Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2343/2017Usnesení NS ze dne 25.09.2017

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2343.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2343/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Hypoteční banky, a.s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 13584324, zastoupené JUDr. Jaroslavem Hrouzkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze, Panská 895/6, proti žalovanému Z. R., zastoupenému Mgr. Bc. Adélou Zikmundovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Havlíčkovo náměstí 169, o zaplacení 1 523 658,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 11 C 35/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2016, č. j. 47 Co 158/2016-268, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17 811,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Jaroslava Hrouzka, CSc.

Odůvodnění:

Žalobou podanou dne 7. 12. 2012 se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru.

Rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, č. j. 11 C 35/2015-201, Okresní soud v Havlíčkově Brodě žalobě co do částky 379 372,32 Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok I.), co do částky 1 144 286,01 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně účastníci dne 16. 7. 2005 uzavřeli smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru, jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému hypoteční úvěr ve výši 2 100 000 Kč. Dne 18. 9. 2007 účastníci uzavřeli dohodou o uznání závazku, jíž žalovaný uznal vůči žalobkyni svůj závazek z hypotečního úvěru poskytnutého na základě shora uvedené smlouvy (ke dni 16. 9. 2007 tento jeho závazek činil 1 774 707,86 Kč).

Dohodou o uznání závazku se podle soudu prvního stupně žalovaný zavázal splácet žalobkyni poskytnutý úvěr anuitní měsíční splátkou ve výši 7 817,20 Kč, a to od října 2007. Rovněž se zavázal od září 2007 hradit další měsíční splátky v minimální výši 85 000 Kč, a to vždy k datu anuitní splátky, a dále se zavázal do 19. 10. 2007 uhradit svůj dluh po lhůtě splatnosti, který k 16. 5. 2007 činil 150 133,26 Kč.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo žalobkyně na zaplacení částky 1 144 286,01 Kč (sestávající z části splátky splatné ke dni 20. 11. 2011 ve výši 30 470,61 Kč a následujících splátek ve výši 92 817,20 Kč splatných od 20. 12. 2011 do 20. 11. 2012) je vzhledem k datu podání žaloby promlčeno.

Žalobkyně i žalovaný napadli rozsudek soudu prvního stupně odvoláním. Žalobkyně odvolání směřovala proti zamítavému výroku ve věci samé a výroku o nákladech řízení, žalovaný proti vyhovujícímu výroku ve věci samé a výroku o nákladech řízení.

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil (výrok I.), v zamítavém výroku ve věci samé jej změnil tak, že žalobě co do částky 1 144 286,01 Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) a nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a zopakoval dokazování smlouvou o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 16. 7. 2005 a dohodou o uznání dluhu ze dne 18. 9. 2007. Z článku VI. odst. 2 smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru zjistil, že žalovaný se zavázal splácet úvěr ve formě tzv. anuitní splátky vždy dvacátý den každého měsíce v předpokládané výši 9 893,10 Kč. Z dohody o uznání dluhu zjistil, že podle jejího článku II. žalovaný uznal vůči žalobkyni závazek z poskytnutého hypotečního úvěru ke dni 16. 9. 2007 v celkové výši 1 774 707,86 Kč. Pohledávka žalobkyně po lhůtě splatnosti činila na nesplacené jistině 35 203,10 Kč, dlužný úrok činil 95 424,24 Kč, úrok z prodlení 18 045,92 Kč a dlužné poplatky 4 414 Kč. Žalovaný se zavázal s účinností od října 2007 obnovit řádné splácení hypotečního úvěru formou anuitních splátek ve výši 7 817,20 Kč splatných k dvacátému dni měsíce a dále se zavázal platit pravidelně od měsíce září 2007 nad rámec anuitní splátky částky minimálně 85 000 Kč, a to nejpozději k datu anuitní splátky. Žalovaný se rovněž zavázal uhradit v plné výši závazek po splatnosti (k datu 16. 9. 2007) ve výši 153 133,26 Kč, a to nejpozději do 19. 10. 2007.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 16. 7. 2005 je platná. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že je tato smlouva neplatná podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť ji žalovaný uzavřel pod psychickým nátlakem, tedy nesvobodně, ani jeho námitce, že je neplatná podle § 39 obč. zák., protože při jejím uzavírání mohlo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty podvodu či jiného trestného činu. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy podle § 39 obč. zák. nelze podle odvolacího soudu v daném případě přijmout, neboť ani soud prvního stupně, ani odvolací soud nebyl vázán žádným rozhodnutím o spáchání trestného činu. V řízení rovněž nebylo prokázáno, že by se žalobkyně aktivně účastnila jednání žalovaného (či jeho otce), kdy žalovaný předkládal potvrzení o svých výdělkových poměrech.

Odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání v dohodě o uznání závazku nenahradila ujednání ve smlouvě o hypotečním úvěru v otázce výše splátky a její splatnosti, neboť žalovaný podle svého vyjádření uznání závazku chápal tak, že nadále musí splácet částku 85 000 Kč a splátku ve výši 7 817,20 Kč dokud neuhradí svůj dluh ve výši 153 133,26 Kč. Tímto vyjádřením se podle odvolacího soudu žalovaný připojil k tvrzení žalobkyně, že záměrem uzavření dohody o uznání závazku bylo, aby žalovaný splátkami ve výši 85 000 Kč zaplatil svůj již splatný dluh ve výši 153 133,26 Kč a nadále hradil splátky úvěru ve výši 7 817,20 Kč. Odvolací soud se proto neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně na vrácení finančních prostředku z úvěru, je zčásti promlčen. Za situace, kdy žalovaný podle dohody o uznání dluhu ze dne 18. 9. 2007 zaplatil žalobkyni za období od 1. 10. 2007 do 30. 10. 2009 částku 451 105,25 Kč (nikoli 401 105,25 Kč, jak uvedl soud prvního stupně), nemohlo podle odvolacího soudu dojít k promlčení žádné řádné anuitní splátky ve výši 7 817,20 Kč splatné do 6. 12. 2008, neboť žaloba byla podána dne 7. 12. 2012.

Proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil a vyložil článek II. odst. 2 písm. b) dohody o uznání závazku ze dne 18. 9. 2007, neboť nepoužil gramatický výklad tohoto ujednání (především pojmu „pravidelně“ ve vztahu k povinnosti žalovaného hradit ujednané splátky). Podle dovolatele není možné vykládat písemný právní úkon na základě ústního projevu vůle učiněného po více jak deseti letech od písemného právního úkonu. Dovolatel v této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, a ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010.

Dovolatel dále nesouhlasí s tím, jak se odvolací soud vypořádal s námitkou vedlejšího účastníka, že smlouva o úvěru je neplatná z důvodů podle § 39 obč. zák., ani se závěrem odvolacího soudu, že by měla převážit ochrana práva žalobkyně na vrácení poskytnutých finančních prostředků nad požadavkem na ochranu vlastnického práva vedlejšího účastníka k nemovitostem, které poskytl jako zástavu.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Otázka výkladu pojmu „pravidelně“ v článku II. bodu 2. písm. b) dohody o uznání závazku ze dne 18. 9. 2007 přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací se soud se při výkladu tohoto smluvního ujednání neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na něž dovolatel odkázal. Dovolatel přehlédl, že odvolací soud se s jeho námitkami vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, když uvedl, že „i přes námitky žalovaného, že v dohodě o uznání závazku jsou nejasná vyjádření v bodu II písm. b), lze podle názoru odvolacího soudu s odkazem na tvrzení žalovaného učinit závěr o tom, že ujednání ve smlouvě o uznání nenahradila ujednání ve smlouvě o hypotečním úvěru, zejména v otázce výše splátky a její splatnosti.“ Proti tomuto závěru odvolacího soudu dovolatel žádné námitky v dovolání nevznesl. Dovolatel rovněž pominul, že pojem „pravidelně“ v citovaném článku dohody o uznání závazku váže toto ujednání k datu anuitní splátky (nejpozději k jejímu datu se dovolatel zavázal hradit nad rámec řádné anuitní splátky i částku 85 000 Kč).

V otázce vypořádání námitek vedlejšího účastníka týkajících se absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru nedostál dovolatel požadavku, aby v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, který je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání, neboť u této otázky o přípustnosti dovolání neuvedl ničeho. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech řízení.

Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně a v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.) již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 25. 9. 2017

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru