Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2556/2012Usnesení NS ze dne 19.12.2013

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2556.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 1002/14 ze dne 14.05.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Jan Musil, CSc.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2556/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobců a) PhDr. V. N.-Č., a b) Ing. J. B., zastoupených JUDr. Josefem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 2346/11, proti žalované České pojišťovně a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04 a adresou pro doručování v Praze 4, Na Pankráci 1720/123, identifikační číslo osoby 45 27 29 56, o zaplacení částky 110.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 126/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2012, č. j. 30 Co 33/2012-69, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 25. června 2010 se žalobci domáhali zaplacení částky 110.000,- Kč s příslušenstvím jako výplaty pojistného plnění z pojistné smlouvy. K pojistné události (poškození nemovitosti) došlo dne 1. července 2009.

Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním rozsudkem ze dne 12. září 2011, č. j. 16 C 126/2010-36, rozhodl, že žaloba není co do základu nároku důvodná.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud doplnil dokazování obsahem pojistné smlouvy o sdruženém pojištění staveb č. 85919564-15 uzavřené dne 19. června 1987 (dále jen „pojistná smlouva“) mezi žalobcem a Českou státní pojišťovnou (jejíž právní nástupkyní je žalovaná), z níž zjistil, že tyto subjekty uzavřely pojistnou smlouvu k označenému rodinnému domu s tím, že pro pojištění platí ustanovení občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), vyhláška č. 11/1983 Sb., o pojistných podmínkách o pojištění majetku, a vyhláška č. 12/1983 Sb., o pojistných podmínkách pro pojištění odpovědnosti za škodu. Dále vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež měl za správná. Za rozhodné považoval, že manželství žalobců bylo uzavřeno dne 24. října 1997; žalobce smlouvou ze dne 14. září 2004 s právními účinky ke dni 15. září 2004 daroval žalobkyni polovinu domu (smlouvou pojištěné nemovitosti); žalobce zaplatil roční pojistné ve výši 1.000,- Kč za roky 2003, 2004 a 2008 poštovními poukázkami s variabilním symbolem 8591956415; žalovaná zaslala žalobci „informace k platbě“, podle nichž činí pojistné za období 6/2005 až 6/2006 částku 1.000,- Kč na číslo pojistky 8591956415; žalovaná upozorňovala žalobce na splatnost pojistného z pojistné smlouvy v této výši následně 8. července 2007 a poté 25. srpna 2007.

Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o zániku pojistné smlouvy okamžikem, kdy se spoluvlastnicí pojištěného domu stala žalobkyně. Cituje ustanovení § 367 obč. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 1991), § 10 vyhlášky č. 11/1983 Sb. (ve znění ke dni uzavření pojistné smlouvy), § 18 vyhlášky č. 125/1993 Sb. (kterou byla zrušena vyhláška č. 11/1983 Sb.) a rozhodná znění přechodných ustanovení novelizací občanského zákoníku, uzavřel, že právní režim pojistné smlouvy byl podřízen občanskému zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 1991, přičemž bližší úprava byla podle ustanovení § 351 obč. zák. obsažena v pojistných podmínkách, které byly upraveny vyhláškou č. 11/1983 Sb.

Ke dni 15. září 2004 došlo ke změně vlastnictví pojištěné věci, když namísto dosavadního výlučného vlastnictví žalobce vzniklo podílové spoluvlastnictví obou žalobců. Darování ideální poloviny domu žalobcem žalobkyni je změnou vlastnictví věci, neboť jde o smluvní převod vlastnictví nemovité věci jednou osobou na osobu druhou. Podle čl. 5 odst. 1 Všeobecných pojistných podmínek (dále jen „VPP“) změnou v osobě vlastníka pojištěné věci pojištění zaniká, není-li dále stanoveno jinak. Dále bylo stanoveno jinak v odstavcích 2 až 11 čl. 5, které však neupravují situaci spočívající ve změně osoby vlastníka tak, že na místo výlučného vlastníka nastupují spoluvlastníci. Změna v osobě vlastníka pojištěné věci tak měla ve smyslu ustanovení § 812 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2004, a ve smyslu čl. 5 odst. 1, popř. odst. 7 písm. b) VPP za následek zánik pojištění. Na pojistné plnění z důvodu pojistné události ze dne 1. července 2009 tak nemají žalobci právo, neboť pojištění v té době již netrvalo. Nelze přitom na žalované spravedlivě požadovat, jak poukazovali žalobci, aby si aktivně v katastru nemovitostí ověřovala aktuální stav vlastnictví ke každé pojištěné nemovitosti.

Námitku žalobců, že po změně vlastnictví došlo podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“), k uzavření nové pojistné smlouvy, nepovažoval - shodně jako soud prvního stupně - za důvodnou, neboť žalovaná upomínkou či informací o výši pojistného nenavrhovala uzavření nové pojistné smlouvy, naopak informovala o pojistném k výslovně označené pojistné smlouvě č. 85919564-15.

Nepřisvědčil ani argumentaci žalobců o pojištění cizí věci. Ustanovení § 815 obč. zák., ve znění do 31. prosince 2004, a § 37 zákona o pojistné smlouvě sice umožňovalo, aby se pojištění vztahovalo i na majetek jiného, než toho, kdo pojistnou smlouvu uzavřel, nicméně v takovém případě vzniká právo na pojistné plnění pouze za předpokladu existujícího právního vztahu pojištění. Zaniklo-li v daném případě pojištění ze zákona z důvodu změny v osobě vlastníka pojištěné věci, pak úvahy o obecné možnosti pojištění cizí věci nejsou významné pro závěr o tom, zda je dán nárok na pojistné plnění. Zdůraznil, že s ohledem na zásadu neznalost práva neomlouvá a právo svědčí bdělým, bylo věcí náležité pečlivosti žalobců, aby v souvislosti se změnou vlastnictví pojištěného domu učinili potřebná opatření.

Jakkoli považoval odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně o neexistenci nároku žalobců na pojistné plnění, neztotožnil se se závěrem, že ve věci mělo být rozhodnuto mezitímním rozsudkem. Není-li základ nároku dán, je namístě žalobu zcela zamítnout, neboť nepřichází v úvahu další řízení ohledně výše nároku. S ohledem na tento závěr odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, shledávajíce je přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a namítajíce, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňujíce dovolací důvody stanovené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Nesprávné právní posouzení věci spatřují dovolatelé v závěru odvolacího soudu, že nedošlo k obnovení pojistné smlouvy v režimu zákona o pojistné smlouvě. Zabývajíce se účelem ustanovení § 6 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě, dospívají k závěru, že je nesmyslné, aby se podle tohoto ustanovení obnovovalo pouze trvající pojištění. Stejně tak nesouhlasí dovolatelé s tvrzením, že předpis pojistného ve formě, jakou byl pravidelně zasílán žalovanou, nebyl návrhem na uzavření smlouvy podle ustanovení § 7 zákona o pojistné smlouvě. Setrvávají na názoru, že byly splněny všechny podmínky pro to, aby došlo k obnovení pojistné smlouvy, pokud předchozí smlouva, ať už z jakéhokoli důvodu, zanikla. Tvrdí, že výzva k úhradě pojistného je kvalifikovaným návrhem na uzavření pojistné smlouvy, když tato výzva každoročně, kdy byla žalobcům doručena, obsahovala jak druh, tak výši pojistného, jeho splatnost i označení pojištěné nemovitosti. S ohledem na to, že žalobci nevlastní žádnou jinou nemovitost, byl tento návrh dostatečně konkrétní a určitý, a tím, že zaplatili pojistné, byla vždy na dobu jednoho roku konkludentně uzavřena nová pojistná smlouva.

Odkazujíce na ustanovení § 10 vyhlášky č. 11/1983 Sb. a ustanovení § 815 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2004, zastávají názor, že bylo možno sjednat pojistnou smlouvu i ve prospěch třetí osoby a z takové smlouvy plnit i druhému ze spoluvlastníků. Žalovaná však odmítla plnit jak původnímu vlastníku, tak žalobkyni. V té souvislosti poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009, in www.nsoud.cz, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že pojistná smlouva není neplatná pouze z důvodu, že pojistník a zároveň pojištěný není vlastníkem pojištěné věci.

Vadu řízení spatřují dovolatelé v nesprávném postupu odvolacího soudu, který poté, co soud prvního stupně rozhodl mezitímním rozsudkem pouze o základu žalobního nároku, nesprávně rozhodl o celém nároku. Tímto postupem bylo dovolatelům odňato právo „jednat a rozhodovat“ o celém žalobním nároku.

Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání odmítnout.

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s čl. II, bodem 7. přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Pro posouzení, zda rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé), není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Shodný závěr zaujal Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, publikovaném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, když dovodil, že pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 220 o. s. ř., nebo zda postupoval podle § 219 o. s. ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně.

Pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je tak podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí. Tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu bez ohledu na to, jak byl formulován jeho výrok.

Byť odvolací soud formuloval své rozhodnutí ve věci samé jako měnící, jde ve skutečnosti o rozhodnutí potvrzující, neboť práva a povinnosti účastníků stanovil shodně jako soud prvního stupně, který žalovaný nárok žalobcům nepřiznal z důvodu zániku pojistné smlouvy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2010, sp. zn. 32 Cdo 893/2010, in www.nsoud.cz).

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jako v projednávané věci), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelé v dovolání označili, případně jejich řešení zpochybnili.

Z ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelé nevymezili žádnou právní otázku ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Přikládají-li dovolatelé zásadní právní význam otázce, zda v případě, že jim žalovaná zasílala výzvy k úhradě pojistného, upomínky či informace o splatnosti pojistného, (ne)došlo k obnovení smlouvy podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě, pak přehlédli, že zákon o pojistné smlouvě nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2005, přičemž pojistná smlouva zanikla ze zákona již 15. září 2004 darováním ideální poloviny pojištěné nemovitosti žalobcem žalobkyni, tedy ještě před nabytím účinnosti zákona o pojistné smlouvě, a nelze proto tento zákon na tvrzený smluvní vztah aplikovat.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže přivodit ani výhrada zpochybňující závěr odvolacího soudu, že „informace k platbě“ pojistného za období 6/2005 až 6/2006 ve výši 1.000,- Kč na číslo pojistky 8591956415, ani upomínky z 8. července 2007 a z 25. srpna 2007 o zaplacení pojistného, nejsou návrhem na uzavření nové pojistné smlouvy. Zjištěný skutkový stav věci, který se v případě dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže změnit, neskýtá podklad pro závěr, že se uvedené listiny nevztahují ke smlouvě č. 85919564-15. Ostatně žalovaná ani neměla důvod navrhovat uzavření nové pojistné smlouvy, nevěděla-li o změně vlastníků pojištěné nemovitosti. Nadto by tyto listiny, pokud by měly být účinnými návrhy na uzavření pojistné smlouvy, musely splňovat podmínky předvídané ustanovením § 4 o pojistné smlouvě, což však žalobci ani netvrdili.

Namítají-li dovolatelé, že zákon umožňuje pojištění cizí věci, opomíjí, že důvodem nepřiznání nároku je zánik pojistné smlouvy ze zákona, nikoli to, že předmětem pojištění byla věc jiného vlastníka, jak správně uzavřel odvolací soud. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009, není přiléhavý, neboť uvedené rozhodnutí vychází z jiného skutkového stavu věci.

Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat z hlediska kritiky postupu odvolacího soudu, který poté, co soud prvního stupně rozhodl ve věci mezitímním rozsudkem jen o základu nároku, žalobu zcela zamítl. Dovolatelé patrně přehlédli, že ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. výslovně vylučuje přihlížet při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přitom o situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva a je jí tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tu nejde; dovolatelé v rámci námitek procesní vady žádnou otázku zásadního právního významu nevymezili (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy byla v dovolání zřetelně formulována). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že již v usnesení ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 2824/99, in www.nsoud.cz, uzavřel, že je-li žaloba pravomocně zamítnuta co do základu věci, nemůže být důvodná ani co do výše. Z uvedeného je zřejmé, že postupem odvolacího soudu nebyla dovolatelům způsobena žádná újma, neboť dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že základ nároku dán není, není dále o čem rozhodovat.

Jelikož dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti výroku o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. prosince 2013

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru