Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2568/2014Usnesení NS ze dne 19.01.2015

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2568.2014.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2568/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně GE Money Bank, a.s., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 28, identifikační číslo osoby 25 67 27 20, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, proti žalovaným 1) Z. K., zastoupenému JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142 a 2) A. K., zastoupené JUDr. Josefem Liškou, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 141, o zaplacení částky 323.090,- Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 110 EC 125/2010, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2013, č. j. 29 Co 530/2013-272, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9.196,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 4. července 2013, č. j. 110 EC 125/2010-244, ve znění opravného usnesení ze dne 6. srpna 2013, č. j. 110 EC 125/2010-252, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 154.665,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 168.425,- Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až VI.).

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného 1) v odvoláním napadených výrocích I. a III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako níže citovaná rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu), při posouzení, kdo je osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 2868/2009, při řešení otázky, kdo plnění bez právního důvodu získal. Dovolatel argumentuje ve prospěch názoru, že touto osobou je pouze žalovaná 2), jeho bývalá manželka, na jejíž účet právní předchůdkyně žalobkyně poukázala peněžní prostředky, přestože on sám měl k témuž účtu dispoziční oprávnění. Tím, kdo plnění získal, není osoba, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení nebo osoba, která jej skutečně spotřebovala, nýbrž ten, komu bylo bez právního důvodu plněno. Osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je tudíž adresát tohoto plnění.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a uvádí, že nebyly splněny předpoklady přípustnosti dovolání, neboť dovolatelem citovaná judikatura nemůže být s ohledem na jiné skutkové okolnosti v projednávané věci aplikována.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).

Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).

S dovolatelem lze souhlasit potud, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. května 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, dovodil, že „povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká podle zákona tomu, kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, není osoba, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení nebo osoba, která jej skutečně spotřebovala, nýbrž ten, komu bylo bez právního důvodu plněno. Osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je tudíž adresát tohoto plnění.“ V citovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval otázkou vydání bezdůvodného obohacení v situaci, kdy bylo bez právního důvodu plněno do výlučné dispozice žalované, na její účet, k němuž její manžel neměl žádná dispoziční oprávnění. V projednávané věci však odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že peníze byly zaslány na účet, k němuž měli dispoziční oprávnění oba žalovaní, prostředky se tak dostaly do dispozice jich obou, oba jsou osobami, kterým bylo bez právního důvodu plněno, a oba jsou tedy povinni vydat plnění. Nelze proto přisvědčit argumentaci dovolatele, vychází-li z nesprávné domněnky, že v obou věcech šlo o totožný skutkový stav, a proto je právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 2868/2009, pak spočíval na zcela odlišném skutkovém stavu, kdy na účet žalovaného byly bez vědomí žalobce z jeho účtu poukázány peněžní prostředky, a žalovaný za tyto prostředky poskytl letenky třetím osobám. Dovolací soud dospěl k totožnému závěru jako ve věci vedené pod sp. zn. 33 Odo 221/2002, tedy že „povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká podle zákona tomu, kdo je získal. (…) Osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je tudíž adresát tohoto plnění.“ Ani od tohoto rozhodnutí se odvolací soud v projednávané věci neodchýlil, neboť - jak bylo uvedeno výše - vyšel ze skutkového zjištění, že bylo plněno do dispozice obou žalovaných.

Dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán, odvolací soud se při řešení otázky předestřené dovolatelem od judikatury dovolacího soudu, kterou dovolatel označil, neodchýlil.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že námitky dovolatele zpochybňující skutková zjištění soudu ohledně rozsahu dispozičního oprávnění žalovaného 1) k účtu, včetně tvrzení popírajícího jakoukoli relevanci jeho dřívějšího prohlášení o tom, že jde o „jeho“ účet, odůvodněného absencí právního vzdělání, nelze podřadit pod přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalovaného 1) odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 19. ledna 2015

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru