Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2666/2018Usnesení NS ze dne 05.06.2020

HeslaPřerušení řízení
Promlčení
Přípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2666.2018.3
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 111 odst. 3 o. s. ř.

§ 112 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2666/2018-183

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce P. N., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Bartošem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská 1147/1, proti žalované Generali České pojišťovně a. s., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená 75/16, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod křížkem 428/4, o zaplacení částky 206 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 244/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, č. j. 39 Co 170/2017-118, takto:

I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 3. 2016, č. j. 13 C 244/2014-50, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, č. j. 39 Co 170/2017-118, se odmítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 422,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Se zřetelem k době zahájení řízení a době vydání napadeného rozhodnutí se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání je podle § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z toho vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze; opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel k přípustnosti dovolání uvádí, že napadená rozhodnutí závisí na „nesprávně posouzené právní otázce zásadního významu hmotného a procesního práva co do právního posouzení promlčení, případně aplikace ust. § 150 o. s. ř. … přičemž taková právní otázka nebyla dosud Nejvyšším soudem vyřešena a v otázce dobrých mravů a nákladů řízení se jak prvoinstanční soud, tak odvolací odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“.

Jako otázku, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena, případně se soudy nižších stupňů při jejím řešení odchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od usnesení ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1272/2010, a ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2663/2010 (která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách), dovolatel předkládá otázku „posouzení řádnosti pokračování v řízení se souvztažností na promlčení nároku s ohledem na okolnosti daného případu“.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že má-li být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, dovolatel musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má v rozhodovací praxi za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, jak pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, tak pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [§ 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů] (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008). To dovolatel ve zde souzené věci neučinil. Z dovolání je ostatně patrno, že se ani nepokouší předložit právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. otázku, která má zevšeobecňující, judikatorní potenciál (jejíž řešení bude v budoucnu využitelné při rozhodování obdobných sporů), nýbrž domáhá se přezkumu právního posouzení odvolacího soudu, založeného na vyhodnocení individuálních okolností konkrétního případu.

Od dovolatelem označené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle jejíchž závěrů v zahájeném řízení řádně pokračuje i ten účastník soudního řízení, který součinnost se soudem v řízení sám nevyvíjí, svými úkony však nebrání průběhu řízení a jeho skončení rozhodnutím soudu ve věci, se odvolací soud neodklonil. Názor, z něhož s odkazem na komentářovou literaturu vyšel, totiž že v řízení řádně nepokračuje ten účastník, jenž včas nepodá návrh na pokračování přerušeného řízení ve smyslu § 111 odst. 3 o. s. ř., totiž odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1032/2014, či usnesení ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3017/2017).

Odvolací soud se v otázce aplikace § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“), neodchýlil ani od závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, uveřejněného pod číslem 103/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle nichž Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních, a že mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení (jde o závěry vyjádřené již v nálezech Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, a ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, uveřejněných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod čísly 187/2010 a 158/2010, k nimž se ve své rozhodovací praxi přihlásil rovněž Nejvyšší soud, např. v důvodech rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněného pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v rozsudcích ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 371/2017, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1032/2014, a ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1994/2014). Otázkou, zda lze usoudit vzhledem k poznámce Obvodního soudu pro Prahu 1 v závěru protokolu o jednání ze dne 4. 12. 2012, obsahující chybný údaj o datu skončení lhůty k podání návrhu na zahájení řízení, že žalobce v zahájeném řízení řádně pokračoval, podal-li návrh před datem, který soud chybně označil jako poslední den lhůty, se odvolací soud zabýval. Vyšel přitom z argumentace obsažené v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2014, č. j. 15 Co 239/2014-84, jímž skončilo původní řízení, že tato zjevná nesprávnost či písařská chyba nemá vliv na prodloužení zákonné lhůty dle § 111 odst. 3 o. s. ř., neboť účastníci byli při jednání dne 4. 12. 2012 soudem poučeni, že nepodají-li návrh na pokračování ve lhůtě jednoho roku od právní moci usnesení, soud řízení bez dalšího zastaví, žalobce byl při tomto jednání zastoupen advokátem a všichni účastníci se vzdali práva na odvolání a nežádali písemné vyhotovení usnesení. Této úvaze nelze upřít logiku; samotné poučení bylo správné a zejména advokátovi mělo být zřejmé, že za uvedených okolností nabylo usnesení o přerušení řízení právní moci dne 4. 12. 2012 a posledním dnem roční lhůty, během níž bylo třeba podat návrh na pokračování, byl tudíž den 4. 12. 2013 (srov. § 122 odst. 2 obč. zák.), datum v připomínce soudu zachycené v závěru protokolu o jednání je tudíž zjevně nesprávné. Oproti tomu, čím argumentuje dovolatel, nešlo o datum „vyhlášené“ usnesením soudu; podle protokolu předloženého dovolatelem učinil soud prvního stupně „připomenutí“ obsahující chybné datum až poté, co účastníci prohlásili, že se vzdávají práva na odvolání a nežádají písemné vyhotovení usnesení.

Je ostatně namístě zdůraznit, že otázka, zda dovolatel podal návrh opožděně, byla pravomocně a tudíž závazně, též pro dovolací soud v tomto řízení, vyřešena usnesením Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 239/2014-84, jímž bylo původní řízení z tohoto důvodu zastaveno. Jen stěží lze proto v tomto řízení dovodit, že dovolatel pokračoval v onom řízení řádně. Jeho dovolání proti uvedenému rozhodnutí bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 32 Cdo 706/2015-108, odmítnuto pro vady a Ústavní soud usnesením ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1734/15, odmítl jeho ústavní stížnost právě z toho důvodu, že dovolání bylo vadné a žalobce tak nesplnil požadavek, aby byly efektivně vyčerpány zákonem stanovené prostředky na ochranu jeho práv. Důvodem, proč toto rozhodnutí nebylo podrobeno dovolacímu přezkumu a proč se věcí odmítl+ zabývat Ústavní soud, tedy byl vadný procesní postup dovolatele.

K argumentaci pod bodem V dovolání, že „za předpokladu řádného nepokračování v řízení lze do běhu promlčecí doby započíst pouze tu dobu, pro kterou nebylo v řízení řádně pokračováno, tedy dobu od 4. 12. 2013“, a že „stavení promlčecí doby je nutné přisuzovat nejen osobě poškozené v rámci adhezního řízení, ale i osobě v postavení obviněného, později obžalovaného, který ve své obhajobě řádně pokračuje a následně teprve může uplatnit nárok na náhradu škody, kvůli kterému byl stíhán v občanském soudním řízení“, dovolatel nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání.

I kdyby snad bylo možno vztáhnout tyto otázky k obecně avizovaným otázkám judikatorně neřešeným, pak v pořadí první z těchto otázek v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena byla. Nejvyšší soud vysvětlil např. v rozsudku ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1032/2014, že je-li žaloba vzata zpět, je na věc třeba pohlížet z hlediska promlčení tak, jako by řízení vůbec nebylo zahájeno, a tudíž ani nedošlo ke stavení promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák. Pokud jde o druhou otázku, Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. např. usnesení ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1195/2009, ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014). Obdobně již při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a dále např. usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. např. usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5387/2016, ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1397/2017, a ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5711/2016). Z ustanovení § 112 obč. zák., jak z jeho zcela jasné dikce, tak z jeho účelu, je nade vší pochybnost zřejmé, že se vztahuje na situace, v nichž věřitel uplatnil právo u soudu, přičemž nemůže být rozumných pochyb, že v řízení, v němž je obviněný trestně stíhán, o uplatnění jeho soukromého práva jít nemůže. Srovnání s postavením poškozeného, který v adhézním řízení uplatnil vůči obviněnému právo na náhradu škody způsobené trestným činem, očividně neobstojí.

Z důvodů shora uvedených nevede k závěru o přípustnosti dovolání ani námitka, že odvolací soud se od závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/09 odchýlil při posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy, opřená rovněž o argument, že dovolatel případné uplynutí promlčecí doby „nezavinil v důsledku pochybení soudu ve věci sp. zn. 30 C 90/2009“. Odvolací soud v souladu s tímto nálezem vycházel z individuálních rozměrů řešeného případu a shledal, že nebyly zjištěny takové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit rozpor námitky promlčení s dobrými mravy.

Takové posouzení se neodchyluje ani od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud vyložil v důvodech rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/1999, uveřejněného pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek. Na to pak navázal závěry obsaženými v důvodech rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněného pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

Ve zde souzené věci nejde o situaci, v níž věřitel promlčení (vůbec) nezavinil, jak shora vyloženo, a zejména není splněn předpoklad, že uplatnění námitky promlčení má vzhledem k okolnostem zneužívající povahu. Ta okolnost, která problematizuje zavinění dovolatele, tj. chybný údaj v protokole o jednání, jde toliko na vrub soudu, resp. státu, a žalovaná s ní nemá nic společného.

Přípustným dovolání nečiní ani námitka, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4787/2015, když rozhodl o nákladech řízení, aniž by zkoumal veškeré podmínky pro právní posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 150 o. s. ř. Dovolatel sice v odvolání vyjádřil názor, že jsou tyto důvody v jeho případě splněny, své tvrzení však nijak nekonkretizoval a ze spisu je zřejmé, že dány nejsou. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2017, č. j. 39 Co 29/2017-104, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 11. 2016, č. j. 13 C 244/2014-95, v němž soud žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků, neboť zjistil, že má pravidelné příjmy ve výši 19 506 Kč a výdaje ve výši 12 600 Kč, dále vlastní automobil značky XY a motocykl značky XY, platí měsíční nájemné ve výši 4 600 Kč a výživné svému synovi ve výši 1 500 Kč měsíčně. Na koupi výše uvedeného automobilu uzavřel smlouvu o úvěru s měsíční splátkou 6 500 Kč.

Nad rámec uvedeného lze zmínit, že podle obsahu spisu bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2018, č. j. 39 Co 20/2018-167, potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 11. 2017, č. j. 13 C 244/2014-159, kterým dovolateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků pro toto dovolací řízení. Soudy vycházely z prohlášení o majetkových poměrech dovolatele, z něhož mj. plyne, že jeho měsíční příjem činí celkem 30 933 Kč, jeho pravidelné výdaje činí 12 437 Kč a vlastní automobil XY, rok výroby XY. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že dovolatel vlastní motocykl XY.

Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (na jeho nálezy sp. zn. I. ÚS 2862/07 a sp. zn. I. ÚS 1030/08), že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), v níž se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Ustanovení § 150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit, slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla vykládat restriktivně, a ztotožnil se s názorem formulovaným v komentářové literatuře, podle něhož závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.

Ve zde souzené věci z obsahu spisu nevyplývá, že povinnost k hrazení nákladů řízení před soudy obou stupňů je pro dovolatele likvidační, jak tvrdí, a nevyplývají z něho ani jiné okolnosti, pro které by se jevilo nespravedlivým uložit mu náhradu nákladů řízení. Co se týče argumentu, že je legitimní, aby náklady na právní zastoupení advokátem nesla s ohledem na své majetkové poměry a rozsáhlé interní právní oddělení sama žalovaná, Nejvyšší soud dovodil již v usnesení ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněném pod číslem 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že náklady, které pojišťovna vynaložila na zastoupení advokátem v soudním řízení, nejsou bez dalšího neúčelné, a vysvětlil, že není správné analogicky poměřovat postavení státu (jeho organizační složky), který je finančně i personálně zajištěn ze státního rozpočtu k výkonu svých práv a povinností, se soukromou právnickou osobou, jež své náklady hradí ze svého zisku. Zatímco v případě státu bude účelné zastoupení advokátem výjimkou z pravidla, není v případě soukromého subjektu k takto restriktivnímu výkladu obecně důvod, a to ani tehdy, jde-li o pojišťovnu, která skutečně může odborným aparátem s právnickým vzděláním disponovat – leda by šlo o případ zneužití práva na zastoupení advokátem v soudním řízení. Pro závěr, že ve zde souzené věci jde o případ zneužití práva, není podklad v obsahu spisu.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 5. 6. 2020

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru