Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2312/2019Usnesení NS ze dne 05.08.2019

HeslaDovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2312.2019.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2312/2019-274

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně STAVOREMONT a.s., se sídlem v Krnově - Pod Bezručovým vrchem, Hlubčická 2259/50a, PSČ 794 01, identifikační číslo osoby 25377973, zastoupené Mgr. Miroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Bruntále, Palackého nám. 16/6, proti žalované TKT s.r.o., se sídlem v Krnově - Pod Bezručovým vrchem, Partyzánů 2157/10, PSČ 794 01, identifikační číslo osoby 46581171, zastoupené JUDr. Zbyňkem Kociánem, advokátem se sídlem v Krnově, nám. Osvobození 27/7, o zaplacení 696 135 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 84/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2019, č. j. 4 Cmo 146/2018-256, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2018, č. j. 10 Cm 84/2008-220, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. 6. 2018, č. j. 10 Cm 84/2008-240, v rozsahu, v němž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 621 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, jakož i náhradu nákladů řízení České republice (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastnicemi (výrok II.).

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatelka však své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., jak jí ukládá § 241a odst. 2 o. s. ř., nedostála, uvádí-li v souvislosti s tvrzenou jeho přípustností, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva – vztahu objektivní odpovědnosti zhotovitele za vznik škody na straně jedné a liberačními důvody – vylučujícími odpovědnost zcela či jen částečně z důvodu spoluzavinění poškozeného za vznik škody, na straně druhé (zejména § 376 obch. zák.), kdy tato právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Přehlíží totiž, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále například v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř.

Pokud by se snad dala případně dovodit z obsahu dovolání nějaká další právní otázka (ať již hmotného či procesního práva), dovolatelka v souvislosti se svými výhradami proti rozhodnutí odvolacího soudu žádný (další) předpoklad přípustnosti neuvedla. Kromě toho podrobuje-li kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu a zejména jeho skutkový závěr, že se jí nepodařilo prokázat tvrzenou dohodu se žalobkyní o provizorním způsobu opravy předmětné pneumatiky a nutnosti její následné řádné opravy, a rovněž tak hodnocení důkazů soudy obou stupňů, patrně přehlédla, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný, a že ani případná nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Pomíjí, že v dovolacím řízení nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Pokud dovolatelka v dovolání uvedla, že dovolání podává [vedle důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] rovněž z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [s odkazem na § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], pak (pomineme-li označení právních norem podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012), zcela odhlédla od skutečnosti, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Pokud dovolatelka naznačuje možné vady řízení (nesplnění poučovací povinnosti soudem ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. a nevypořádání ze strany soudu s jejími návrhy na doplnění dokazování), jsou tyto její námitky zcela irelevantní. Vady řízení (jak je již shora uvedeno) nejsou totiž samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o uvedených procesních pochybeních soudu nezahrnují žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).

Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 8. 2019

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru