Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 248/2020Usnesení NS ze dne 03.03.2020

HeslaDovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.248.2020.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 248/2020-96

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně MEKR'S, s.r.o., se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 25939904, zastoupené Mgr. Kristýnou Mácovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalované 11company s.r.o., se sídlem v Potštejně, Zahradní 274, PSČ 517 43, identifikační číslo osoby 28830407, zastoupené Mgr. Jakubem Novákem, advokátem se sídlem ve Studénce, Zahradní 636, o zaplacení 484 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 53 C 65/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 2019, č. j. 47 Co 138/2019-82, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 8. 4. 2019, č. j. 53 C 65/2017-65, v zamítavém výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatelka však na svou povinnost stran povinného uvedení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., jak jí ukládá § 241a odst. 2 o. s. ř., zcela rezignovala, neboť žádný z předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř. nijak nevymezila.

Kromě toho je však třeba dovolatelce vytknout, že zakládá kritiku právního posouzení věci ze strany odvolacího soudu na jiném skutkovém základě, než byl zjištěn odvolacím soudem. Pokud dovolatelka namítá, že objednané služby jí nebyly žalovanou nikdy dodány a jejich dodání žalovaná v řízení neprokázala, pak zcela pomíjí, že podle posouzení odvolacího soudu žalované v tomto směru břemeno tvrzení ani důkazní břemeno nevzniklo, jelikož žalobkyně neprokázala, že žalovanou před odstoupením od smlouvy vyzvala k poskytnutí sjednaného plnění. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu žalovaná totiž nemusela pro vznik práva na sjednanou paušální odměnu poskytovat služby, nebyla-li k tomu žalobkyní vyzvána (žalobkyně se ve smlouvě o konzultační a poradenské činnosti uzavřené se žalovanou zavázala platit paušální odměnu za „připravenost“ žalované k poskytnutí plnění), což žalobkyně neprokázala. Dovolatelka tak ve skutečnosti staví kritiku právního posouzení věci ze strany odvolacího soudu, podle jehož závěru žalobkyně neunesla důkazní břemeno k oprávněnému odstoupení od smlouvy a ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované, na odlišné skutkové verzi, než jak ji zjistil odvolací soud. Přehlíží tak, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu úspěšně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Pokud dovolatelka naznačuje možnou vadu řízení (neprovedení důkazů navržených žalobkyní – výslechem žalobkyně, jejich zaměstnanců a e-mailovou korespondencí mezi účastnicemi), je tato její námitka zcela irelevantní. Vady řízení nejsou totiž samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o uvedeném procesním pochybení soudu nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).

Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.

Pokud dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i ve výrocích o nákladech řízení, pak zcela pomíjí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 3. 2020

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru