Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2267/2013Usnesení NS ze dne 21.04.2015

HeslaPřípustnost dovolání
Obnova řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2267.2013.1
Dotčené předpisy

§ 238 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2086/15
soudce zpravodaj JUDr. Jiří Zemánek


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2267/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Masná 1493/8, proti žalované EUTECH akciová společnost, se sídlem ve Šternberku, Nádražní 1617/1, PSČ 785 01, identifikační číslo osoby 47 15 14 21, zastoupené JUDr. Liborem Koňaříkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Nad Lánem 1206/1, o žalobě na obnovu řízení podané žalobcem, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 160/1999, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. července 2012, č. j. 5 Cmo 145/2012-1393, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 11. ledna 2012, č. j. 10 Cm 160/1999-1363, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu na obnovu řízení podanou žalobcem ve věci vedené u tamějšího soudu pod sp. zn. 10 Cm 160/1999 a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud považoval skutková zjištění a skutkové závěry soudu prvního stupně za správné. Zdůraznil, že žalobou na obnovu řízení lze dosáhnout nápravy ve věcech, v nichž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně či správně, a nelze se jí domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesních vad. Rekapituloval závěry svého rozhodnutí v původním řízení, tedy rozsudku ze dne 25. října 2007, č. j. 5 Cmo 254/2007-1009, který nabyl právní moci dne 2. ledna 2008, a uzavřel, že skutečnosti, které tvrdí žalobce v žalobě na obnovu řízení a k nimž navrhuje důkazy, pro něj nemohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, neboť v původním řízení soudy nezaložily svá rozhodnutí na závěru, zda faktura č. 430159 ze dne 12. srpna 1996 vystavená právním předchůdcem žalobce byla doručena žalované v srpnu 1996, či nikoliv, nýbrž na závěru, že závazek žalované jako objednatelky zaplatit cenu za provedené dílo měl být splněn podle dohody o splátkovém kalendáři obsažené v zápise z projednání úhrad pohledávky společnosti A.S.A., s.r.o. ze dne 31. října 1996. Zda je toto posouzení správné či nikoliv, nelze žalobou na obnovu řízení napravit. Žaloba na obnovu řízení byla tedy podána nedůvodně. Odvolací soud se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně vztahujícím se k výkladu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), podle něhož nemožností použít skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy bez své viny v původním řízení je míněna nemožnost provést dokazování v soudním řízení nebo nemožnost označit či předložit tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy účastníkem vůči soudu; nejde tedy o případy neprovedení možného dokazování ohledně těch skutečností, které byly účastníky řízení označeny, avšak soudem byly pokládány za nerozhodné, a proto k jejich dokazování nebylo přikročeno.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce obsáhlé dovolání, a to „na základě ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) a na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v návaznosti na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.“ Podle názoru dovolatele „rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem i judikaturou Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR“. Po obšírné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení (včetně řízení předcházejícího žalobě na obnovu řízení) a subjektivním hodnocení dřívějších soudních rozhodnutí ve věci dovolatel vymezuje několik „otázek zásadního právního významu“, jež však jsou pro svůj rozsah (některé dovolatel rozepsal přes osmnáct řádků textu) a větnou stavbu často na hranici srozumitelnosti. S ohledem na rozsah dovolání a na skutečnost, že dovolatelem formulované otázky i předestřená argumentace k nim jsou účastníkům řízení známy, nepovažuje dovolací soud za potřebné je v podrobnostech rekapitulovat.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Z formulace dovolacích námitek je zřejmé, že dovolatel přehlédl, že ustanovení, podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (…), řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem, občanský soudní řád obsahoval pouze ve znění účinném do 30. června 2009, které se však v projednávané věci vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu neuplatní.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 238 o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení [odstavec 1 písm. a)]. Ustanovení § 237 platí obdobně (odstavec 2).

O situaci obdobnou případům popsaným v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. v projednávané věci nejde (soud prvního stupně ve svém v pořadí prvním rozhodnutí žalobu na obnovu řízení rovněž zamítl). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění od 1. července 2009 do 31. prosince 2012) rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).

Výhrady dovolatele ad a), že „odvolací soud neopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a neprovedl ani nové důkazy v situaci, kdy změnil důvody potvrzení zamítnutí žaloby (…), za situace kdy účastníky předtím vyzval zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání, a současně neupozornil účastníky na svůj nový právní názor“, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, protože jde o výhrady podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který dovolatel u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici, jestliže tvrzené vady (jako je tomu v projednávané věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. též závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Dovolatel v rámci námitky procesní vady žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy byla v dovolání zřetelně formulována). Totéž platí pro námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepředvídatelné, neboť odvolací soud dovolatele neseznámil se svým názorem a tímto svým nepředvídatelným rozhodnutím porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Dovolatel dále pomíjí, že odvolací soud rozhodl o odvolání žalobce se souhlasem účastníků bez nařízení jednání.

Vznáší-li dovolatel otázku ad b), zda „je v souladu s hmotným právem, aby soud neprovedl nové důkazní návrhy žalobce (neznámé v původním řízení) prokazující důvodnost návrhu na obnovu řízení, aniž vysvětlil proč tak činí a současně paušálně žalobu zamítnul“, přehlíží, že dokazování je institutem procesněprávním, nikoli hmotněprávním (srov. Kindl, M., Šíma, A., David, O. Občanské právo procesní. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 200, v němž se uvádí, že dokazování můžeme definovat jako postup soudu v občanském soudním řízení, který slouží k utvoření poznatků soudu o skutečnostech důležitých pro rozhodnutí). Postup soudu při dokazování tedy z podstaty věci nemůže být s hmotným právem ani v rozporu, ani v souladu. Nadto - jak bylo uvedeno výše - nezahrnují-li tvrzené vady řízení podmínku existence právní otázky zásadního významu, nemohou u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Přípustnost dovolání nezakládají ani další otázky předestřené dovolatelem pod písmenem b), tedy zda „je v souladu s právem, že soud klade žalobci požadavek, že by vytvářet něco, čemu se říká «vyšetřovací verze»“, zda „je tato představa soudu založena na vyšetřovací zásadě v rozporu s požadavkem pravdivosti skutkových tvrzení žalobce“ a zda „je v souladu s hmotným právem, aby žalobce měl potencionálně předvídat i to, o čem neměl žádnou skutečnou informaci“. Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, pod číslem 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 23/2003). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě, správně a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či usnesení ze dne 14. září 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008). Přitom je nepochybné, že citované otázky předložené dovolatelem výše uvedeným požadavkům nevyhovují.

Po nepřehledné rekapitulaci závěrů „rozhodnutí KS Ostrava z roku 2000, 2005 (…) a 2007“ pod písmenem c) vyjadřuje dovolatel přesvědčení, že „v roce 2008 je podána žaloba na obnovu“ a následně „je zamítnuta obecnou větou «další důkazy se prostě provádět nebudou»“. Není zřejmé, kterému soudu dovolatel toto tvrzení připisuje, každopádně přehlíží, že jím formulovanou větu žádné z rozhodnutí v řízení o obnovu řízení neobsahuje. Pokud by citovaná argumentace směřovala proti rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud by se jí nemohl zabývat, neboť dovoláním lze napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Ani z obsahu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu však dovolatelem tvrzené obecné a zkratkovité zamítnutí žaloby nelze dovodit, neboť odvolací soud přesvědčivě zdůvodnil, proč tvrzené skutečnosti a k nim navrhované důkazy nemohou pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Nadto - jak bylo uvedeno výše - výhrady akcentující neprovedení důkazů jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání.

Vytýká-li dovolatel pod písmenem d) odvolacímu soudu, že „tvrdí že v původním řízení nepostavil své rozhodnutí na nedoručení faktury s určením termínu splatnosti zbytku dluhu a současně v původním rozhodnutí tvrdil, že termín splatnosti zbytku dluhu nebyl sjednán (…) a takovými úvahami vlastně podsouvá žalobci, že se žalobce úmyslně zbavil sjednaného termínu splatnosti (…) a tak ušetřil svému dlužníkovi dobrovolně celkovou částku 6,198.220,- Kč“, zpochybňuje tím skutková zjištění soudů nižších stupňů, na nichž založily pro dovolatele nepříznivé rozhodnutí. Námitky dovolatele v tomto směru lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (t.j. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však dovolatel u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici a jehož prostřednictvím nemůže být přípustnost dovolání založena (srov. ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.).

Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z otázky předestřené pod písmenem e), tedy zda „je v souladu se spravedlivým soudním procesem postup vrchního soudu, který v původním řízení tvrdil extrémně nepravdivě, že termín splatnosti zbytku dluhu nebyl sjednán a současně tvrdil, že byla platně sjednána Smlouva o zneškodnění odpadu z 18. 9. 1995“, neboť na této otázce odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil, zmíněnou smlouvu vůbec neposuzoval. Přímo z argumentace dovolatele vyplývá, že se otázka týká původního řízení, při projednávání žaloby na obnovu řízení se odvolací soud touto problematikou již nezabýval. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze připisovat otázkám, na nichž napadené rozhodnutí nespočívá a které nebyly odvolacím soudem řešeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 3580/2012, a ze dne 30. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 3399/2012).

Dovolatelovo tvrzení, že odvolací soud „zhatí obnovení řízení a nalezení materiální pravdy a spravedlnosti svým novým tvrzením (novou konstrukcí pro důvod zamítnutí žaloby), že na nedoručení faktury bylo založeno jeho rozhodnutí z 25. října 2007“, není správné. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí rekapituloval své rozhodnutí ze dne 25. října 2007, č. j. 5 Cmo 254/2007-1009, v tom smyslu, že termín splatnosti nebyl stanoven fakturou č. 430159 ze dne 12. srpna 1996, ale úrok z prodlení byl žalobci přiznán až poté, co byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu dopisem ze dne 8. prosince 1999. Odvolací soud výslovně uvedl, že nalézací soudy na závěru, zda faktura vystavená právním předchůdcem žalobce byla doručena žalované v srpnu 1996, své rozhodnutí nezaložily. Vznesená námitka je zřejmou dezinterpretací skutečných právních závěrů učiněných odvolacím soudem, na dovolatelem tvrzeném závěru tedy napadené rozhodnutí nespočívá a jeho prostřednictvím nemůže být zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založen.

K doplněním dovolání ze dne 16. prosince 2013, která byla doručena Nejvyššímu soudu ve dnech 18. prosince 2013, 30. prosince 2013 a 2. ledna 2014, dovolací soud nepřihlédl, neboť nejde o úkony zástupkyně žalobce, ale žalobce, k doplněním dovolání podáním ze dne 16. prosince 2013, doručeným Nejvyššímu soudu dne 23. ledna 2014, a podáním ze dne 16. prosince 2014, které bylo doručeno Nejvyššímu soudu dne 19. prosince 2014, dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť je dovolatel učinil po uplynutí lhůty k dovolání (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.).

Jelikož dovolání žalobce podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné, a proti výroku o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. dubna 2015

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru