Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2532/2020Usnesení NS ze dne 25.11.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2532.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2532/2020-340

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobce J. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Lhotským, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31 proti žalované F. I., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, o zaplacení částky 526 217 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 56/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2020, č. j. 13 Co 199/2019-310, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 1. 2019, č. j. 27 C 56/2016-227, zamítl žalobu o zaplacení částek 76 147 Kč, 312 209 Kč, 75 020 Kč a 62 841 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávek ve výši 4 x 1 200 Kč (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení žalované (výrok II).

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 75 020 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a ve zbývající části tento výrok potvrdil (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v rozsahu části prvního výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, či zamítl, a zavázal dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz).

Dovolatel má za to, že se odvolací soud při řešení otázky, „zda vzniká advokátovi nárok na finanční plnění od zastoupeného v případě, že zastoupeného zastupuje v soudním či rozhodčím řízení bez platně uzavřené dohody o plné moci, pouze na základě procesní plné moci udělené osobou k tomu oprávněnou podle § 21 o. s. ř.“, odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5875/2017. Oproti přesvědčení dovolatele však odvolací soud takto formulovanou otázku (vycházející z předpokladu, že dohoda o plné moci nebyla platně uzavřena) vůbec neřešil a na jejím řešení tudíž napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud vyšel z toho, že dohoda o plné moci (smlouva o poskytování právních služeb) byla platně uzavřena, avšak nezavazuje žalovanou, jelikož nebyl dodržen způsob jednání určený stanovami a zapsaný v obchodním rejstříku a žalovaná vznesla vůči této dohodě výhradu nevázanosti za ni učiněným právním úkonem. Odkaz dovolatele na výše citovaný rozsudek, v němž Nejvyšší soud shledal vznik bezdůvodného obohacení v situaci, kdy advokátka poskytla právní služby (plnění) na základě smlouvy o právní pomoci, jež byla posléze shledána absolutně neplatnou (tedy plnila na základě neplatného právního úkonu), je proto nepřípadný.

Pro úplnost je třeba dodat, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud v situaci, kdy za žalovanou při uzavírání dohody o plné moci (smlouvy o poskytování právních služeb) jednala osoba, která k takovému jednání neměla oprávnění, nedovodil neplatnost takové dohody a uzavřel, že takto učiněný právní úkon (jednání) osobě, za kterou bylo jednáno, nelze přičítat a nezavazuje ji (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3983/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 760/2019).

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávnost právního posouzení též s odkazem na rozsudek (správně usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2667/2013, podle kterého je předseda představenstva oprávněn udělit za společnost procesní plnou moc, pak ani tato argumentace není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud v napadeném rozhodnutí závěry uvedeného rozhodnutí nesporoval, když uvedl, že k udělení procesní plné moci byl podle § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalobce jakožto osoba procesně jednající za žalovanou toho času ze své funkce (předsedy představenstva) nepochybně oprávněn, uzavřel však, že procesní plná moc je toliko dokladem prokazujícím navenek existenci hmotněprávní dohody o zastoupení a s předpoklady vzniku či platnosti hmotněprávního úkonu (jednání) – dohody o plné moci jako smlouvy mandátní – nijak nesouvisí. Rozlišoval-li takto odvolací soud mezi dohodou o plné moci jako dvoustrannou dohodou upravující podmínky zastoupení a plnou mocí jako jednostranným úkonem deklarujícím zastoupení, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4445/2010).

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatele o nesprávnosti posouzení otázky promlčení nároků žalobce, neboť odvolací soud se otázkou promlčení pro nadbytečnost nezabýval a jeho rozhodnutí tak na jejím posouzení rovněž nezávisí.

V další dovolací argumentaci dovolatel prezentuje svá skutková tvrzení o konkrétním rozsahu poskytnutých právních služeb a přínosu zastoupení advokátní kanceláří DRAKES advokáti s. r. o. pro žalovanou, aniž by vymezil jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí, či jakékoliv právní posouzení, jež by považoval za nesprávné. Přehlíží přitom, že odvolací soud se vzhledem k výše uvedenému právnímu posouzení věci pro nadbytečnost v napadeném rozsudku nezabýval tím, zda dovolatel v řízení řádně tvrdil a prokazoval rozsah poskytnutých právních služeb. Tato tvrzení dovolatele tedy přípustnost dovolání také nezakládají.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 25. 11. 2020

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru