Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2460/2016Usnesení NS ze dne 08.11.2016

HeslaPřípustnost dovolání
Přerušení řízení
Insolvence
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2460.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 140a předpisu č. 182/2006 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2460/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Český inkasní kapitál, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 808/66, identifikační číslo osoby 27646751, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, proti žalovanému R. J., zastoupenému JUDr. Josefem Vítem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Kostelní 146/3, o zaplacení částky 42 371,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 312/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2015, č. j. 47 Co 478/2013-148, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 856 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek ze dne 2. 7. 2013, č. j. 7 C 312/2011-97, v části výroku I., kterou Okresní soud ve Vyškově uložil žalovanému zaplatit částku 15 632,14 Kč, a řízení zastavil (první výrok), část výroku I., jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 3 248,64 Kč s úrokem z prodlení, změnil tak, že žalobu zamítl (druhý výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 23 490,61 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (třetí výrok) a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok).

Proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení § 237 o. s. ř. s občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) s tím, že „toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při kterém se odvolací soud buď odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a tato otázka doposud nebyla v praxi dovolacího soudu vyřešena a pokud již vyřešena byla, dovolací soud ji řešil jinak“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, a požaduje náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Těmto požadavkům dovolatel nedostál, neboť ač zastoupen advokátem, co do vymezení přípustnosti dovolání se omezil na tvrzení, že „toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při kterém se odvolací soud buď odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a tato otázka doposud nebyla v praxi dovolacího soudu vyřešena a pokud již vyřešena byla, dovolací soud ji řešil jinak“. Takové vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že u každé z otázek může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu; ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz, odmítl).

Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se zřejmě domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka tvrzené vady řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně jednal ve věci a rozhodl o pohledávce žalobkyně i přesto, že před insolvenčním soudem probíhalo řízení, ve kterém se řešila otázka, kterou nebyl v tomto řízení oprávněn řešit, a podle názoru dovolatele měl řízení přerušit podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., příp. je zastavit, a odvolací soud vadu řízení neodstranil. Tuto námitku dovolatel opírá o závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 434/96, a dovozuje, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přestože dovolatel otázku procesního práva neformuloval, je zjistitelná z obsahu dovolání. Jde o otázku, zda je na místě postup podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tj. aby soud přerušil řízení o pohledávce, bylo-li zahájeno proti dlužníkovi insolvenční řízení podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), zjištěn úpadek a povoleno oddlužení, přičemž pohledávka, jejíž zaplacení je předmětem řízení, byla do insolvenčního řízení přihlášena, zjištěna a je postupně uspokojována.

Dovolatel se mýlí, tvrdí-li, že odvolací soud se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 434/96, protože v tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval účinkem prohlášení konkursu na majetek dlužníka - žalovaného podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, na probíhající řízení v jiné věci a dospěl k závěru, že pokračoval-li odvolací soud v řízení a vydal-li rozhodnutí v době, v níž bylo řízení ve smyslu citovaného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání přerušeno, je řízení předcházející vydání rozhodnutí postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Zákon o konkursu a vyrovnání byl zrušen insolvenčním zákonem účinným od 1. 1. 2008, jak vyplývá z ustanovení § 433 tohoto zákona. Je tedy nepochybné, že od citovaného rozhodnutí založeného na výkladu ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání se odvolací soud neodchýlil.

Pro úplnost lze dodat, že otázkou účinků zjištění úpadku dlužníka na probíhající spor o pohledávku, kterou byl věřitel povinen přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1136/2016, v němž dovodil, že ustanovení § 140a insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2014) se neuplatní, jestliže v insolvenčním řízení vedeném k 1. 1. 2014 na majetek dlužníka bylo vydáno rozhodnutí o úpadku před 1. 1. 2014. O stejnou situaci jde i v projednávané věci, v níž řízení bylo zahájeno 6. 12. 2010, insolvenční řízení na majetek žalovaného bylo zahájeno 21. 2. 2012 a usnesení o zjištění úpadku a povolení oddlužení bylo vydáno dne 27. 3. 2012 a právní moci nabylo dne 26. 4. 2012. Z citovaného rozhodnutí plyne, že přerušení jiného probíhajícího řízení v souvislosti s insolvenčním řízením se řídí úpravou obsaženou v insolvenčním zákoně.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 8. 11. 2016

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru