudit ostatní předpoklady oprávněnosti žalobního nároku, Nejvyšší soud nemohl vyhovět návrhu dovolatelky na změnu napadeného rozsudku [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Proto bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.). V novém řízení přitom odvolací soud ve vazbě na námitku žalobkyně, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 1 000 Kč denně pro případ prodlení žalovaného s úhradou ceny díla představuje pouze 0,13 % z celkové ceny díla, nepřehlédne ani další judikaturu Nejvyššího soudu (srov. například již cit. rozsudek ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, a jeho usnesení ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006), řešící otázku, jaká procentní výše sjednané smluvní pokuty, byť z pohledu dobrých mravů, je akceptovatelná a přiměřená.

Vzhledem ke kasaci napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť uvedený návrh byl tímto vydaným kasačním rozhodnutím konzumován.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 10. 2019

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru