Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2380/2010Usnesení NS ze dne 25.04.2012

HeslaPostoupení pohledávky
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.2380.2010.1
Dotčené předpisy

§ 524 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2882/12
soudce zpravodaj prof. JUDr. Pavel Holländer, DrSc.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2380/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Frenn Trading B.V., se sídlem 1077XX Amsterdam, Strawinskylaan 965 WTC, Nizozemské království, registrační číslo 16039519, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalovaným 1) GENERAL PLASTIC a. s., se sídlem v Děčíně I, Masarykovo nám. 3/3, PSČ 405 02, identifikační číslo osoby 25 06 13 64, zastoupené JUDr. Vladimírou Kolaříkovou, advokátkou se sídlem v Děčíně I, Masarykovo nám. 3/3 a 2) WETEST pneu, spol. s r. o., se sídlem v Děčíně I, Masarykovo nám. 3/3, PSČ 405 02, identifikační číslo 41 32 93 50, zastoupené Mgr. Ladislavem Kočkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, o zaplacení částky 18,187.254,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 18 Cm 75/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2009, č. j. 9 Cmo 60/2009-311, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.

III. Žalobkyně a první žalovaná nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu 30. března 2000 se původní žalobkyně Agrobanka

Praha, a. s. (dále jen „banka“) domáhala zaplacení žalované částky jako dluhu z úvěru proti první žalované jako úvěrové dlužnici, na niž přešel závazek původní úvěrové dlužnice, společnosti WETEST, spol. s r. o. (po změně obchodní firmy ĆESKÁ KONSOLIDAĆNÍ, spol. s r. o.), smlouvou o prodeji části podniku. Současně se domáhala zaplacení žalované částky po druhé žalované jako ručitelce na základě ručitelského prohlášení z 19. května 1995.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. dubna 2008, č. j. 18 Cm 75/2000-264, ve znění opravného usnesení ze dne 22. ledna 2009, č. j. 18 Cm 75/2000-299, zamítl žalobu o zaplacení částky 18,187.254,10 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.).

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně není ve sporu aktivně věcně legitimována, neboť ve smlouvě o postoupení pohledávky uzavřené 17. prosince 2003 mezi bankou jako postupitelkou a žalobkyní jako postupnicí (dále též jen „smlouva o postoupení pohledávky“) označený dlužník nebyl nositelem postupovaného dluhu, tedy v okamžiku uzavření smlouvy o postoupení pohledávky v ní uvedená pohledávka za označeným dlužníkem nemohla být předmětem postoupení. Odvolací soud rekapituloval, že banka v žalobě doručené soudu 30. března 2000 označila za první žalovanou společnost GENERAL PLASTIC a. s. s tím, že dlužnice ze smlouvy o úvěru - společnost WETEST, spol. s r. o. převedla smlouvou o prodeji části podniku ze dne 30. června 1997 svou samostatnou organizační složku, s níž přešly závazky z předmětného úvěru na první žalovanou. Přes tato žalobní tvrzení uzavřela banka s nynější žalobkyní 17. prosince 2003 smlouvu o postoupení pohledávky, kterou má „za dlužníkem WETEST, spol. s r. o. nyní ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r.o., IČO 47 78 44 40“. Formulaci textu považoval odvolací soud za jednoznačnou, nepřipouštějící výklad v tom směru, že jde o pohledávku za někým jiným. Postoupila-li banka pohledávku za někým, kdo již nebyl jejím dlužníkem, postoupila pohledávku, kterou neměla. Smlouvou o postoupení pohledávky postupník žádnou pohledávku nezískal. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že má pohledávku za první žalovanou jako dlužnicí (a v souvislosti s tím za druhou žalovanou jako ručitelkou), resp. neprokázala, že na ní byla pohledávka z úvěru postoupena, tedy neprokázala svou aktivní legitimaci ve sporu. S ohledem na tento závěr je již bez významu, zda se případně jednalo o smlouvu o postoupení pohledávky neplatnou i z jiného důvodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky a podrobně argumentuje ve prospěch názoru, že smlouva má veškeré zákonem vyžadované náležitosti a postupovanou pohledávku jednoznačně specifikuje - právním důvodem vzniku pohledávky, její výší a osobou původního dlužníka. Považuje za nepochybné, že postupovaná pohledávka je fakticky nezaměnitelná s jinou a splňuje tak požadavek určitosti právního úkonu ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Uvedením konkrétní smlouvy o úvěru, konkrétní částky a identifikací původního dlužníka smluvní strany předmětnou pohledávku jednoznačně specifikovaly. Zdůrazňuje, že vzhledem k neustálým změnám v osobě dlužníka v důsledku uzavírání smluv o prodeji podniku, soudním sporům ohledně platnosti těchto smluv a dalším skutečnostem, nemohly smluvní strany smlouvy o postoupení pohledávky ani při vynaložení maximálního úsilí s jistotou určit, kdo je v konkrétním okamžiku dlužníkem. Pohledávka tak nemohla být z důvodu právní jistoty identifikována jiným způsobem, než jak byla nakonec definována. Nadto právní úprava nestanoví, jak mají být postupované pohledávky označeny. Je tedy pouze na účastnících daného vztahu, jaká identifikační kritéria pro vymezení postupovaných pohledávek zvolí. Dovolatelka považuje výklad smlouvy o postoupení pohledávky provedený odvolacím soudem za přepjatě formalistický, ústavně nekonformní a v rozporu s zásadami, na nichž spočívá soukromé právo, a rovněž v rozporu s vůlí smluvních stran, jímž je v důsledku poskytnuta ochranu dlužníku, který nehodlá dostát svým smluvním povinnostem a závazkům.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Druhá žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné i nedůvodné a navrhuje jeho odmítnutí.

Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.

Dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen (v pořadí první) rozsudek soudu prvního stupně. V úvahu tak nepřichází přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti měnícímu rozsudku (usnesení) odvolacího soudu, ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., které předpokládá, že soud prvního stupně již jednou ve věci rozhodl. Nejvyšší soud proto zvažoval, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo s účinností k 31. prosinci 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku či usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolatelka Nejvyššímu soudu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce.

Dovolatelkou zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož není žalobkyně věřitelkou sporné pohledávky, a proto není ve sporu aktivně legitimována, neboť ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 17. prosince 2003 označený dlužník - společnost WETEST, spol. s r. o., s nímž banka uzavřela 19. května 1995 smlouvu o úvěru, nebyl již dlužníkem banky v době postoupení pohledávky, když smlouvou o prodeji části podniku ze dne 30. června 1997 závazek ze smlouvy o úvěru přešel na nabyvatele části podniku, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

K podstatným náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené podle ustanovení § 524 obč. zák. patří označení postupované pohledávky takovým způsobem, aby byla nezaměnitelná s jinou pohledávkou za týmž dlužníkem a označení osoby dlužníka.

Otázkou určitosti smlouvy o postoupení pohledávky z hlediska těchto dvou podstatných náležitostí se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku uveřejněném pod číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm formuloval závěr, že požadavek určitosti smlouvy o postoupení pohledávek je naplněn též v případě, je-li souhrn postupovaných pohledávek označen osobou dlužníka a právním důvodem jejich vzniku (např. odkazem na příslušnou smlouvu, s tím, že se postupují všechny pohledávky z této smlouvy), aniž by postupované pohledávky musely být v postupní smlouvě výslovně jednotlivě identifikovány. Ke stejnému závěru, pokud jde o označení dlužníka v postupní smlouvě, se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 776/2004 (jež je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), v němž dovodil, že nemá-li postupitel vůči dlužníku v době postoupení jinou pohledávku nebo jiné pohledávky s předmětem plnění stejného druhu jako u postupované pohledávky (tedy jiné pohledávky zaměnitelné s postupovanou pohledávkou), pak platí, že postupovaná pohledávka je ve smlouvě o postoupení pohledávky uzavřené ve smyslu ustanovení § 524 a násl. obč. zák. dostatečně určitě identifikována i tehdy, vymezuje-li jej údaj o osobě dlužníka a předmětu plnění.

Z uvedených rozhodnutí je nepochybné, že dlužník musí být ve smlouvě o postoupení pohledávky označen. Byla-li v projednávané věci osoba dlužníka sice označena, ale v době uzavření postupní smlouvy tato osoba již dlužníkem z postupované pohledávky nebyla, nebyl postupitel věřitelem v postupní smlouvě označeného dlužníka, neměl za tímto dlužníkem ve smlouvě označenou pohledávku a postupní smlouvou tak tato pohledávka nemohla být převedena na postupníka.

Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani zjištění soudu prvního stupně, podle něhož banka jako postupitelka oznámila podle ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák. postoupení pohledávky první žalované jako nové dlužnici a druhé žalované jako ručitelce. Notifikační povinnost a s ní spojené právní účinky uvedené v ustanovení § 526 obč. zák. se týkají pouze toho dlužníka, který je označen v postupní smlouvě, pouze jemu oznámené postoupení pohledávky má účinky předvídané zákonem.

V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, dovolání jako nepřípustné i podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit druhé žalované náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč a celkem činí 12.360,- Kč. Žalobkyně a první žalovaná nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, když podle obsahu spisu první žalované žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 25. dubna 2012

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru