Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2399/2013Rozsudek NS ze dne 20.01.2015

HeslaVzájemný návrh
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2399.2013.1
Dotčené předpisy

§ 41 odst. 2 o. s. ř.

§ 97 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2399/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně NOSRETI a.s., se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, 28. října 2020/231, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 45193304, zastoupené JUDr. Miroslavem Gajdziokem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Vítkovická 3276/2a, proti žalované TITAN - PLASTIMEX s.r.o., se sídlem v Tanvaldu, Raisova 212, PSČ 468 41, identifikační číslo osoby 47287489, zastoupené JUDr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, o 55 104,40 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o 626 632 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 107/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. dubna 2013, č. j. 35 Co 432/2011-223, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. dubna 2013, č. j. 35 Co 432/2011-223, v prvním výroku v měnící části a v další části prvního výroku, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem ve vyhovujícím výroku ve věci samé, a dále ve třetím, čtvrtém a pátém výroku o nákladech řízení, a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 29. dubna 2011, č. j. 9 C 107/2005-168, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 16. července 2012, č. j. 9 C 107/2005-202, ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení (vyjma výroku o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek za podaný vzájemný návrh), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 29. dubna 2011, č. j. 9 C 107/2005-168, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 16. července 2012, č. j. 9 C 107/2005-202, uložil žalobkyni zaplatit žalované z titulu vzájemného návrhu 200 000 Kč a zamítl ve zbývajícím rozsahu vzájemný návrh na zaplacení 426 632 Kč s příslušenstvím. Dále zastavil řízení o žalobě na zaplacení 3% úroku z prodlení p. a. z částky 35 700 Kč od 23. října 2004 do zaplacení, rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi a o jejich povinnosti nahradit náklady řízení České republice.

Soud prvního stupně rozhodoval poté, co Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 2. dubna 2008, č. j. 35 Co 148/2008-81, na základě odvolání žalované zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 15. března 2006, č. j. 9 C 107/2005-39 (vyjma jeho zamítavého výroku pod bodem II.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, a kdy usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. října 2009, č. j. 9 C 107/2005-132, bylo řízení na základě částečného zpětvzetí žaloby v rozsahu částky 35 700 Kč zastaveno.

Předmětem řízení u soudu prvního stupně tak poté (co bylo pravomocně rozhodnuto o nároku žalobkyně na zaplacení přepravného za provedení přepravy lodi pro žalovanou z Gdyně do Jablonce nad Nisou, jakož i nákladů vynaložených žalobkyní za jeřábové práce v souvislosti s přepravou) zůstal vzájemný návrh žalované na zaplacení 626 632 Kč jako náhrady škody představující náklady za opravu lodi v souvislosti s jejím pádem z návěsu vozidla při provádění přepravy.

Soud prvního stupně, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu ve zrušujícím usnesení o tom, že vzájemný návrh žalované na náhradu škody způsobené na přepravované zásilce není promlčen, dovodil, že příčinou pádu plavidla z vozu bylo jeho nesprávné uložení a zajištění, přičemž z předmětné smlouvy o přepravě nevyvodil povinnost žalované k provedení nakládky lodi na vozidlo a její odpovědnost za nakládku. Soud prvního stupně, vycházeje z příslušných ustanovení vyhlášky č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) – dále jen „Úmluva CMR“, uvedl, že za poškození lodi odpovídala žalobkyně jako dopravce, a to až do okamžiku jejího vydání, přičemž žalobkyně ničím neprokázala své tvrzení, že příčinou pádu lodi bylo rozpojení kovových spárů na podstavci, který dodala žalovaná. Žalobkyně tedy podle názoru soudu prvního stupně neprokázala, že by příčinou poškození lodi bylo její nesprávné naložení nebo uložení odesílatelem, takže se své odpovědnosti za škodu nezprostila a za škodu tak odpovídá. Při určení výše škody vyšel ze znaleckého posudku, podle něhož tržní cena lodi činila před pádem 650 000 Kč a po pádu 450 000 Kč. Podle posouzení soudu tak výše škody dosáhla částky 200 000 Kč. Proto v tomto rozsahu vzájemnému návrhu vyhověl a ve zbývající části ho zamítl.

K odvolání obou účastnic řízení Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 10. dubna 2013, č. j. 35 Co 432/2011-223, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem ve výroku, jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované z titulu vzájemného návrhu 200 000 Kč, změnil ho ve výroku o zamítnutí zbývající části vzájemného návrhu žalované tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalované 5% úrok z prodlení p. a. z částky 200 000 Kč od 21. prosince 2005 do zaplacení a potvrdil ho ve zbývající části tohoto výroku (výrok I.). Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ukládajícím žalované povinnost zaplatit České republice soudní poplatek za podaný vzájemný návrh a doplňující rozsudek ve výroku o částečném zastavení řízení zůstaly nedotčeny (výrok II.). Odvolací soud dále uložil povinnost oběma účastnicím nahradit náklady řízení České republice (výrok III.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady za řízení před soudy obou stupňů (výroky IV. a V.).

Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že podání žalované ze dne 5. dubna 2005 je pouze odporem proti platebnímu rozkazu, a nikoli rovněž vzájemným návrhem. Vysvětlil, že v tomto procesním úkonu označeném jako odpor proti platebnímu rozkazu, který došel soudu 11. dubna 2005, tedy v rámci běhu jednoroční promlčecí doby upravené v čl. 32 odst. 1 Úmluvy CMR, žalovaná vymezila svou obranu proti žalobě. Současně uvedla, že má pohledávku proti žalobkyni z titulu náhrady škody způsobené na jachtě v důsledku jejího pádu z nákladního vozu během přepravy a že je připravena uplatnit tuto pohledávku vůči žalobkyni vzájemným návrhem poté, kdy bude jachta opravena a ona bude schopna doložit výši nákladů na opravu. Odvolací soud tak setrval na názoru, že jde procesně o vzájemný návrh (a do výše uplatněné žalobou o námitku započtení) s procesními účinky ke dni 11. dubna 2005, který zaujal již ve zrušujícím usnesení. Pokud tedy žalovaná dostatečně skutkově vymezila svou pohledávku za situace, kdy ještě nemohla znát výši škody s tím, že tak učiní, až ji bude moci doložit, je třeba podle odvolacího soudu formulaci „jsem připraven uplatnit“ a „uplatním vzájemný návrh“ považovat za dostačující.

Odvolací soud posoudil jako neopodstatněnou i výhradu žalobkyně, že k poškození lodi došlo v důsledku zlomení stojanu, který byl součástí zásilky a který si dodala sama žalovaná. Soud prvního stupně proto nepochybil, dovodil-li, že příčinou pádu lodi z vozidla byl nesprávný způsob uložení a zajištění při nakládce na auto. Za této situace by se mohla žalobkyně zprostit své odpovědnosti pouze tehdy, pokud by nesprávné uložení a zajištění lodi provedl odesílatel, příjemce nebo za ně jednající osoby. Tak tomu však nebylo, neboť v řízení bylo prokázáno, že uvedenou činnost odesílatel ani příjemce neprováděl. Loď totiž naložil polský jeřábník a nesprávné uložení lodi a její zajištění prováděl řidič žalobkyně. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že za poškození lodi při jejím pádu z vozidla odpovídá žalobkyně, které se odpovědnosti za škodu nepodařilo zprostit.

Odvolací soud zhodnotil jako nedůvodné i odvolací námitky žalované týkající se výše škody, kterou soud prvního stupně, vycházeje správně ze speciálních ustanovení Úmluvy CMR, určil na základě odborného znaleckého posouzení.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu měnící části jeho prvního výroku a dále v té jeho části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ukládajícím žalobkyni povinnost zaplatit žalované z titulu vzájemného návrhu 200 000 Kč, napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že se odvolací soud při posouzení otázky procesního práva, zda podání žalované ze dne 5. dubna 2005, které došlo soudu dne 11. dubna 2005, obsahuje i vzájemný návrh ve smyslu § 97 a § 98 o. s. ř., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, což mělo za následek i nesprávnost rozhodnutí. S odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu odvolacímu soudu vytýká, že při hodnocení odporu žalované proti platebnímu rozkazu, který vyložil i jako vzájemný návrh, dospěl v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu k závěru, že tento úkon je třeba vykládat nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale také podle vůle účastníka, k čemu tímto projevem vůle směřuje. Dovolatelka rovněž poukazuje na to, že za protinávrh ve smyslu § 97 o. s. ř. je možné považovat jen takové podání, v němž účastník žádá soud, aby rozhodl o právu, které je v něm určeno. Odvolací soud však za takový úkon posoudil podání, které do řízení žalobní nárok nevzneslo.

Přípustnost dovolání je však v souzené věci dána podle dovolatelky rovněž tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly dosud vyřešeny. Podle dovolatelky jde o otázku definice vlastní vady zásilky, pro kterou se dopravce dle čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR zprošťuje své odpovědnosti, a dále o otázku důkazních pravidel vyplývajících z čl. 18 odst. 1 a 2 Úmluvy CMR, která spočívají na přenesení důkazní povinnosti na poškozeného v případech, kdy důvodem vzniku škody na zásilce je některý z kvalifikovaných důvodů dle čl. 17 odst. 4 písm. a) až f) Úmluvy CMR.

Dovolatelka konečně dovozuje přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. i z nesprávného vyřešení další otázky hmotného práva, při němž se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, rozšířil-li nepřípustně okruh osob, s nimiž čl. 3 Úmluvy CMR spojuje odpovědnost dopravce.

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že právně pochybil, dospěl-li k závěru, že žalovaná uplatnila vzájemný návrh včas, tj. před uplynutím jednoroční promlčecí doby upravené v čl. 32 odst. 1 Úmluvy CMR. Nesprávný právní závěr o nepromlčení nároku žalované na náhradu škody je podle dovolatelky důsledkem nesprávného posouzení odporu žalované, který došel soudu dne 11. dubna 2005, i jako vzájemného návrhu, kterým mělo dojít ke stavení běhu promlčecí doby škodního nároku. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s ustanovením § 41 odst. 2 o. s. ř. posoudil jednoznačný úkon odporu proti platebnímu rozkazu též jako úkon vzájemného návrhu, ačkoliv takový návrh obsahem podaného odporu není a i samotné znění podání (a to zejména použité výrazy „jsem připraven uplatnit“ a „uplatním“) takový záměr vylučuje. K závěru, že byl v určitém podání účastníka nárok uplatněn (v souzené věci v odporu proti platebnímu rozkazu), nelze podle dovolatelky dojít ani v situaci, pokud v něm byly popsány skutkově důvody, ze kterých by bylo možné nárok dovodit.

Nesprávnosti se však podle dovolatelky dopustil odvolací soud i svým závěrem, že podání žalované označené jako vzájemný návrh, které došlo soudu dne 21. prosince 2005, je „pouze“ úkonem, kterým žalovaná odstranila vady odporu, a to s účinky ke dni 11. dubna 2005, neboť tímto úkonem žalovaná vlastní aktivitou napravila chybu soudu, který ji měl k takovému úkonu vyzvat. Poukazuje na to, že procesní úkony žalované učiněné podáními ze dne 11. dubna 2005 a ze dne 21. prosince 2005 nemají, s výjimkou společného rámce, žádnou procesní souvislost, a závěr odvolacího soudu, že tato souvislost je založena tím, že soud nesplnil vůči žalované povinnost dle § 43 odst. 1 o. s. ř., nemůže obstát. Tvrdí, že o situaci upravenou v § 43 odst. 1 o. s. ř. nešlo, neboť odpor proti platebnímu rozkazu žádnými vadami netrpěl a účelem stanovení lhůty dle uvedeného ustanovení je poskytnutí lhůty k odstranění vad podání, a nikoliv doby k získání chybějících důkazů. Dovolatelka proto uzavírá, že podání žalované ze dne 21. prosince 2005 není doplněním podaného odporu proti platebnímu rozkazu, tj. úkonem, který by mohl mít zpětné účinky ke dni podání odporu, jak nesprávně posoudil odvolací soud.

Právního pochybení se však podle dovolatelky dopustil odvolací soud i svým závěrem o její odpovědnosti za vzniklou škodu žalované. Tvrdí, že soudy obou stupňů pochybily, uzavřely-li, že se jí nepodařilo prokázat žádný liberační důvod, pro který by se své odpovědnosti dopravce dle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR zprostila. Vytýká jim, že na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikovaly čl. 17 odst. 2 a odst. 4 písm. c) a d) a dále čl. 18 odst. 1 a 2 Úmluvy CMR. Zdůrazňuje, že v řízení tvrdila a prokázala kvalifikovaný důvod (zlomení stojanu), pro který se své odpovědnosti za škodu zprostila. Za tohoto stavu došlo k přenesení důkazní povinnosti na žalovanou, jejíž povinností bylo dle čl. 18 odst. 2 Úmluvy CMR prokázat, že k pádu lodi z vozidla nedošlo ani zcela, ani zčásti z důvodu zlomení stojanu, ve kterém byla loď umístěna a který spolu s lodí tvořil přepravovanou zásilku. Žalovaná však této povinnosti nijak nedostála, když za takový důkaz nelze považovat znalecký posudek Ing. Krejcara, který dovolatelka označuje za účelový a jehož závěry rozporuje. V závěru dovolání dovolatelka akcentuje, že za vzniklou škodu neodpovídá i s ohledem na čl. 17 odst. 4 písm. c) Úmluvy CMR, neboť se k činnostem spočívajícím v manipulaci, nakládce, uložení nebo vyložení, samotnou přepravní smlouvou ani jinak nezavázala, a v řízení bylo prokázáno, že nakládku přepravované zásilky, tj. stojanu a lodi zajišťovala sama žalovaná za pomoci svých známých. Zaujal-li odvolací soud názor, dle kterého nebezpečí škody na zásilce z manipulace, naložení nebo uložení nenesla žalovaná, ale dovolatelka, neboť samotnou nakládku lodi na ložnou plochu vozidla prováděl polský jeřábník, jde podle dovolatelky o nesprávný názor, který spočívá na nesprávném výkladu uvedeného ustanovení, které dopadá i na situaci, kdy nakládku zásilky neprovádí sám odesílatel, ale i jiné osoby, které jednají v jeho prospěch a v jeho zájmu, a které k nakládce využil na základě vlastního vztahu k těmto osobám, tj. mimo rámec přepravní smlouvy nebo jiného ujednání s dopravcem, jak tomu bylo v souzené věci.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzující části tak, že se vzájemný návrh do částky 200 000 Kč zamítá.

Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva – konkrétně otázky, zda podání žalované ze dne 5. dubna 2005, které došlo soudu dne 11. dubna 2005 (odpor žalované proti platebnímu rozkazu), obsahuje i vzájemný návrh žalované, kterou odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a je i důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.].

Ve spisu na č.l. 16 se nachází podání žalované ze dne 5. dubna 2005, které žalovaná označila na jeho první straně jako věc o 55 104,40 Kč s přísl., odpor proti platebnímu rozkazu. V úvodu tohoto podání žalovaná sděluje, že jí byl doručen platební rozkaz, co jí bylo tímto platebním rozkazem uloženo a že žalobkyní uplatněný nárok neuznává z důvodu, že má za ní pohledávku, která několikanásobně převyšuje žalovanou částku. Z důvodů, které níže v podání specifikuje, proto podává odpor. Žalovaná dále popisuje, jakého nároku se žalobkyně v řízení domáhá, přičemž poukazuje na to, že se žalobkyně v žalobě nezmínila o pádu jachty při přepravě a o jejím poškození. Tvrdí, že za tuto škodu jí podle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR odpovídá žalobkyně, která jachtu přepravovala, neboť škoda na jachtě vznikla v důsledku jejího nesprávného uložení a zajištění na návěsu nákladního automobilu. Jako důkaz navrhuje znalecký posudek Ing. Jaroslava Krejcara ze dne 10. března 2005. V dalším odstavci je uvedeno, že „žalovaný je připraven uplatnit v tomto řízení svoji pohledávku z titulu náhrady škody vůči žalobci k započtení vzájemným návrhem podle § 98 o. s. ř. poté, kdy bude jachta opravena a žalovaný bude soudu schopen předložit doklady prokazující výši nákladů, které na opravu vynaložil. Žalovaný si objednal opravu jachty …. Termín dokončení opravy byl stanoven na 30.6.2005. Po tomto datu bude žalovaný schopen soudu doložit skutečnou škodu, která mu na jachtě vznikla a za kterou žalobce odpovídá a uplatní vzájemný návrh tak, aby bylo možné vyčíslit výši soudního poplatku.“

Podle ustanovení § 97 o. s. ř. žalovaný může za řízení uplatnit svá práva proti žalobci i vzájemným návrhem (odstavec 1). Vzájemný návrh může soud vyloučit k samostatnému řízení, jestliže by tu nebyly podmínky pro spojení věcí (odstavec 2). Na vzájemný návrh se použije přiměřeně ustanovení o návrhu na zahájení řízení, jeho změně a vzetí zpět (odstavec 3).

Podle ustanovení § 98 o. s. ř. vzájemným návrhem je i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu.

Vzájemným návrhem (žalobou) se rozumí procesní úkon, jímž žalovaný za řízení (v probíhajícím řízení zahájeném žalobcem o jiné věci) uplatňuje svůj hmotněprávní nárok vůči žalobci se záměrem, aby byl projednán a bylo o něm rozhodnuto ve stejném řízení jako o žalobě podané žalobcem.

Protože vzájemná žaloba je rovněž žalobou, platí pro ni vše, co občanský soudní řád spojuje s tímto procesním úkonem (srov. zejména § 79 až 83 a komentář k nim). S podáním vzájemné žaloby jsou proto spojeny také hmotněprávní účinky zahájení řízení, včetně stavení běhu promlčecích a prekluzívních lhůt, ledaže by zákon stanovil jinak (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2009, 637 s.).

Řízení o vzájemné žalobě je řízení sporné, pro něž – stejně jako pro řízení o žalobě – platí v plném rozsahu zásada dispoziční a zásada projednací. Z toho vyplývá, že v řízení o vzájemné žalobě mají iniciativu a procesní odpovědnost účastníci řízení a je vyžadováno, aby účastníci řízení (žalovaní) uvedli, čeho se po žalobci domáhají a rovněž tak označili důkazy, jimiž chtějí prokázat oprávněnost svých tvrzení (k tomu srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.

Ze zásady bezformálnosti procesních úkonů vyplývá, že je soud posuzuje podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby "domýšlel" obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2009, 261 s., dále například usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jeho usnesení ze dne 30. června 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, ze dne 27. července 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, a ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 87/2011, rozsudky ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 26 Cdo 4165/2011, a ze dne 29. ledna 2013, sp. zn. 33 Cdo 2748/2011, a usnesení ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 1560/2012, jež jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). V již uvedeném usnesení sp. zn. 21 Cdo 2704/2006 Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že zásada posuzování procesních úkonů účastníků podle jejich obsahu vyjádřená v ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. platí ovšem jen tehdy, jestliže je úkon účastníka určitý a srozumitelný nebo jestliže má – jde-li o podání – všechny potřebné náležitosti; neumožňuje-li úkon jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba nejprve účastníka vyzvat, aby úkon náležitě formuloval (neurčitý nebo nesrozumitelný úkon učiněný při jednání nebo jiném soudním roku nemá žádné právní následky, a proto není možné k němu přihlížet) nebo aby odstranil vady podání (srov. § 43 o. s. ř.); teprve poté lze úkon posuzovat podle jeho obsahu.

Procesní postup upravený v ustanovení § 43 o. s. ř. je tak vyhrazen jen pro případ neúplného, nesrozumitelného nebo neurčitého podání, a nelze ho rozšiřovat na další situace.

Z výše uvedeného vyplývá, že ze žaloby či vzájemného návrhu musí být zřejmé, že tímto podáním účastník řízení žádá soud, aby o právu, které je v něm vymezeno, rozhodl.

V souzené věci odvolací soud (i soud prvního stupně) založil napadené rozhodnutí shodně se svým předchozím právním názorem (vyjádřeným ve zrušujícím usnesení ze dne 2. dubna 2008, č. j. 35 Co 148/2008-81) na závěru, že podání žalované ze dne 5. dubna 2005, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne 11. dubna 2005, obsahuje vedle odporu proti vydanému platebnímu rozkazu i vzájemný návrh ve smyslu ustanovení 97 o. s. ř. S tímto posouzením odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje. Dovolatelce je třeba dát za pravdu, namítá-li, že odvolací soud v rozporu s projevem vůle žalované v podání ze dne 5. dubna 2005 a jeho obsahem vyložil tento její procesní úkon nejen jako odpor proti vydanému platebnímu rozkazu, ale rovněž jako vzájemný návrh, byť takový projev vůle její úkon neobsahoval. Žalovaná v uvedeném podání zcela jasně vyjádřila, že po 30. červnu 2005, kdy bude schopna soudu doložit skutečnou škodu, která jí na jachtě vznikla a za kterou žalobkyně odpovídá, uplatní vzájemný návrh. Šlo o jasný a srozumitelný úkon, jemuž odvolací soud přiložil jiný než žalovanou sledovaný smysl. Žalovaná v podání ze dne 5. dubna 2005 totiž v žádném případě nežádá soud, aby o jejím právu na náhradu škody vůči žalobkyni rozhodl, nýbrž ho pouze informuje o tom, že vzájemný návrh teprve (v budoucnu) uplatní. Dovolací soud proto uzavřel, že podání žalované ze dne 5. dubna 2005 vzájemný návrh žalované na náhradu škody neobsahuje. Dospěl-li odvolací soud k závěru opačnému, řešil tuto otázku spojenou s následným posouzením otázky promlčení práva na náhradu škody vzniklé při přepravě nesprávně a v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž nemá Nejvyšší soud jakéhokoli důvodu se odchýlit. Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem.

Vzhledem k právnímu závěru, který dovolací soud v této věci zaujal ohledně podání žalované ze dne 5. dubna 2005, se již nemusel zabývat ostatními dovolacími námitkami, které bude moci dovolatelka uplatnit v dalším řízení.

Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil rozsudek odvolacího soudu v měnící části prvního výroku a v další části prvního výroku, v níž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované z titulu vzájemného návrhu 200 000 Kč (včetně závislých výroků o nákladech řízení); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v souvisejících výrocích o nákladech řízení, vyjma výroku o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek za podaný vzájemný návrh) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. ledna 2015

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru