Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2324/2019Usnesení NS ze dne 18.09.2019

HeslaPřípustnost dovolání
Doručování
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2324.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 50f odst. 3 o. s. ř. ve znění do 30.06.2012

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 3912/19


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2324/2019-1514

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce A. Ch., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Marianem Babicem, advokátem se sídlem v Opavě, Nákladní 3002/2, proti žalovanému M. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Anetou Prokopovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Jiráskova 141/7, o zaplacení částky 6 754 480,90 Kč, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2014, č. j. 1 Cmo 234/2010-932, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2010, č. j. 5 Cm 378/1997-358, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 378/1997, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2019, č. j. 8 Cmo 15/2019-1406, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 8. 2018, č. j. 5 Cm 378/1997-1338, zamítl návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku téhož soudu ze dne 2. 2. 2007, č. j. 5 Cm 378/1997-170, a dále usnesením ze dne 31. 10. 2018, č. j. 5 Cm 378/1997-1370, zamítl žalobu pro zmatečnost žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2014, č. j. 1 Cmo 234/2010-932, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2010, č. j. 5 Cm 378/1997-358 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Proti shora uvedeným usnesením Krajského soudu v Ostravě podal žalovaný samostatná odvolání. Odvolací řízení byla vedena u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 8 Cmo 15/2019 (k odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí žaloby pro zmatečnost) a pod sp. zn. 8 Cmo 16/2019 (k odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku). Usnesením ze dne 31. 1. 2019, č. j. 8 Cmo 15/2019-1400, Vrchní soud v Olomouci spojil obě věci ke společnému projednání s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 8 Cmo 15/2019.

Vrchní soud v Olomouci pak v záhlaví označeným usnesením o odvoláních žalovaného rozhodl tak, že napadená usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně pouze v části, ve které odvolací soud potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2018, č. j. 5 Cm 378/1997-1370, podal žalovaný dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud „rozsudek“ odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Předkládá-li dovolatel otázku „zdali může nastat tzv. fikce doručení v případě pochybnosti o tom, zdali doručující orgán zanechal v případě uložení písemnosti poučení“, která podle jeho názoru dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, zakládá kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro něj nepříznivé právní posouzení založeno. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze, srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), a přisuzuje odvolacímu soudu skutkové závěry, které neučinil a na nichž tudíž jeho rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkovém zjištění, že společně s výzvou - úředním psaním byla do poštovní schránky žalovaného dne 6. 11. 2011 vložena poštovní doručovatelkou A. Z. oddělitelná chlopeň obálky, v níž bylo žalovanému doručováno usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. 11. 2011, č. j. 5 Cm 378/1997-319, obsahující údaje o zásilce, informaci, kde je možno zásilku vyzvednout a poučení o tom, který den se považuje za den doručení. Odvolací soud tak nezjistil, že v projednávané věci je dána pochybnost o obsahu (nebo existenci) poučení v případě uložení písemnosti, jak dovolatel uvádí, a tvrzený předpoklad přípustnosti není dán.

Formuluje-li dovolatel otázky „zdali důkazní břemeno v případě tvrzení o nezanechání řádného poučení o následcích poučení o nevyzvednutí zásilky nese účastník řízení“

a „zdali je možné považovat výzvu k převzetí listovní zásilky za veřejnou listinu“, které podle jeho názoru nebyly v rozhodnutích dovolacího soudu rovněž řešeny, nemůže být prostřednictvím těchto otázek přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá, tyto otázky odvolací soud neřešil, stran těchto otázek neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013,

sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že doručenka (a nikoliv výzva k převzetí poštovní zásilky, jak se mylně dovolatel domnívá) je veřejnou listinou svého druhu, kdy s ohledem na znění ustanovení § 50f odst. 3 o. s. ř. se považují za pravdivé, není-li prokázán opak, všechny obligatorní údaje (a jiná sdělení doručujícího orgánu) na ní uvedené, a je tak považován za pravdivý rovněž údaj o dodržení postupu při doručení, tedy že byla adresátu zanechána výzva k vyzvednutí písemnosti a do schránky vložena oddělitelná chlopeň obsahující údaje zákonem požadované na výzvu. Judikatura dovolacího soudu je pak ustálena v závěru, že doručenka je listina, která má povahu veřejné listiny; to platí i tehdy, nemá-li doručenka všechny náležitosti, které podle zákona musí obsahovat. Každý údaj, který byl (ve skutečnosti) na doručence uveden, se považuje za pravdivý, není-li dokázán opak. „Opak“ prokazuje (pomocí důkazních prostředků) ten, kdo ho za řízení tvrdí, a nese procesní odpovědnost (důkazní břemeno) za to, že nebude zjištěn (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 658/2008). Uzavřel-li proto odvolací soud, že žalovanému se nepodařilo vyvrátit shora uvedený závěr, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že je-li dovolání mimořádným opravným prostředkem proti (konkrétnímu) rozhodnutí odvolacího soudu, pak pro posouzení jeho přípustnosti podle ustanovení § 237 o. s. ř. jsou nevýznamné námitky týkající se údajných pochybení soudů nižších stupňů v případě předcházejících procesních rozhodnutí.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 9. 2019

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru