Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2305/2020Usnesení NS ze dne 24.11.2020

HeslaPodnikatel
Zastoupení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2305.2020.1
Dotčené předpisy

§ 430 odst. 1 o. z.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2305/2020-102

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně SICO RENT s.r.o., se sídlem v Jenštejně, Vinořská 96, PSČ 250 73, identifikační číslo osoby 28957857, zastoupené JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, proti žalovanému P. V., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, o zaplacení 572 086,13 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 21 C 253/2019, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 27 Co 68/2020-83, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 27 Co 68/2020-83, a usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 22. 1. 2020, č. j. 21 C 253/2019-71, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení žalované částky představující náklady, které byla nucena vynaložit na opravu zdvihacího zařízení, jež pronajala žalovanému, a náhradu ušlého zisku z pronájmu tohoto zařízení za dobu jeho opravy.

Usnesením ze dne 22. 1. 2020, č. j. 21 C 253/2019-71, Okresní soud Praha – východ zamítl námitku místní nepříslušnosti tohoto soudu vznesenou žalovaným. Rozhodl tak poté, co Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 2019, č. j. 27 Co 253/2019-56, změnil usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 14. 8. 2019, č. j. 21 C 253/2019-46, tak, že námitka místní příslušnosti Okresního soudu Praha – východ se nezamítá.

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 22. 1. 2020, č. j. 21 C 253/2019-71, potvrdil.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního soudu i s jeho právními závěry. Žalobkyně jako pronajímatelka uzavřela se žalovaným jako nájemcem dne 7. 1. 2017 smlouvu o pronájmu zdvihacího zařízení (plošiny), v níž se účastníci ve smyslu § 89a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) pro případ veškerých soudních sporů vzniklých z právních vztahů založených touto smlouvou dohodli na místní příslušnosti obecného soudu pronajímatelky. Předmětnou smlouvu za žalovaného podepsal, plošinu převzal a s detaily její obsluhy byl seznámen J. R., jehož telefonní číslo uvedl žalovaný v e-mailové komunikaci s žalobkyní a kterého převzetím plošiny pověřil. Byl-li J. R. pověřen převzetím plošiny, zastupoval podle § 430 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) žalovaného i ve všech jednáních, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Podle odvolacího soudu je zcela běžné, že při převzetí tohoto typu věcí (pronajatých strojů, které jsou předmětem podnikání pronajímatelky) je třeba odsouhlasit nejen podmínky obsluhy, ale i další smluvní podmínky, jejichž součástí mohou být i ujednání o odpovědnosti, o smluvních pokutách, o prorogaci atd., přestože některé její části bývají dohodnuty předem, popř. vyplývají z ceníku. Samotná telefonická či e-mailová shoda na ceně a době nájmu, místě převzetí předmětu nájmu apod. obvykle nepředstavuje celý obsah smlouvy. Pokud žalovaný předpokládal, že převzetí plošiny proběhne v jeho nepřítomnosti prostřednictvím J. R., musel být podle odvolacího soudu srozuměn s tím, že při převzetí dojde i k dalším, shora popsaným právním jednáním včetně uzavření předmětné nájemní smlouvy. Tvrzení žalovaného, že k uzavření nájemní smlouvy došlo prostřednictvím e-mailu a že J. R. byl pověřen toliko k převzetí předmětu nájmu, považoval odvolací soud za účelové, neboť žalovaný, aniž by cokoli namítal, předmět nájmu užíval a následně vrátil žalobkyni.

Proti v záhlaví označenému usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 32 Cdo 1878/2007, namítá, že odvolací soud pochybil při aplikaci § 430 odst. 1 o. z., neboť dospěl k nesprávnému závěru, že uvedením telefonního čísla, na němž lze kontaktovat osobu pověřenou převzetím předmětu nájmu, dovolatel označil osobu pověřenou činností, při níž při provozu závodu dovolatele obvykle dochází k uzavírání nájemních smluv. Odvolací soud rovněž nesprávně posoudil kritérium obvyklosti – převzetí předmětu nájmu a uzavření nájemní smlouvy včetně rozsáhlých podmínek jsou vzhledem ke své závažnosti naprosto odlišná jednání.

Dovolatel dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé. Jestliže odvolací soud i soud prvního stupně de facto potvrdily závaznost předmětné nájemní smlouvy pro dovolatele, aniž jej upozornily, že se touto otázkou budou zabývat, odepřely dovolateli možnost k této otázce skutkově a právně argumentovat. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4622/2018.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky aplikace § 430 odst. 1 o. z. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tedy i důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 84 o. s. ř. je příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.

Podle § 85 odst. 2 o. s. ř. je obecným soudem fyzické osoby, která je podnikatelem, ve věcech vyplývajících z podnikatelské činnosti okresní soud, v jehož obvodu má sídlo; nemá-li sídlo, určuje se její obecný soud podle odstavce 1.

Podle § 89a o. s. ř. se účastníci řízení ve věcech týkajících se vztahů mezi podnikateli vyplývajících z podnikatelské činnosti mohou písemně dohodnout na místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně, ledaže zákon stanoví příslušnost výlučnou.

Podle § 430 odst. 1 o. z. pověří-li podnikatel někoho při provozu obchodního závodu určitou činností, zastupuje tato osoba podnikatele ve všech jednáních, k nimž při této činnosti obvykle dochází.

Jak Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, uveřejněném pod číslem 37/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v § 430 o. z. zákonodárce převzal úpravu dříve obsaženou v § 15 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), přičemž při výkladu a aplikaci § 430 o. z. bude i nadále použitelná dosavadní judikatura vztahující se k § 15 obch. zák. [v literatuře srov. shodně např. Čech, P. a Šuk, P. Právo obchodních společností: v praxi a pro praxi (nejen soudní). Praha: Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, 2016, str. 87].

V usnesení ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3091/2015, Nejvyšší soud ve vztahu k § 15 obch. zák. vyložil, že „k tomu, aby určitá osoba mohla jednat za podnikatele, vyžaduje zákon současné splnění dvou podmínek. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Zákon neurčuje obsah a formu pověření. Zvláštní plná moc se tedy nevyžaduje. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je, že činnost, kterou byla tato osoba pověřena, je činností při provozu podniku. Jednatelské oprávnění pověřené osoby vyplývající z uvedeného ustanovení je tedy založeno především na obvyklosti právních úkonů, k nimž při činnosti, k níž byla pověřena, dochází, a jejich obvyklost je třeba posuzovat objektivně, nezávisle na jejich případném vymezení ve vnitropodnikových normách“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2002 sp. zn. 29 Cdo 2074/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2002, str. 288, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003 sp. zn. 29 Odo 569/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2003, str. 204). Ke kritériu obvyklosti se Nejvyšší soud vyjádřil v mnoha svých rozhodnutích, z nichž plyne, že je třeba vždy zkoumat, zda je obecně obvyklé, aby právní jednání, na něž má zákonné zastoupení podnikatele dopadat, činila právě osoba pověřená určitou činností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002, či ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 939/2000).

V rozsudku ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 317/2005, Nejvyšší soud judikoval, že z § 15 obch. zák. plynoucí zmocnění „se týká všech osob, které byly při provozování podniku pověřeny určitou činností. Není zde žádné omezení týkající se poměru těchto osob k podnikateli (pracovní, členský, společenský poměr) není tu ani omezení týkající se formy pověření (nemusí mít písemnou formu) nebo jeho obsahu.“ Ve vztahu k činnosti účetní Nejvyšší soud v odkazovaném rozhodnutí konstatoval, že „kritérium obvyklosti nelze vykládat bez dalšího tak, že účetní je ze zákona oprávněna za podnikatele činit jakékoli úkony související s finančními otázkami“ a že „kritérium obvyklosti je pak třeba zkoumat vždy s přihlédnutím ke zjištění, jakou činností byla účetní pověřena.“ V rozsudku ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 32 Cdo 1878/2007, Nejvyšší soud uzavřel, že „z pracovního zařazení řidič není možno dovodit, že by jeho obvyklou činností ve smyslu § 15 obch. zák., bylo uzavírat obchodní smlouvy,“ a že pověření k této činnosti není možné dovodit ani ze skutečnosti, že řidič v minulosti obchodní smlouvy skutečně opakovaně uzavíral a jeho zaměstnavatel o tom věděl.

Nejvyšší soud nemá důvod nepromítnout závěry vyslovené ve svých shora citovaných rozhodnutích do poměrů nyní projednávané věci. Založil-li odvolací soud, aniž se jakkoli blíže zabýval otázkou rozsahu pověření J. R., jeho poměru k dovolateli a k provozu jeho závodu, své rozhodnutí na tom, že je obecně obvyklé, aby jakákoli třetí osoba, kterou podnikatel při provozu závodu pověří převzetím předmětu nájmu, uzavírala za tohoto podnikatele nájemní smlouvy, nelze tomuto jeho závěru přisvědčit. Uzavření smlouvy a převzetí předmětu plnění na základě již uzavřené smlouvy jsou zcela odlišná jednání s odlišnými právními následky. Pověření k převzetí předmětu nájmu v sobě bez dalšího nemůže zahrnovat oprávnění uzavírat samotnou nájemní smlouvu, a to ani kdyby tomu skutečně bylo tak, jak bez jakékoli argumentace uvedl odvolací soud, a k uzavírání nájemních smluv, jejichž předmětem jsou stroje, docházelo běžně až při jejich převzetí. Na oprávnění osoby pověřené převzetím předmětu nájmu uzavírat nájemní smlouvy nelze usuzovat ani z toho, že tato osoba byla seznámena s detaily obsluhy předmětu nájmu.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl dovolatelem uplatněn právem.

Vzhledem k právnímu posouzení, které Nejvyšší soud zaujal, se již nemusel zabývat námitkou dovolatele týkající se porušení jeho procesních práv a překvapivosti dovoláním napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu zrušil, jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 11. 2020

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru