Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2274/2020Usnesení NS ze dne 25.08.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Žaloba pro zmatečnost
Exekuce
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2274.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 229 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2274/2020-847

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci oprávněné GRATO spol. s r. o., se sídlem v Mariánských Lázních, Palackého 796/57a, identifikační číslo osoby 41033281, proti povinnému R. C., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Annou Jirotkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Moravská 924/6, o zastavení exekuce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Co 449/2017, o žalobě pro zmatečnost podané povinným proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2017, č. j. 51 Co 449/2017-491, o dovolání povinného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, č. j. 4 Co 216/2019-482, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2019, č. j. 51 Co 449/2017-764, odmítl žalobu pro zmatečnost podanou povinným proti usnesení téhož soudu ze dne 20. 12. 2017, č. j. 51 Co 449/2017-491 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2019, č. j. 4 Co 216/2019-482, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podal povinný dovolání, k jehož přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak, než jak byla dosud řešena. Povinný odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení spolu s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019, č. j. 51 Co 449/2017-764, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se k námitkám povinného již vyjadřovala, odmítla tvrzení povinného a uvedla, že nadále nesouhlasí se zastavením exekuce.

Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., či jeho části [srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, která jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná in www.nsoud.cz].

Uvedl-li dovolatel jako předpoklad přípustnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak, než jak byla dosud řešena, patrně přehlédl, že takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatele míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatel uplatnil čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení § 237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit, neuvedl.

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby pro zmatečnost, odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné.

K obsahu podání ze dne 13. 12. 2019, doručenému Městskému soudu v Praze dne 18. 12. 2019, kterým povinný podal dovolání, aniž by byl zastoupen advokátem, Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 241a odst. 5 o. s. ř. nepřihlédl.

Pro úplnost lze dodat, že podal-li dovolatel proti napadenému usnesení také žalobu pro zmatečnost, patrně přehlíží, že žaloba pro zmatečnost není přípustná proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost (§ 230 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutím o žalobě pro zmatečnost je přitom třeba - zejména s přihlédnutím ke smyslu (účelu) žaloby pro zmatečnost jakožto mimořádného opravného prostředku - rozumět ve smyslu ustanovení § 230 odst. 3 o. s. ř. nejen závěr o tom, zda žaloba je či není důvodná, ale také (pouhé) procesní rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí (odmítnutí žaloby pro zmatečnost nebo zastavení řízení o žalobě pro zmatečnost) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sen. zn. 21 ICdo 6/2015].

Dovolatel výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i výroky, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 8. 2020

JUDr. Hana Gajdzioková

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru